1. června - čtvrtek (třetí týden)

Ráno vstáváme na budík, snad podruhé na našich cestách (poprvé to bylo na sestup do Grand Canyonu), protože chceme stihnout prohlídku města s místním rangerem od kanadských národních parků, která začíná v 10. S potěšením zjišťujeme, že máme nárok na prohlídku zdarma, zřejmě jak je to kanadské 150. výročí... Vztahuje se to na celoroční pas do národních parků, které náhodou vlastníme dva, vlastně tři, ale to už by bylo moc i na nás :) Takže si pak ještě na ten druhý pas vybíráme další volňásky na odpolední program.

Máme úplně úžasného průvodce Justina, který nám vyprávěl o svých začátcích v Dawsonu, o tom, jak to tu chodí, chodilo, jak to bylo s tím zlatem, dozvěděli jsme se zkrátka přehršel zajímavých informací. Čas od času nám program zpestřila paní Kate v dobovém oblečení, která nám též povídala zajímavosti z života, který zde vedly generace před námi. Už teď víme, že se nám městečko Dawson nesmazatelně vryje do hlav, strašně se nám to tu líbí a říkáme si, že kdybychom v Kanadě mohli být ještě přes toto léto a podzim, bylo by to zřejmě tady...

Po poledni sedáme znovu na přívoz a necháváme se převést zpět na druhou stranu řeky, abychom omrkli vrak lodě, která zde ukončila svoji plavbu. A že nebyla zdaleka jediná, na tomto místě ztroskotalo hned na šest lodí. Odpoledne nás čeká další prohlídka - komisionářský dům a jsme tak svědky vůbec první takové prohlídky. Je totiž zbrusu nově vymyšlená a výklad mladého rangera doplnily tři dobové scénky herců v dobových kostýmech řešící aktuální problémy zlatokopecké doby. Dům to byl překrásný a většina jeho vybavení bylo původní. Herecké výstupy byly skvělé a jako třešnička na dortu tomu všemu byl příjemný odpolední čaj na krásné verandě se všemi zúčastněnými. Po dvou šálcích výborného čaje se ale omlouváme a mizíme, přece jenom nás čeká ještě docela dost kilometrů.

Přejíždíme do místa zvané Pelly Crosing, kde se nachází bezplatný kemp u řeky. Cestu si zkracujeme máváním na auta a odhadováním, zda nám míjející auta zamávají zpátky či ne, což je Martinova oblíbená zábava již nějaký ten pátek... :) Martin v kempu neváhá a opět bere do ruky prut a míří si to k řece. Já mezitím vařím vajíčka, domluvili jsme se totiž na jednoduché večeři a co si budeme povídat - moc nevěřím, že nějakou tu rybičku přinese kor když si zapomněl v autě nůž. Nicméně zhruba po půl hodině se Martin vrací s rybou! A konečně to byla pořádná rybička, štika, ze které jsme se oba ten den královsky navečeřeli a vajíčka tak zůstaly na druhý den na snídani :) Kousek od nás tábořil příjemný chlapík, který nám nabídl, že si můžeme rybičku udělat na jeho ohni, který už měl hodnou dobu rozdělaný, což s nadšením přijímáme. Nakonec s Ronem sedíme až do rána u ohně a povídáme si. Byl to skvělý večer, víc takových!

2. června

Ráno nás vzbudil déšť, ale nám to nevadilo, jelikož v kempu se nachází i přístřešek, ve kterém snídáme a konečně přišlo na včera uvařená vajíčka :) Ihned po snídani se vydáváme do Whitehorse, do kterého dojíždíme až po poledni a vyřizujeme zde opět potřeby moderního člověka, či že pereme prádlo, nakupujeme, tankujeme benzín, nakupujeme pivka a hurá pryč z města. Ostatně jako vždy, i když ono to ne vždy jde všechno vyřídit tak rychle. Zrovinka v tomto případě jsme zde strávili asi čtyři hodiny, a to jenom díky sušení prádla, jelikož jsme museli asi hodinu čekat na prázdnou sušičku. Z Whitehorse tentokrát ale nevyrážíme zpět po aljašské dálnici, ale vydáváme se do aljašského města Skagway, což z něj snad už definitivně dělá naší poslední zastávku na území Aljašky. Zastavujeme zhruba na půlce cesty u krásného jezera, které objímají zasněžené hory a trávíme tady příjemný večer. Jen kdyby tolik nefoukalo...

3. června

Opětovné překročení hranic je protentokrát už brnkačka, dojíždíme do Skagway a divíme se, jaké je zde rušno. Brzy chápeme - v přístavu jsou totiž zakotvené dvě obří zaoceánské lodě, na které se vejde pravděpodobně i několik tisíc pasažérů. My si procházíme hezké přístavní městečko a s ohledem na zítřejší plán, totiž pokusit se o část známého Chilkoot trailu, si vybíráme pár kratších vycházek, a to k horskému jezeru a na skalnatý výběžek k moři, odkud nás vítr vystrnadil vcelku brzy.

Chilkoot trail přímo kopíruje zlatokopeckou stezku, kterou se vydávali muži pohlceni horečkou za honbou tohoto přírodního nerostu, jelikož to byla nejschůdnější spojnice moře s yukonským bohatstvím. Každý z těchto zlatokopů muselo na svých bedrech odtahat až několik tun zásob a nákladu, aby mohli započít svoji zlatokopeckou činnost "za horami". Nejnáročnějším bodem celé cesty bylo sedlo Chilkoot pass, do kterého se muselo nastoupat 900 výškových metrů a je v podstatě přesným středem dnešního trailu měřícího 53 km. V dřívější době to mohl být docela oříšek. Vzhledem k rychlosti celé zlatokopecké éry tato cesta sloužila k užitku v podstatě jen po dvě léta, ale chodilo se po ní nepřetržitě, takže i v zimě, kdy se cesta stávala zvlášť neschůdnou. Dobové fotky ovšem mluví o neohroženosti a odhodlanosti všech těch mužů, protože na nich je vidět dlouhá fronta lidí vedoucí skrz sedlo. Po pár letech se ovšem ve vedlejším sedle, White Pass, vybudovala železnice, která učinila celý chilkootský pochod zbytečným a tak se vše usnadnilo. Ještě předtím se ale někteří zlatokopci pokoušeli procházet sedlem White Pass, díky jejichž malichernosti zde zemřelo na 3000 koní a trase se tak začalo přezdívat Deadhorse Trail.

My jsme se rozhodli, že dojdeme co nejdále to půjde a stejnou cestou půjdeme zpět. Jasně, chtěli bychom samozřejmě vidět sedlo alespoň z dálky, ale to by vyžadovalo nachodit v jeden den cca 50 km...

Odpoledne se přesunujeme výchozímu bodu Chilkootu a nacházíme nádherný kemp, který je zadarmo, zřejmě kvůli sezóně, protože nevěříme, že by takovéhle hezké místo bylo zdarma i v létě. Čert tomu chtěl, že zrovna vedle nás se za stromy "utábořili" tři Češi, které zdravíme zdálky a oni nás na oplátku přišli potěšit svojí delší návštěvou k autu. Byli moc milí a přátelští, takže neodmítáme pozvání k jejich ohni, povídáme si, rybaříme a sedíme spolu až do brzkých ranních hodin, díky čemuž posouváme zítřejší "velký" trek na den potom... :)

4. června

Spíme do dvou odpoledne, hrůza... Dalo se to ale čekat :) Na jednu stranu jsme docela rádi, protože konečně si můžeme dát náš "odpočinkový den", po kterém Martin už tak dlouhou dobu volal. Takže i dnes zůstáváme v kempu na stejném místě, do města sjedeme akorát na internet a koupit plynovou bombu, která nám jako na potvoru došla zrovna tady (nemáme žádné americké dolary a naší velkou doplnit zde nemůžeme, tak kupujeme za kanadské dolary alespoň malou turistickou), dopisujeme deníčky, válíme se a hlavně si vaříme výtečnou česnečku k večeři, abychom byli značně posilnění na ten zítřejší pochod.

5. června

Je pondělí a my vstáváme na budíček v 6 hodin aljašského času. O hodinu a kousek jsme připravení na startu, fotíme se u tabule hlásající počátek celého putování a vyrážíme. Víme, že nás nečeká moc velké převýšení a že většina úvodních kilometrů vede lesem. Což nás nějak moc neuchvátilo, ale řekli jsme si, že půjdeme, kam to půjde a až se nám zachce, otočíme to. Musíme konstatovat, že celý ten trek je zpočátku vcelku nudný, snad až na přecházení poválkových chodníčků vedoucích nad rašeliništi a bobřími rybníčky. Čas od času jsme zahlédli čerstvé medvědí hovínko, jednou dokonce pěkný ledovec plazící se z hor přes řeku. Jinak je to ale vše. Veškerá ta nádhera zřejmě začíná až od 20. kilometru za Sheep kempem, kdy se trasa pomalu začíná převalovat do horského terénu a nemluvě o druhé straně celého treku, té kanadské části (sedlem prochází přímo hranice Kanady s Aljaškou), která vede kolem krásných vysokohorských jezer a o výhledy tu zřejmě není nouze. Na té americké straně ale nouze je. Vzhledem k tomu, že nás to moc nebaví a že víme, že do sedla nebo blíže k němu asi určitě nedojdeme (resp. zda to vůbec stojí za to?!) a tak se na 14,5. kilometru obracíme a vyrážíme zpět k autu stejnou cestou. Tak jako tak jsme si dali ten den krásných 29 km, zvládli jsme to za krásných 7 hodin včetně přestávek a jelikož jsem se vrátili kousek po druhé hodině odpolední, měli jsme tak celé odpoledne ještě volné. Věnovali jsme ho patřičné očistě našich těl ve veřejných sprchách ve Skagway a internetěním.

Jelikož se i počasí začalo trochu kazit, rozhodli jsme se, že je čas se snad nadobro rozloučit s Aljaškou a opětovně překračujeme hranice zpět do Kanady. Spíme u nám již známého jezera, kde tentokrát toliko nefouká, ale jsme oba unavení, takže u filmu usínáme jako miminka.

Jo a abych nezapomněla - mám narozeniny. Je to takové těžké se navzájem překvapovat nějakými dárky, kor když jsme spolu s Martinem 24 hodin denně a máme společnou pokladnu, ale mám přislíben dárek do budoucna, a to pejska :) Takže se často bavíme o tom, jaké asi jméno fenečka dostane...

6. června

Od jezera se přesouváme do pěkného indiánského městečka Carcross, název zkracuje celé jméno původního místa CARibou CROSSing, kude migrovaly tisíce jelenů karibu, jelikož právě zde byla cesta nejschůdnější. Nevíme, zda se tento jev dá pozorovat i v současnosti, ale jedno víme jistě - počty jelenů jsou v dnešní době zredukovány na 10 % z celkových čísel v minulosti. Procházíme si městečko, jehož budovy jsou krásně pokreslené indiánskými motivy, nachází se zde i mnoho historických domečků, které pamatují ještě zlatou horečku. I toto místo bylo důležitým místem pro zlatokopy, neboť se nachází u jezera Benett, na jehož druhém vzdáleném břehu zároveň i končí trasa Chilkootu, takže následně nebylo nic jednoduššího než přepravit svoje saky paky po jezeru do tohoto městečka.

Kousek za Carcrossem bereme benzín a doplňujeme plyn (za krásných 5 dolarů jak jsme zvyklí, pche, ať si Whitehorse strčí 12 dolarů za klobouk) napojujeme na naší "starou známou" aljašskou dálnici a tu noc spíme u jezera, u kterého jsme kdysi nekempovali kvůli silnému větru, ale popojeli jsme na odpočívadlo o kousek dál, a právě zde Martin chytil svou první rybu (a také rozbil ten naviják... :)) Co nás tu ale trápí dnes není vítr, ale komáři... Ale ani dnešek není výjimkou a Martin nadhazuje svojí návnadu. Dostal totiž od našich nových českých kamarádů z kempu perfektní návnadu, která vypadá jako opravdová rybička a má spoustu vychytávek, kluci na ní pěli samou chválu. My bohužel zatím nic. Ale jsme na jezeře, řeka je řeka... Alespoň si užíváme příjemného večera na břehu krásného jezera, posloucháme okolní přírodu a za praskání ohně se necháváme ukolíbat yukonskou přírodou.

7. června

Dnes po poledni konečně najíždíme na dálnici Stewart-Cassiar Highway, č. 37, která se následně transformuje do 16ky a dovede nás po skoro 1000 kilometrech až do města Prince George, které je již co by kamenem dohodil od Jasperu a Jasper je co by kamenem dohodil od Canmore, zkrátka nám zbývá nějakých 1800 km. Máme se zde potkat s naším oblíbeným německým párečkem Filipem a Sofií, našimi bývalými spolubydlícími. Víme, že jsou již na stejné dálnici, avšak signál zde není žádný, takže se budeme nahánět jako za starých časů - bez mobilních telefonů! :)

Zastavujeme u krásného jezera Boya lake, nachází se zde moc pěkný kemp. Voda je průzračně tyrkysová a láká k vykoupání. Po podrobnějším prozkoumání teploty vody nás ovšem chuť na cachtačku přechází :) Dalším zajímavým místem, které po cestě máme, je Jade City. Jak již sami asi tušíte, místo je známe díky nefritu neboli zelenému kameni, který je tak moc populární a vážený na Novém Zélandu. Brzy zjišťujeme, že zde též. A možná i ve větším. Alespoň co se těžby týče, duchovní hledisko samozřejmě převažuje na Zélandu. Také ho tu trochu jinak získávají. Na Zélandu se malé nefrity nachází převážně v řekách, které vyplavila voda z hor. Tady obrovské kameny dostávají přímo z hor, jsou to obrovské balvany, které tu mají různě roztroušené po okolí na ukázku. Pracují tu samí milí lidé, převážně rodina, která tu tuto tradici zachovává již před třicet let. Před obchůdkem je přímo brusírna, kde se s námi hned začne bavit mladík a povídá nám o kamenech a v krámečku nakonec kupujeme malý suvenýrek, a protože nám oběma už na krku nefrity ze Zélandu visí, tak to bude dáreček pro někoho doma.

Dnešní večer trávíme u krásného jezera tradičním způsobem - připravujeme večeři, Martin rybaří, a nakonec zapalujeme ohýnek. Nikdo nikde. Tato silnice opravdu není moc frekventovaná...

FOTKY: https://goo.gl/photos/hwWasksWxuvtN97R9