Třetí týden on the road
Den patnáctý - Velikonoční pondělí 17. dubna
Ráno moc nespěcháme a snažíme se nacpat naše bříška vcelku bohatou snídaní, která je součást našeho ubytování. A že se nám to docela daří. Bereme si ještě nějaká jablíčka a mafíny "na pak", česká záliba... Ten den jsme se ale ještě drželi, na druhý den jsme si přichystali již docela pěknou svačinku na odpolko a v den odjezdu jsme se zásobili ještě daleko více :) Do San Francisca se dostáváme skrz placený obří most, byla to totiž nejrychlejší varianta, jak se dostat do centra a zároveň nejet tam i zpět stejnou cestou. Ve Friscu jsme se nechali navigací donavigovat na ulici Turk, na které by se mělo nacházet jedno z levnějších parkovišť, konkrétně za 10 dolarů na den. Parkoviště nacházíme vcelku bez problému, cena je jen o 2 dolary vyšší, ale to okolí... Opět jsme zřejmě zaparkovali v jedné z těch horších čtvrtí, spoustu bezdomovců a zvláštních lidí v okolí, na parkovišti lidské výkaly a bordel, asi i proto bylo jako jedno z mála parkovišť plně neobsazeno... Nicméně jsme se rozhodli, že to riskneme a Esmeraldu zanecháváme jejímu osudu a doufáme, že jí najdeme vcelku i se všemi věcmi, které uvnitř máme (kterých tam teď moc není, většinu máme na pokoji).
Po San Fran jsme courali skoro 6 hodin. Skoro celou dobu bylo pod mrakem, občas i vykouklo sluníčko, ale ke konci dne nám opět začalo pršet. Město se nám líbilo asi zatím nejvíce ze všech, které jsme na naší cestě navštívili. Disponuje zajímavou architekturou a díky jeho 42 kopcům, které jsou rozesety po celém městě, tak tvoří ojedinělou podívanou. My jsme začali naši pouť v úplném centru města, odkud jsme se přes čínskou čtvrť dostali do severní části města. Místní čínská čtvrť je největší vůbec v celé severní Americe (největší asijská obec mimo Asii) a konečně jsme se dočkali takové atmosféry, kterou jsme čekali od všech předešle navštívených čínských čtvrtí a nedostalo se nám jí. Asiaty sem přilákala práce a zlato, jako ostatně několik desítek tisíc odvážlivců, kteří se doslechli, že zde byli v druhé polovině 19. století objeveny zlaté nugety. Mnoho z Asiatů ale následně přešlo od horničení ke stavbě transkontinentální železnice
Z čínské čtvrti jsme se vydrápali na Telegraph Hill a obdivovali krásné výhledy od věže Coit Tower, kterou dala údajně postavit nějaká bohatá paní jako památník hasičského sboru, dříve se odtud správce věže dotazoval připlouvajících lodí pomocí signálů, jaký naklad vezou do San Francisca. Odtud jsme seběhli dolů, tentokrát již do přístavu, odkud jsme obdivovali tolik obávané vězení Alcatraz postavené na stejnojmenném ostrovu. Podél oceánu jsme prošli přes známé molo Fisherman´s Wharf, kde se líně povalují stovky lvounů a celé molo je plné hezkých obchůdků a restaurací nabízejících všelijaké rybí speciality. My pokračujeme dál, hledáme kavárnu Starbucks, abychom uplatnili dárkovou kartu, která nám v Portlandu darovala Ivuše, dáváme si dvě kafíčka a vyrážíme opět ven, do deště. Tentokrát naše trasa vede již k autu, tzv. přes "celé město", několik kopců zpět na ulici Turk. Míjíme známou klikatou ulici Lombard, máváme na několik projíždějících známých tramvají a těšíme se do auta a co víc, do vyhřátého pokoje...
Den šestnáctý
Jelikož dnes předpověď počasí slibovala slunečno, rozhodli jsme se dnes vyrazit do údolí Napa Valley, které je světově známou vinařskou oblastí. K jejímu proslavení došlo především díky vinařství Chateau Montelena, které spolu s dalšími objevil francouzský someliér a rozhodl se dovést několik jejich vzorků do Francie, kde sezval další známé someliéry a známé osobnosti vinařského průmyslu a uspořádal slepou degustaci. K následnému pohoršení většiny přísedících překvapivě vyhrálo víno Chardonnay 1976 vinařství Chateau Montelena. Prvenství kalifornských vín se pak ještě opakovalo a od té doby jsou tato vína brána s daleko větší úcto než doposud.
V Napa Valley jsme autem objeli doporučený okruh od paní z informačního centra. Navštívili jsme asi šest vinařství, ale ochutnávku jsme podnikli jen v jednom z nich. Místní vinařství jsou úplně jiná než u nás, většina z nich je obří a je vidět, že se v tom točí peníze daleko více než u nás. Důkazem toho jsou krásně vyzdobené bary a lobby v každém z vinařství, všechno vyšperkované, okolí upravované, krásné venkovní posezení... Tomu odpovídá i cena ochutnávek, většnou to bylo kolem 20 dolarů za 4-6 vzorků vín na jednu osobu. Hrůza! Ve vinařství, kde jsme ochutnali vzorků 5 a následně zakoupili jednu z lahví (mimochodem zřejmě nejdražší víno, jaké jsme si kdy koupila :)), nám díky tomu žádný poplatek za ochutnávku neúčtovali. Nicméně nevím, jak tomu je v ostatních vinařství. Když navštěvujeme vinařství, které je umístěno v replice obřího italského středověkého hradu, jehož část stavebního materiálu byla opravdu dovezena s Itálie, říkáme si, že se těšíme do sklípku u nás a plánujeme si, že jakmile dorazíme na ubytování, zamluvíme sklípek v Perné na prosinec... Když už máme těch luxusních vinařství dost a říkáme si, že stejně nemáme peníze na degustace, vyrážíme zpět do Valleja a vrháme se do bazénu, které máme na ubytování. Konečně jsme pochopili, jak se mohli ta děcka cachtat minulé dny tak pozdě do noci - ten bazén je opravdu vyhřívaný! Bereme si míč s kanadskou vlajkou, který jsme dostali od Danky na rozloučenou, a trávíme v bazénu blbnutím něco přes hodinu.
Den sedmnáctý
Nastal den odjezdu z ubytování, nebudeme lhát, že se ani jednomu z nás moc nechce, ale Esmerald už opět volá, a tak po vydatné snídani opět cpeme všechny naše krámy na svoje pevná místa, která již v autě za tu dobu dostala. Naší další zastávkou je městečko Monterey, které jsme do našeho itineráře zařadili navíc, protože je zde možnost pozorovat mořské vydry, které jsou táááák rozkošné! Ty prostě musíme vidět. No a co si budeme povídat, další den nebo dva u oceánu jsou pro nás skvělé, nikdo neví, kdy se k Pacifiku dostaneme příště... Odpoledne trávíme procházením po malebném městečku, krásně nám svítí slunce, i když fouká, tak si to užíváme. Již ten den jsme spatřili vydry a spoustu lvounů a tuleňů nebo lachtanů, vem to čert co je co, čím víc toho o nich čteme v angličtině, tím víc si nejsem jistá českým překladem :) I zde v Monterey mají Fisherman´s Wharf, které je dost podobné tomu v San Fran, nicméně daleko menšího měřítka. Nemohu odolat a nakupuji si zde v suvenýrech plyšovou mořskou vydru, nedá se nic dělat :) Rozhodli jsem se, že si druhý den zapůjčíme kajak a pojedeme se projet po přístavu a po oceánu a doufáme, že snad spatříme vydřičky více zblízka. Dáváme si v McDonaldu výbornou zmrlinu McFlurry (po vzoru pána, který požádal o kelímek zdarma a natočil si tam i pití též žádáme o kelímek a dopřáváme si několik litrů sladkého pití) a jelikož v Monterey není možné nikde bezprizorně přespat, nacházíme v mobilní aplikaci WikiCamps bezplatné místo k přespání několik kilometrů od Monterey. Sice bez záchodů, ale tu jednu noc nás to nezabije :) Zjišťujeme, že se jedná v podstatě o jakousi vedlejší cestu hned vedle dálnice, u které parkuje několik desítek karavanů a jiných bydlíků, kteří zde ale podle všeho bydlí. Zvláštní, ale to je asi Amerika... :)
Den osmnáctý
Po snídani vyrážíme opět do Monterey na místo, kde si můžeme pronajmout kajak, je sice za 57 dolarů na celý den s třídolarovou slevou, ale s vidinou spoustu srandy na vlnách a s vydřičkama tak platíme zatím nejvíce za nějakou atrakci na našich cestách. Fasujeme dvoumístný kajak, vesty, následně zjišťuji, že jsme si mohli půjčit i nepromokavé kalhoty, které by se nám vcelku šikly, a pádla. Martin se řádně namazal opalovacím krémem, já se na to vyprdla. No a tak jsme se oba pěkně toho dne poprvé spálili :)) Nicméně ještě než jsme vyjeli pořádně do přístavu všímám si vydřiček nedaleko od nás. Kajakujeme tedy blíže k nim a naskýtá se nám neuvěřitelná podívaná. U zakotvených lodí v jedné řadě se vyvalují na sluníčku hned dva páry vyder toho času se navzájem umývaly. Dočetli jsme se že mořské vydry stráví vlastním umýváním až několik hodin aby si uchovaly voděodolný kožíšek. Stejně tak je zajímavá informace že vydry mají nesmírně rychlé spalování, takže většinu volného času stráví hledáním potravy a stravováním :)
Jelikož je zakázáno na kajaku vyrušovat veškeré mořské živočichy, tak jsme se přiblížili k vydřičkám trochu blíž, protože na nějaké takové zákazy prdíme :) Abyste si zase o nás nemysleli nějaké ošklivé věci, jsme milovníky zvířátek a nedovolili bychom, abychom je otravovali, ale naše přítomnost jim vůbec nevadila! Dostali jsme se tedy k nim zhruba na 5 metrů, takže jsme mohli dost zblízka pozorovat jejich počínání a fotit je. Jsou opravu úžasné! Ale abychom je neotravovali moc, po pár minutách pádlujeme dál, omrknout lvouny vyvalující se opodál. To bylo řevu a smradu! Pouštíme se trochu dál do oceánu mimo přístav, kde začínají trochu vlny a opět potkáváme dvě vydry, matku s malým vydřátkem, které se jí na malou chvíli ztratilo z dohledu, tak ho velice sténavým a pravidelným hlasitým pískotem volala, aby se jí po chvíli opět ukázal nad hladinou a matka mohla spokojeně plavat dál. Pak se opět pouštíme do přístavu, kontrolujeme místo, kde jsme zahlédli vydry a zjišťujeme, že tam stále jsou. Pádlujeme dál do přístavu a potkáváme tuleně na kamenech, tuleně plující kousek od naší lodě, lvouny hovící si na molu v takové výšce, že je až s podivem jakou sílu dokáží pří výskoku z moře vyvinout, aby vyskočili až tak vysoko. Rozhodujeme se, že dopádlujeme na městskou veřejnou pláž, dáme si jablíčko a pojedeme zpět. Jen jsme si tak nějak neuvědomili, že jsou vlny, takže dostávání se zpět na oceán byl trochu oříšek. A právě v tento moment by se nám hodily ty nepromokavé kalhoty, do kajaku se nám dostala jedna větší vlna, díky které jsem skončila s totálně promočenou horní části těla. Ale s tím se zkrátka počítalo, na vodě je třeba počítat s vodou všude :) A naštěstí se nachází kousek v přístavu levná sprcha, které následně využíváme. Po cestě zpět k půjčovně opět zajíždíme k vydřímu místu, na kterém se stále vyvalovaly! Ještě se naposledy kocháme těmi krásným stvořeními a po dvou hodinách vracíme kajak do půjčovny. Byl to super zážitek a za ty penízky to rozhodně stálo, mořské vydřičky už asi nikdy takhle zblízka neuvidíme...
Monterey opouštíme jen neradi, protože se nám tu moc líbilo, ale čas nás tlačí, takže se přesunujeme k městu Modesto, kde snad dokoupíme konečně tu součástku k zadním dveřím, aby nám přestaly klepat. Dnes opět spíme na odpočívadle u dálnice.
Den devatenáctý
Ve specializované prodejně a servisu aut Ford zjišťujeme, že týpek v Astorii nám napsal špatné číslo součástky, takže na prodejně na nás sice čekala objednaná část, ale bohužel špatná (co hůř, ta, kterou potřebujeme, se už nevyrábí) ... Takže nám nezbývá nic jiného, než zkusit jezdit po vrakovištích a doufat, že někde narazíme na stejný typ vozidla s použitelnou součástí. Martin se ptá různě na místech, které vypadají jako vrakoviště, posílají nás od čerta k ďáblu, až jsme nakonec nasměrovaní do města Oakdale, kde se má nacházet velké vrakoviště. Hledání toho vrakoviště nám zabralo asi 2 hodiny, hrůza. Nesnášíme to město :) Ale dobrá věc se podařila a zhruba po hodině odjíždíme s vyměněnou součástkou, a dokonce s dotaženými dveřmi, takže nám už neklepou. Je to libůstka, když nic v autě neharaší :)
To odpoledne nás již čeká pouze přesun do údolí Yosemite, kde poprvé spíme v kempu, platíme 30 dolarů, alespoň máme teplou sprchu... Nutno podotknout, že naše první spaní v kempu nebylo úplně odsouhlaseno oběma stranami, ale Martin se trochu zalekl spaní "na divoko" v národním parku :) Ale vzhledem k tomu, kolik tam bylo lidí, v jakých luxusních vozidlech tam dojeli a co tam prováděli (promítání filmů promítačkou na stěnu karavanu, led světla takřka všude, spousta elektroniky a hluku,...) si myslím, že už jen tak v kempu spát zase nebudeme :)
Den dvacátý
V krásném údolí Yosemite Valley byla spousta turistů, což nás odradilo hned zrána. Všude plno aut, ale chápeme, že je víkend, a ještě ke všemu byly prázdniny, nevybrali jsme si úplně nejvhodnější termín. Nicméně namísto přejíždění bezplatnými autobusy chodíme všude pěšky, protože celé to údolí není zase tak velké, což se ukázalo jako trefa do černého, protože většina Američanů moc nechodí, takže nakonec jsme na stezkách víceméně sami. Navštěvujeme pár vodopádů v údolí, zrcadlové jezero, v kterém se krásně odráží okolní hory a tamní známý hotel, zkrátka procházíme, co se dá.
Yosemite je synonymem pro vysoké a hladké skalní stěny (nachází se zde El Capitan, takřka tisíc metrů vysoká stěna, která láká horolezce k jejímu pokoření a je oblíbeným místem pro sólo lezení) , skalní dómy a nespočet vodopádů, které se řinou ohromnou silou do údolí. Indiáni nazývali toto místo v jejich řeči "medvěd Grizzly", z jejich pojmenování pak překomoleninou vznikl název aktuální, ačkoliv zde žádného grizzlyho už nepotkáte... Původně jsme měli v plánu zůstat tu několik dní, jít celodenní túru na krásný Half Dome a další den na Glacier Point, nicméně obě místa jsou doposud kvůli sněhu uzavřená, takže ještě ten prcháme z přelidněného Yosemitu a nacházíme nocleh v lese na parkovišti, několik mil od národního parku.
Zapalujeme svíčku za dědu... ... ... Srdíčko mě moc bolí.
Den dvacátý první
Po vydatné snídani se přesunujeme do nedalekého (chápejte do 200 km :)) národního parku Sequoia, kam se dostáváme po několika serpentýnách a překonání několika stovek výškových metrů. Chvílemi je mlha, že by se dala krájet, ale jakmile dorážíme k sedýlku, mlha se rozpustila a sluníčko nás potěšilo svojí přítomností. Co nás ale více překvapilo byla kupa sněhu, kterou jsme tu tak nějak nečekali. Ale je pravda, že jsme nevěděli, že Sequoia je takhle vysoko, takže se není vlastně čemu divit... Měli jsme vyhlídnutý kemp zdarma, nicméně silnice k němu nebyla prohrnutá, takže parkujeme auto na parkovišti u suchých záchodků, dopřáváme si dobrý oběd a pak se rozhodujeme, že si dnes střihneme odpočinkový den, což také činíme a zhruba během půl hodiny jsme oba v autě poprvé usnuli v odpoledních hodinách. V noci jsme pak samozřejmě nemohli usnout :) Dnešní noc byla každopádně ojedinělá tím, že jsme spali zatím nejvýše, a to ve 2 200 metrech nad mořem.