Šestý týden on the road
Den třicátý šestý - 8. máje
Další pondělí a my začínáme šestý a poslední týden našeho amerického putování. Navštěvujeme národní park Zion, kde se opět necháváme vozit tamní hromadnou dopravou, naštěstí do krásného zeleného údolí auta nesmí vůbec, takže to byla jediná možnost, jak se tam dostat. The Narrows, náročný trek vodou vně kaňonu je bohužel zavřený z důvodu silného proudu v řece, ale Angel´s Landing trek je otevřený, takže se vydáváme zase trochu pokořovat kopečky, v tomto případě vysoké skály. Trochu nás udivuje, kolik je v parku lidí, protože je pondělí, ale to už nás nemůže překvapit.
Na Angel´s Landing proudilo dost návštěvníků, ačkoliv jsme si mysleli, že spoustu lidí odradí jeho náročnost a převýšení. První část zvládáme rychle, jak také jinak, ale pak se to celé trochu zaseklo, protože finální výstup na skálu vede občas vcelku exponovanými místy a skoro celý je zajištěn řetězy a hlavně je jednosměrný. Často jsme čekali na lidi, kteří měli trochu problémy na této cestičce, často jsme dávali přednost lidem z protějšího směru, ale stálo to za to. Pohled do údolí z vrcholu byl jedinečný!
Po cestě dolů za odměnu odpočíváme nějakou dobu u řeky, mácháme si nožky a užíváme si sluníčka. Pokračujeme pěšky dál po jejím proudu dolů omrknout jakési minivodopádky a nakonec se přesunujeme busem až na úplný konec údolí, kde začínají The Narrows, tak jdeme podél řeky alespoň kousek, kam se dá. Hopská tu všude strašně moc veverek, jsou strašně zvyklé na lidi a dost loudí. Ostatně ve všech národních parcích nám ta zvířata přijdou už jaksi laxní. Je to zvláštní.
Ze Zionu odjíždíme až večer a jsme rádi, že jsme konečně zase jeden celý den byli venku a ťapkali. Napojujeme se na dálnici a nocujeme na odpočívadle směrem na Salt Lake City. Jak jsme si tam tak seděli u stolečku, přišel za námi jakýsi Američan a zeptal se, zda nechceme chladící box, že by ho stejně vyhodil, že prý nemá v autě místo. Je vcelku velký, ale rozmýšlíme se, že se nám bude hodit. Je totiž na kolečkách a perfektně se do něj vejdou věci z naší papírové krabice, ve které máme nějaké věci na vaření.
Den třicátý sedmý
Dnešek se táhl ve znamení velkého přesunu a zároveň se stal dnem, kdy jsme najeli nejvíce kilometrů, něco kolem 700. Jedinou zastávku na naší dlouhé trase bylo město Salt Lake City, které bylo hezké, čisté, jako vystřižené ze žurnálu. Ovšem mormonství tak na nás dýchalo z každého rohu. Prošli jsme si město a navštívili to nejzajímavější, snad.
Prohlídku jsme začali u Capitolu na Capitol Hill, kde je sídlo parlamentu, senátu, soudu a mnohých dalších institucí, je zde i reprezentativní přijímací sál, který se objevil i několikrát v televizi. Dále jsme se vydali uklizenými hezkými ulicemi na Teple Square, na náměstí, které je plné různých církevních budov, kostelů a dalších administrativních budov spojených s Mormonstvím. Stavili jsme se alespoň v budově Tabernacle, kde vystupuje a zkouší stejnojmenný vyhlášený mormonský sbor, který jsme bohužel nestihli asi o dvě hodiny. Nevadí. Alespoň si fotíme krásně nasvícené varhany. Následně omylem navštěvujeme informační centrum Ježíše Krista v domnění, že se jedná o turistické informační centrum, než stačíme urychleně odejít z budovy, zastavila nás mladá slečna a začala se hned vyptávat, zda věříme a vyprávěla nám o své víře a o Ježíšovi, naštěstí jsme se z toho po pár minutách vyvlékli a raději zamířili zpět k autu a pokračovali v cestě k národnímu parku Grand Teton, která byla ještě dlouhá.
Namísto bezplatného kempu, který nacházíme v aplikaci dnes nocujeme na odpočívadle nedaleko tohoto kempu, protože tady jsou alespoň záchody, tekoucí voda a piknikové stolečky. Navíc tu kromě nás nikdo není. Takže se Martin opět směle pustil do vaření kuřete na kari, které ještě máme zavařené ve sklenici, opět ho doplňuje houbami, paprikou a cuketou, opět je z toho vynikající bašta, ke které si dáváme sklenici vína. No, nemáme my se dobře?!
Den třicátý osmý
Přijíždíme do národního parku Gran Teton a hned v íčku zjišťujeme, že silnice z Tetonu do Yellowstonu, kterou jsme chtěli jet, je stále zavřená! Co víc - otevírá se za dva dny, které ale nemáme. Takže nám tím dělají trochu čáru přes rozpočet a do Yellowstonu musíme oklikou, což nám navyšuje náklady (a že už těch dolarů moc nemáme!) a ubírá čas. Ale nedá se svítit.
V Tetonu se pokoušíme o trek kolem jezera. V íčku nás varují, že tam ještě možná bude sníh. Byl. A ne málo a ne možná. Byla ho tam spousta. Žádné značení a pouze pár stop ve sněhu, které se nakonec ztratily vedli k tomu, že jsme se nakonec ztratili i my. Takže po hodině se otáčíme a vracíme se k autu stejnou cestou. Nutno dodat, že jsme oba vyrazili v botaskách a bez vody a jídla. Podle mapy měl totiž celý okruh zabrat cca dvě hodiny, na což jsme zvyklí a normálně tyto "procházky" absolvujeme o dost rychleji a většinou si s sebou nic nebereme. Tak tady jsme trochu uklouzli.
V Tetonu už se pak nechceme nikde procházet :) Zastavujeme tedy pouze u Jenny Lake, na dalších místech s hezkou vyhlídkou, u stáda tatanek (indiánský název pro bizona), u kojota a samice losa - losice :) Jelikož nás čeká díky té uzavírce ještě dlouhá cesta, loučíme se s Tetonem. Zastavujeme ještě v městečku Jackson, kde zjišťujeme, že za sprchu chtějí v bazénu 7 dolarů, stejně jako samotný vstup do bazénu (hold chtějí podnínit návštěvu bazénu), takže na to prdíme a jedeme. Po cestě Martin zastavuje u pěkného opuštěného místa se stolkem a záchody, kde se rozhodneme zůstat. Kocháme se krásným západem slunce, výhledem na celé tetonské pohoří z druhé strany a Martin se pustil do vaření česnečky z vývaru ve sklenici. Čímž dojídáme naše poslední zavařené jídlo. Zavařování jídla byl skvělý nápad, jen škoda, že na Aljašku nebudeme moci zavařit další...
Den třicátý devátý
Do národního parku Yellowstone dojíždíme cca v 11, ještě předtím stíháme tolik potřebnou sprchu, hurá! Pár kilometrů po vjezdu do parku nás vítá tatanka na silnici, za pár kilometrů další a další, až si na ně časem zvykáme, jsou jich tu spousty a jsou všude (podle jejich hovínek a stop, které nacházíme u spousty jezírek a gejzírů).
Díky nějakým uzavírkám silnic, které v parku stále trvají se rozhodujeme dnešek věnovat k prozkoumávání západní části parku, která je známá díky své geotermální činnosti. Yellowstone je stále aktivní supervelkán, pod jehož povrchem se nachází spletitá síť tunelů, kterými proudí plyny a voda oteplovaná magmatem, který proudí pod zemí v hloubce 8 - 2 km! Někteří nazývají park "časovanou bombou" a možná mají pravdu, že je jen otázka času, kdy celá oblast opětovně vybuchne...
Prvně navštěvujeme geotermální podoblast u gejzíru Old Faithful, který je pojmenovaný podle své pravidelnosti, ve kterých probíhá jeho erupce. V informačním centrum jsme shlédli zatím nejhorší film, který vůbec nebyl o vzniku parku, ale nesl se ve znamení zákazů, doporučení, orientace v parku a komerčních tipů. Takže prcháme ke gejzíru a po jeho erupci se vydáváme na několikakilometrový okruh po dřevěných chodníčcích oblastí plnou barevných bublajících jezírek, gejzírů a děr vyfukujících smradlavé plyny.
U podobných míst zastavujeme ještě několikrát po cestě k severní bráně národního parku, kam se vydáváme, neboť kousek odtamtud se nachází podle aplikace odpočívadlo, kde dnes chceme nocovat. Namísto odpočívadla se z toho vyklubal obyčejný piknikový areál se suchým záchodem, ale je tu krásně, takže se pouštíme do vaření rizota s lunchmeatem, o kterém Martin už tak dlouho mluvil, navzdory tisícům jepic (netušíme co jiného by to mohlo být), které se kolem nás "ženili".
Den čtyřicátý, pátek dvanáctého, nešťastný to den!
Ráno se opět vracíme do Yellowstonu, dnes objevujeme východní část parku, kde jsou pro změnu krásné vodopády. Je tu o poznání studeněji a leží tu ještě spoustu sněhu, proto je klasicky spousta treků zavřených. Musím se tedy spokojit s několik vyhlídkami na úžasné vodopády, které tou dobou chrlí neskutečné množství vody. Po cestě k nim objevujeme krásné travertinové kaskády Mammoth Springs, kde potkáváme našeho prvního hada kousek od cesty (ještě že jsme byli na dřevěném chodníčku :)) a pak ještě jednou zastavujeme u dalších gejzírů a jezírek, které ale nevynikají nad těmi, které jsme viděli včera, ale stále nás to baví. Mě hlavně kvůli tomu sirnatému odéru, který mám tak ráda a který mi strašně připomíná krásné časy na Novém Zélandu v geotermální oblasti kolem Rotoruy... Jen škoda, že tady v Yellowstonu se též nemůžeme vykoupat v nějakém přírodním horkém pramenu. Jediné místo, kde by to bylo možné je zavřené kvůli vysoké hladině vody.
Kromě toho všeho se mi dnes podařila vypečená věc. Jak si tak pomalu jedeme v koloně aut díky pracím na silnici, stihla jsem lehce naťuknout auto stojící přede mnou. Nějak jsem nečekala, že se totiž rozjíždějící auta přede mnou opětovně zastaví a svojí veškerou pozornost jsem věnovala díře v silnici, které jsem se chtěla vyhnout. NAŠTĚSTÍ ani jedno auto nebylo odřené, možná jsem seškrábla trochu prachu z obou vozidel, takže mi spadl velký kámen ze srdce. To by bylo to poslední, co bychom tu chtěli řešit: bouračku.
V podvečer opouštíme krásný národní park Yellowstone, ve kterém jsme potkali spoustu zvířátek, která jsme ještě nezahlédli, a to včetně dvou medvědů a dvou medvíďat, které jsme ale zahlédli jen tak zběžně, neboť na místě začal obvyklý mumraj, lidé začali zastavovat, vytahovat foťáky a shlukovat se, což se nám moc nelíbilo. Řekli jsme si, že si počkáme na medvídky v Kanadě nebo na Aljašce. A navíc nám docháze benzín, takže Martin byl nervózní a ani zastavit nechtěl :)) Docházel nám fest, tak jako nikdy. Ani jsme nedutali po cestě do městečka Gardiner, ale dojeli jsme tam, i když možná už jen na výpary z benzínu :))
Další nemilá věc, která nás ten den potkala, byla píchlá pneumatika. Zjišťujeme, že náhradní kolo pod autem je hrozně malé a opravdu jen záložní, vypadá srandovně, a hlavně je celé zrezlé... Martin se s tím ale popral statečně a obratně a naštěstí se nám to stalo pouhých 10 mil od městečka White Sulphur Springs, kde tu noc spíme u městského parku a zažíváme naší první bouřku a vlastně po 4 týdnech i déšť. Jen se sundáním náhradní pneumatiky z lanka, na kterém visela, nám musel poradit pán, který ochotně sám od sebe zastavil a nabídl nám svoji pomoc, díky čemuž nám ušetřil pár minut práce.
Den čtyřicátý první
Ráno zjišťujeme, že v parku kousek od nás vyvěrá horká sirnatá voda. Nejraději bych si do ní naložila na nějakou chvíli svoje zmrzlé nožičky, protože nás zde po dlouhé době překvapila zima. Zima taková, že opět ukládáme sandále a kraťasy, vytahujeme teplé mikiny, rifle a vesty a tipujeme, že zmíněné letní věci asi už zase dlouho nevytáhneme... Oba ale chceme dát co nejdříve do kupy auto, takže cachtání nohou odkládáme a míříme rovnou do servisu, který doporučil večer místní. Naštěstí mají otevřeno i v sobotu a pán nám ochotně pomáhá s naším problémem. Naše stará pneumatika už opravit nepůjde, bohužel jsme na ní zřejmě jeli ještě docela dlouhou dobu ("Báro, to je divnej zvuk, nemyslíš, ale to je asi ta silnice..." "Určitě to bude ta silnice..."). Takže po chvíli přehrabování v pneumatikových zásobách nachází podobnou té naší, i když rozměr trochu nesedí, přehazujeme staré pneumatiky dopředu a "staronová" jde dozadu spolu se starou původní přední. Snad dojedeme. Vlastně - snad dojedeme na Aljašku a zpět...
To odpoledne dojíždíme do našeho poslední národního parku v USA, do Glacieru, již patnáctého v řadě. Zjišťujeme, že zima opustila údolí teprve nedávno a že je to zde docela mrtvé. A to doslova. Dokonce informační centrum je zavřené. Vlastně je zavřené úplně všechno v městečku, které je východní branou do tohoto parku. Je to tu jako v městě duchů. Nezbývá nám nic jiného než se vydat alespoň na 5mílový úsek cesty Going-to-the-Sun, jelikož právě pouze tento úsek je z východu otevřen, dalších 40 mil zavřeno kvůli sněhu, zřejmě. Kdoví, co se tam děje. Jedeme pomalu a kocháme se, resp. spíše vyhlížíme medvědy, ale tady je dost dobře možné, že ještě spí... Před závorou parkujeme auto a jdeme se alespoň kousek projít. Hrozně tady fouká a já vytahuji po dlouhé době péřovou bundu. Konstatujeme, že nám to teplo v pouštích opravdu vyhovovalo víc...
Jelikož zde opravdu není moc co dělat, všechno je zavřené a k výchozím bodům treků se nedostaneme (navíc tam zřejmě všude asi ještě bude kupa sněhu), rozhodujeme se, že přejedeme hranice do Kanady už dnes večer namísto zítřejšího dopoledne. Bylo to moudré rozhodnutí. Za hranicemi ale není moc kde zaparkovat, takže jsme se opět shodli na tom, že by bylo fajn si někde dát večeři. Za kanadské dolary! Konečně můžeme a konečně zase máme peníze. Ty poslední americké jsme totiž nechali pánovi v servisu za pneumatiku a poslední dva dny jsme tudíž neměli ani floka. Zastavujeme v prvním větším městečku a náhodou objevujeme čínskou restauraci, kde mají náhodou opět bufet, takže není co řešit a za 13 dolarů si každý opět dopřáváme kupu jídla, co oba můžeme sníst. Po jídle se ovšem shodujeme, že bufet ve státech, který jsme absolvovali v městečku Page, byl daleko lepší. Jídlo je ale jídlo a my jsme vděční, že jsme sytí. Tu noc spíme na parkovišti u benzinky v městě Fort Macleod. Děsně fouká, brrrr, to nás ta Kanada pěkně vítá.
Den čtyřicátý druhý (neděle)
Ráno vítr neutuchl. Ba naopak. Pomyšlení na vaření snídaně nemáme ani jeden z nás, proto zastavujeme poprvé u kanadského řetězce Tim Horton a dáváme si snídaňové menu a užíváme si teplíčka uvnitř. Celé to ale moc neprodlužujeme, protože se oba tak trochu nemůžeme dočkat sprchy a pohody v Canmore, takže dojíždíme do Calgary, kde nakupujeme suroviny na naše další putování, kupujeme pivka a víno do Canmore, kam přijíždíme kolem druhé odpolední, ještě stíháme umýt auta, protože vypadá příšerně a chvíli po druhé parkujeme u našeho starého baráčku, který nám byl po dobu skoro 6 měsíců domovem. Je to zvláštní, moc se nám nechce dovnitř, už jsem "jen" návštěva. Ale přivítání bylo skvělé, vřelé a přátelské, jako bychom odjeli předevčírem, a navíc tu jsou dva pejsci, kteří bydlí se sympatickým párem v našem bývalém pokojíku.
Dali jsme si pár piveček na terase a kluci se rozhodli grilovat na grilu, který si sem nedávno pořídili, takže jsme byli poctění i výbornou večeří částečně ze surovin, které jsme nakoupili. Všichni přispěli svojí trochou do mlýna a byla z toho skvělá bašta. Sophia nám vypráví, jak to tu jde na baráčku od deseti k pěti, problémy s paní domácí se prý tak trochu vyhrotily a že už se též nemohou dočkat, až odjedou, mají posledních 14 pracovních dní, které utečou jako voda a máme pak v plánu se s nimi někde potkat na severu, tak doufáme, že to dopadne. Já po večeři padám za vlast a v přízemí, které je na následující tři dny naším útočištěm, pracuji na fotkách z cest, dopisuji deník a zkrátka to dávám vše dohromady, abychom pak ve středu mohli začít nanovo :) Zítra a pozítří nás čeká vyřizování věcí ohledně auta, registrace, pojištění, prohlídka auta potenciálními zájemci, servis, oba musíme do našich bývalých prací pro penízky a vyřídit další věci, chceme se hlavně vidět s Honzou a Mary a s Šárkou a Ondrou, takže do středečního rána máme co dělat :) Inu a pak započne další část našeho putování: našim cílem bude severní část Britské Kolumbie, Yukon, Aljaška, a po cestě zpět hlavně i naše "domovská" provincie Alberta, ze které jsme toho zatím stále moc neviděli...
Podtrženo sečteno:
z toho jsme: