První týden on the road

Den prvý - 3. dubna 2017

V předvečer odjezdu jsme měli velkou českou slezinu u Zapadlových, která se nesla hlavně ve znamení loučení. Alespoň našeho loučení, i když vlastně i většina dalších lidí výhledově opustí Canmore, takže jsme v tom nebyli sami. Domů jsme ale dorazili jako lidi, takže jsme ráno vstali relativně v pohodě, abychom stihli vše dobalit, jelikož neděle byla opravdu krátká a nestihli jsme zkrátka vše, co jsme měli v plánu, takže se v našem pokoji po zemi válelo toho rána ještě spousta věcí a nepotřebných kravin. Tu noc jsme již spali na naší matraci z auta, neboť Pédéčko naši postel v neděli prodala, ale alespoň jsme si to zkusili. Matrace na zemi a nepořádek kolem ve mně trochu evokoval pocit bydlení ve skvotu :) Ale dobrá věc se podařila a my jsme bravurně vše narvali do auta, ačkoliv se to pro mě zdálo jako nemožná věc, když jsem viděla dvě velké krabice s kuchyňskými věcmi a jídlem, kufr, dva košíčky plné našich maličkostí, kempingovou výbavu, spacáky, polštáře a peřinu, box s jídlem, tašku se zavařeným jídlem, kanystr na vodu, tašku s věcmi na údržbu auta a další a další kraviny kolem...

Baráček na Pioneer road, který nám byl po dobu skoro pěti měsíců naším domovem, opouštíme úderem poledního a loučíme se s příslibem brzkého shledání v polovině května. Stavujeme se ještě v Mysticu rozloučit se s Kubou a v Crazyweed, kde Martin vrací pracovní košili a vyrážíme směrem na Vancouver. Celý den nám krásně svítí sluníčko a předtím, než stavíme na noc za Kamloops po 600 km jízdy, stavíme ve vlčí rezervaci, kde se nám dostává kvalitního a detailního výkladu o místních vlcích a vlcích obecně, fotíme si je a užíváme si krásného dne.

Den druhý

První noc trávíme kdesi u jezera za městem, nepodařilo se nám najít žádné odpočívadlo a slibovanou rekreační plochu u jezera, takže tzv. "na prasáka" zajíždíme do lesa a zažíváme naší první a snad i poslední noc pod bodem mrazu. Martinovi bylo k ránu trochu ve spacáku zima, tak nás přikryl ještě peřinou, díky které nám obou bylo do pár minut jako na peci, krásně teploučko.

Na udělání snídaně to moc nebylo, tak jsme se rozhodli ještě kousek popojet a posnídat někde, kde bude větší teploučko. Ještě ten den kolem poledního vjíždíme do Vancouveru, do centra se dostáváme něco málo před druhou. Jízda městem nás rozčiluje a řízení v nich přenechávám raději Martinovi, zatímco sama čučím do mapy nebo do navigace a snažím se navigovat. Jelikož máme trochu hlad, parkujeme naše auto prozřetelně v čínské čtvrti na parkovišti, které slibuje maximální sazbu za celodenní parkování deset dolarů, což se nám docela líbí a říkáme si, že za těch pár hodin budeme platit asi pár dolarů (nakonec to samozřejmě bylo dolarů 12!). Nejenom zde v čínské čtvrti, ale všude kolem čtvrtí Hastings a Main se pohybuje dost feťáků, působí to docela strašidelně, vidět ty lidi posedávat a polehávat podél ulic, vrhat se bezhlavě do silnic a vidět jejich rozpíchané ruce, nohy a vlastně všechno, co jde... Nevíme, jak to město řeší, jestli to vůbec řeší a zda to vůbec nějak řešit lze, ale Vancouver byl všude zmiňován v superlativech, tohle bylo něco, co by nás opravdu nenapadlo, že tu najdeme hned po vystoupení z auta.

Nenecháváme se ale rozhodit a v první čínské nudlárně si dáváme vcelku levné, chutné a velké jídlo, z kterého já se tedy následně poseru, ale dobré to bylo, o tom žádná. Následně se vydáváme na procházku po centru, na které nám zhruba v polovině začne lehce poprchávat. Za polovinou našeho cajdání se poprchávání změnilo v intenzivnější déšť. To nás ale nepřekvapilo, víc nás překvapilo, že začalo pršet až tak pozdě, protože Vancouver je pro mnohé lidi synonymum k nepřetržitému dešti. Prší tu dost často. Prší tu dost často v kuse. Prší tu dost často vydatně. Sečteno podtrženo se nám Vancouver líbil, ten déšť se dal přetrpět, jelikož jsme věděli, že večer nás čeká střecha nad hlavou u známých ze Zélandu, kteří nám na noc nabídli přístřešek, teplo, sprchu, a dokonce i jednohubky a bramboráky, s kterými Martin pomáhal.

Den třetí

Ráno vstáváme do prázdného domu, neboť všichni tři čeští obyvatelé museli ráno do práce, takže jsme nemuseli nijak spěchat. Poklidili jsme to tam, umyli nádobí, posnídali a osprchovali se a po desáté jsme vyrazili opět ven do deště, resp. do naší Esmeraldy a vydali se na další cesty. Ještě předtím jsme ale objížděli město, protože jsme museli rozměnit dolary, koupit Kofolu! (ano, opravdu se tu dá sehnat, je tu speciální krámek s českými, polskými, maďarskými a dalšími věcmi) a koupit nový kanystr na vodu (ten starý byl děravý, což jsme zjistili hned první den, kdy nám vyteklo dost vody do matrace...), včera jsme nenarazili na žádnou pobočku naší banky nebo obchod s kempingovými potřebami. Co bylo ale nepříjemné, že Esmeralda nám začala dělat prapodivné zvuky, které vycházely z podkapoty. Martin konstatoval potíž s řemeny a jali jsme se hledat nejbližší servis. Nicméně jako by nás Esmeralda zaslechla a během pár minut zvuk ustal. Rozhodli jsme se, že počkáme, zda se "závada" projeví znovu na cestách a jakmile se ten nemilý zvuk vrátí, vyhledáme odbornou pomoc.

Za silného deště jsme opustili Vancouver a vydali se ke kanadsko-americkým hranicím. Rozmýšleli jsme naší strategii s oficíry, jelikož se nesmí na půdu USA převážet žádné ovoce ani zelenina. Martin se ale rozhodl ty čtyři jablka a salát přiznat, což jsme i učinili. Nicméně jsem se na hranicích zasekli skoro hodinu. Jelikož nám při posledním překročení hranic vzali permity platící na 90 dní, protože by nám od toho ledna nevystačili, museli jsme opět projít celou tou šaškárnou. No a jelikož jsme se rozhodli překročit hranice na vcelku rušném místě, nevyhnuli jsme se prohlídce auta. Všichni oficíři na hranicích byli docela prudérní, na nikoho se neusmáli a byli dost rázní. Vydedukovali jsme, že to mají zřejmě v náplni práci, že se prostě nesmí na klienty usmát. Kladli nám spoustu otázek a pak se prostě zeptali na klíče od auta. Pár se jich následně zvedlo a obrátili nám auto naruby. Asi byli vcelku důslední, jak jsme následně zjistili. Konkrétně mě prohledali opravdu skoro všechno. A samozřejmě se neobtěžují s tím vrátit ty věci na původní místo. Ale zase jsme byli rádi, že nám nezabavili to ovoce a zeleninu, ani Martinovo zavařené jídlo, takže jsme na ně byli naštvaní jen trochu :)

Martin si po přejetí hranic nasadil kšiltovku a pár dnů ji nesundal, zřejmě se snažil splynout s americkou kulturou?! Nicméně musíme uznat, že moc lidí v kšiltovkách nepotkáváme. Na prvním odpočívadle jsme zastavili a já si srovnala všechny rozházené věci. Zjišťujeme, že se na nich dá celkem v klidu nocovat a co je hlavní: že to není zakázané. Jsou tu čisté záchody s toaleťákem, čistá umyvadla s mýdlem, zdroj pitné vody a odpadkové koše. Bohužel se tato odpočívadla většinou vyskytují jen na těch hlavních tazích. Nicméně jsme se na jednom z nich rozhodli dnes přenocovat a ani nám moc nevadil hluk projíždějících aut na rušné dálnici opodál.

Den čtvrtý

Hurá do Seattlu! Ráno jsme posnídali venku, neb nepršelo, z čehož jsme měli obrovskou radost. Po cestě do velkoměsta občas pršelo, ale při našem cajdání po Seattlu nás déšť obšťastnil pouze na chvíli, dokonce i sluníčko se odpoledne ukázalo. Nejvíce se nám tu líbilo na tradičním seattleském marketu Pike Place, kde lidé nabízejí přehršle čerstvých ryb, ovoce a zeleniny, oblečení, koření, zkrátka všeho, na co si člověk vzpomene. Viděli jsme dokonce "slavné házení ryb" na proslulém středu celého trhu. Celou typickou atmosféru dokreslovali pouliční muzikanti a mumraj spojený s prodíráním se mezi turisty.

Jelikož se nám odpoledne vyčasilo, rozhodli jsme se namísto návštěvy muzea (protože bylo zdarma) vyrazit na procházku do Kerry parku, z kterého se naskýtají úžasné výhledy na centrum města. Kerry park byl mimochodem jeden z nejmenších parků, který jsme kdy viděli, viz fotky. Se sluníčkem jde všechno krásně a v pohodě, pobyt v Seattlu jsme si moc užili, nálada byla skvělá, dokonce i celou cestu na olympijský poloostrov jsme měli nádherně, chvíli jsme začali doufat, že se předpověď určitě spletla a nás tady čekají krásné dva slunečné dny. Ale předpověď se bohužel nemýlila...

Večer parkujeme trochu zoufale v jednom parku, který se nakonec ukázal jako komerční, ale my jsme tedy po vzoru "nikdo tady v tý budce není" nezaplatili. Takže to byl náš první nocleh načerno. Nicméně to bylo moc pěkné místo, jak jinak. Udělali jsme si naše první zavařené jídlo, které bylo naprosto luxusní! Musím uznat, že Martin měl opravdu skvělý nápad s tím zavařováním, teď jako bychom našli :) Večer uleháme do našeho luxusního lože bez bubnování kapek na střechu, což se ale již během noci změnilo...

Den pátý

Ráno vyrážíme co nejdříve z kempu, ani se nezdržujeme na snídani. Večer jsme si totiž opět stihli udělat čaj do termosky, takže zastavujeme pár kilometrů za kempem, abychom snědli poslední kousky úžasného banánového chleba, který Martin na cestu napekl. V městečku Port Angeles se vydáváme na cestu k místu Hurricane Ridge, které je podle fotek naprosto úžasné, ovšem po pár mílích se ukázalo, že cesta k němu je uzavřená. Závora mluvila za vše. Stavili jsme se v informačním centru nedaleko, kde nám vysvětlili, že nahoře neskutečně fouká, rychlost větru dokonce dosahuje hurikánových stupnic, takže místo dnes dostálo svému názvu a namísto něho se vydáváme k vodopádům, které nám doporučil pán v centru. Ani přírodní horké prameny, které jsem měla v plánu jsme nemohli navštívit, protože cesta k nim byla též zavřená. Jaká smůla. Ale vodopády byly pěkné, dokonce ještě oběd si stíháme uvařit, ale pak začalo neskutečně cedit. Proto jsme se nakonec rozhodli oželit trochu penízků a vydali se do placených horkých pramenů v Sol Duc. Voda byla příjemná a my jsme skoro dvě hodiny strávili pozorováním ostatních Američanů hovících si v horké vodě vedle nás. Než přišly Japonky, byla jsem v bazénu bezkonkurenčně ta nejhubenější :))

Jelikož nepřestává pršet, rozhodli jsme se dojet až k deštnému pralesu Hoh, kde jsme měli v plánu přespat a druhý den si projít dva krátké traily v tomto neuvěřitelně zeleném, vlhkém a prastarém lese. Na poslední chvíli se rozhodujeme absolvovat tyto dvě procházky ještě toho dne, abych já mohla být na signálu kvůli hovoru z Čech. Za silného deště tedy vyskakujeme z auta a snažíme si alespoň trochu užít cupitání v deštném pralese, nicméně silný déšť a zima nás přemohli vcelku brzy a po hodině jsme byli rádi za suché ponožky, kalhoty a teplou mikinu. Ještě že druhý den budeme mít střechu nad hlavou a mít kde usušit naše totálně promočené svršky, Martin si totiž již ve Vancouveru vzpomněl, že tu máme jednu společnou známou a náhoda tomu chtěla, že bydlí v Portlandu, který máme po cestě :) Při odjezdu z deštného pralesu míjíme velké stádo jelenů, které chvíli pozorujeme a fotíme je přeskakujíc vcelku vysoký plot s ostnatým drátem, jsou to skokani!

Díky vytrvalému dešti a větru jsme museli též vynechat další zastávky v Olympijském národním parku, jelikož to bylo opravdu neúnosné. Proto míjíme jinak nádherné pláže Rialto a Ruby a bereme do zaječích na jih...

Den šestý

Přes noc děsně pršelo a ráno nepřestalo. Nešla by ani udělat snídaně, resp. čaj venku. Proto jsme se rozhodli, že si trochu dopřejeme a zastavili jsme v malém zapadákově na snídani. Restaurace byla studená, protože jim vypadl proud a teprve se vraceli k "životu", ale obsluha milá a jídlo vydatné a porce velké :) Rozhodli jsme se už nadále nikde nezastavovat a jet do Portlandu, i přesto, že jsme byli u Ivuše nahlášení až po sedmé hodině večer. Řekli jsme si, že když nebudou doma, projedeme si město a pojedeme na nákup. Ale překvapili nás a akorát co jsme dojeli v jednu odpoledne k jejich domu, oni se akorát vraceli z běhání. Takže jsme zase dost překvapili my je. Mávali na nás od prahu svého domu, nojo, kanadská poznávací značka a česká vlajka nalepená hned vedle ní nás proflákla :) Tu přepadovku ale vzali sportovně a po dobrém čaji a kávě jsme vymysleli malou procházku po parku, protože, světe div se, přestalo pršet :) PO cestě domů jsme ale i kroupy stihli! Iva se Scottem byli strašně fajn a pohostinní, nakoupili nějaké ingredience na večeři, kterou ale uvařil Martin, což bylo skvělý, Ivuši se to strašně líbilo, a nakonec ještě upekl tři malé pecínky chleba. Hezky jsme si s nimi popovídali, došlo i na českou kofolu a becherovku :)

Den sedmý

Ráno jsme odstartovali excelentní snídaní, díky které jsme neměli opět hlad až do odpoledne, a vyrzili jsme na společný výlet k vodopádům Multnomah, kde jsme nachodili krásných deset kilometrů v panenské přírodě plné zeleně. Do toho nám nádherně svítilo sluníčko, takže jsme si to užili ještě o to více. Dozvídáme se od Ivuše a Scotta spoustu zajímavých informací, od Scotta převážně o okolí a o místech, která navštěvujeme, s Ivuší povídáme o životě v USA a o jejich začátcích tady, o společných známých a vzpomínáme trochu na časy minulé.

Po procházce jsme se zastavili na hodinku a půl v centru Portlandu. Stavujeme se u stánky s jídlem z různých koutů světa a ochutnáváme vietnamský sendvič Bah Mi, který nám moc chutnal a zároveň ucucáváme od Ivči se Scottem jakousi polévku, která mě moc nechutnala, ale Martin jí milerád dojíždí za ně, když oni už nemohou :) Stavujeme se u známého růžového rohového obchůdku Woodoo Donuts, kde si můžete dát všemožné druhy donatů, třeba se slaninou. Nicméně fronta je tak mohutná, že vzdáváme jakékoliv pokusy o ochutnání nějakého takového obřího donatu. Všímáme si ale, že jsou otevřeny trhy u vody, které tu jsou každou sobotu a neděli, tak si je jdeme projít. Já zde nakupuji pro Kokeše takovou malou hračku plněnou kozlíkem lékařským, protože se po něm může utlouct a těšíme se s Martinem, jak bude vyvádět, až mu hračku předáme :) Z trhů se dostáváme procházkou podél vody a trochu centrem opět k autu a frčíme do krásného domečku v porltandské čtvrti Beaverton, kde Scott opět zapaluje v krbu a my si užíváme krásného teplíčka, ucucáváme horký čaj a klábosíme. Už teď víme, že se nám nebude moc chtít zpátky do auta... :))

FOTKY ZDE: https://goo.gl/photos/ADeok4z9o47u6wW67