Přelom září a října - naše první vícedenní treky

Přinášíme vám další žhavé zpravodajství od protinožců :-)

Úterý 23.9.

Dnes jsme se naposledy probudili u Ivky v postýlce, pobalili si saky paky a vrátili se se vším všudy do auta. Odpoledne jsme s Tončou vyrazili směrem do Pictonu, jelikož byl krásný den, nechtělo se nám prolenošit ho v autě nebo nedej Bože stále v Blenheimu, tak jsme se rozhodli pro procházku po ne tolik zajímavém přístavním městečku Picton, který nám zpříjemnil odlov několika kešek. Kromě toho, že do Pictonu přijede denně několik trajektů (hovorově označovaných jako ferrriny), je zde nákladní přístav se dřevem, které vyváží do Indie a Číny, tak je zde vcelku mrtvo. Jelikož noci a rána jsou zde na Zélandu vcelku studené (je tady KURŇA ZIMA!!!) a začalo se již šeřit, rozhodli jsme se na naše kamarády počkat v autě a zpříjemnit si tuto chvíli hraním žolíků, které nakonec Bára vyhrála při skóre 3:2. V 7 se již objímáme s Liduškou a Flekem u terminálu trajektů BlueBridge a vezeme je do zpět do Blenheimu k Ivě domů, kde jsme chvíli poseděli, dali si čajíček a vyrazili opět na naše oblíbené spací místo k parku v Blenu. Při spřádání plánů na další dny padlo rozhodnutí na výlet k Nelson Lakes, které jsou vzdálené zhruba 100 km a rozhodli se projít track s názvem Travers Sabine Circuit, který dohromady měří 80 km.

Středa 24.9.

Jak již bylo zmíněno - ráno jsme vyrazili směrem ke krásným jezerům Nelson Lakes. V informačním centru jsme se informovali na počasí, ujistili se, že má být nadcházející dva dny opravdu krásně, jak jsme zjistili již předem, jen třetí den se mělo počásko trochu kazit. Paní nás upozornila, že v sedle je stále dost sněhu a že doporučují mačky a cepíny, s čímž jsme také počítali, ale nejsme žádná béčka, řekli jsme si, tak jsme hodili batohy na záda a vyrazili. U pobřeží nás vítaly cedule označující "Kiwi Zone", tak jsme zajásali a doufali, že třeba po cestě nějakého kiwíka :-). Cesta ubíhala vcelku rychle a cesta podél jezera byla příjemná, bylo takové teplo, že jsme dokonce potkali několik koupajících se lidí. Voda byla ale velice studená. Otužilci :-). První zastávka nás čekala až za jezerem, kde jsme poobědvali a vyrazili na další 4hodinový úsek k chatičce, u které jsme měli v plánu přespat - John Tait hut. Poslední kilometry byly úmorné. Nohy se nám pletly, přicházeli jsme již skoro za soumraku. Hrdinství šlo stranou, a jelikož jsme byli v okruhu 15 km kilometrů asi jediní turisté, vyprdli jsme se na stan a nocovali v chatičce. Hrozná kosa. Brrr. Jendovi se nakonec podařilo zapálit oheň v kamínkách, ale i přesto jsme si zalezli do postelí, zabalili se do spacáků, pustili jeden film na tabletu a snažili se usnout. Doslova. Oba nás strašily divné zvuky ozývající se z různých míst chaty, zvenčí, pocit nezamčených dveří (nejsou zde klíče), pocit toho, že jsme široko daleko asi jediní lidé v tomto lese, my bez signálu, zima,... Co vám budeme nalhávat, byla to bezesná noc, i přesto, že jsme měli v nohách přes 25 km :-).

Čtvrtek 25.9.

Když jsem se ráno probudili ve sluncem zalitém hutu a mrkli ven, při pohledu na jinovatku, která pokrývala okolí chatičky, jsme byli rádi, že jsme nezvolili spaní ve stanu. Co ale čert nechtěl, když bylo konečně světlo, byla příležitost přečíst si spoustu informací, které byly vyvěšené na nástěnce uvnitř chatičky. Jedna z nich byla upozornění na laviny v oblasti sedla, které jsme měli v plánu přejít. Ouha. Po sáhodlouhém rozhodování jsme se nakonec hecli a vyrazili. Jak jsem se ale blížili k sedýlku, nějak nám naše rozhodnutí začalo vrtat hlavou, tak proběhla další porada, jejímž výsledkem bylo definitivní obrácení směru a vydání se zpět k jezeru Rotoiti. Vymysleli jsme si, že přespíme v hutu Coldwater u jezera, přijdeme tam po poledni, vyvalíme se u vody a budeme se opalovat. Chyba lávky. Okolí jezera totiž okupují miliony mušek tzv. sandflies, které útočí na cokoliv, co se hýbe, koušou, svědí to a pálí to. Díky nim bylo takřka nemožné uvařit si oběd na lavičce před chatkou, natož se opalovat u jezera. Jakmile byla instantní čínská polévka hotová, prchli jsme dovnitř schovat se před těmi potvorami. Jelikož bylo půl3 a sandflies byly silně otravné, nahodili jsme opět batohy na záda a rozhodli se ještě dnes dostat zpět k autu a vyspat se "doma" :-). Cesta zpět k informačnímu centra byla únavná, záda už nás bolela, nohy jakbysmet, ale v půl7, ještě před setměním, jsme dorazili k naší Tonče. Jelikož jsme po cestě míjeli jeden kemp, do kterého jsme chtěli přejet a přespat tam, který byl zavřený, zůstali jsme na parkovišti u informačního centra s tím, že kdyby se nás druhý den někdo na něco ptal, řekneme, že kemp je zavřený :-) (což jsme nakonec uplatnili, jelikož se nás paní v íčku druhý den ptala a také nám ráda vysvětlila, že kousek odtud je další kemp, který je stoprocentně otevřený). Poslední pozitivum dne - přišla VÝPLATA! Neuvěřitelných 1500 dolarů za dva dny a dvě hodiny práce. NESKUTEČNÝ!

Pátek 26.9.

V pátek ráno se počasí trochu zkazilo, jak slibovala předpověď, tak se také stalo. Nicméně nepršelo, bylo pouze pod mrakem. Ale okolní hory byly v mlžném oparu, tak jsme byli rádi, že jsme byli rozumní a nemusíme se touhle dobou plácat někde na cestě daleko od auta. Dnešní plán byl vymyšlený následovně: projít Penninsula Walk na poloostrově u jezera, posbírat několik kešek a vydat se zpět do Blenheimu. Nasedneme do auta, startujeme a ... nic. Baterka vyšťavená. Ale jak je to možné, když Jenda před odchodem na track vypnul všechnu elektroniku?! (máme zde takový přepínač, který vypne opravdu vše). Nedá se svítit. Jenda běží do íčka vyjednat nějaké auto, neb kabely jsou naštěstí ve výbavě, s kterou jsme naší Tonču dostali. Paní z íčka nám sjednala automechanika. Nedopatřením jsme až po jeho příjezdu zjistili, že nám to udělá, ale za 100 babek. COŽE?! Byl ale hodný a říkal, že pochopí, když to odmítneme a zařídíme si to sami. Tak se také stalo. Zhruba po hodině marného vyhlížení nějakých vstřícných lidí, co přijedou k íčku, se nám podařilo oslovit jeden milý postarší pár, který nám ochotně pomohl. THANKS GOD! Přesunuli jsme se tedy k jezernímu poloostrůvku, posnídali a prošli se procházkou po poloostrově. Ve dvě hodiny odpolko jsme ale už definitivně dali sbohem Nelson Lakes, všem sandflies, které nás stihly poštípat a všem nezdarům, které se nám zde přihodily. Štípance začaly dost svědit, hlavně Barču. Má kotníky celé zeštípané a rozškrábané. Musíme koupit repelent!!! Po příjezdu do Blenu jsme si dali za odměnu pizzu a pivko u řeky ve městě a večer poslušně ulehli do naší postýlky. Zítra nás totiž čeká velká rozlučková party s Blenheimem na baráčku, kde jsme již několikrát popíjeli, jmenuje se Monster house, bydlí tam kupa mladých lidí různých národností. Takže dnes oddech a zítra to rozjedeme ve velkém J Jako třešničku na dortu a vlastně jako odměnu za Nelson Lakes jsme si slíbili, že zítra půjdeme do bazénu, zaplavat si a OSPRCHOVAT SE! :-) Kromě toho nám dnes volala paní z dalšího sadu (orchardu) a nabídla nám práci, ale už od 14.10. Musíme si to rozmyslet.

Sobota 27.9.

Brzké vstávání se dnes nekonalo, neb nebylo třeba. Užívali jsme si pohody, tepla naší Tonči a postýlky. Po vydatné snídani jsme jeli do vytouženého místního bazénu v Blenu. Za cenu pěti dolarů jsme měli neomezený vstup a co víc - k našemu velikému a milému překvapení byla v areálu i bublinková lázeň s teplou slanou vodou a s masážními vývěry, což naše nohy a záda velice ocenila. Abychom se jen neváleli v horké vodě, zaplavali jsme si i pár bazénů, ale hned potom následoval opětovný úprk do spa pool J. Zbavení všech nečistot z našich těl nám pak trvalo další půl hodinu v tamních sprchách. Jako noví lidé jsme tedy mohli vyrazit na večerní party, která se velice vyvedla a trvala do brzkých ranních hodin. Na tuto počest jsme zde poprvé zakoupili první flašku tvrdého alkoholu, výběr padl na Absolut vodku broskvovou a také za ní padlo našich 32 dolarů z první výplaty :-).

Neděle 28.9.

Dlouhé juchání a popíjení se podepsalo na hodině našeho nedělního "vstávání", stejně tak jako se na tom podepsala i změna času, která proběhla na Zélandu, už jsme od Čech 11 hodin! Nebudeme vám dlouho lhát, ale vstávat v půl6 večer se nám už dlouho nepovedlo .-). Jelikož ale toto datum pro nás znamená, že máme výročí našeho vztahu, které jsme se rozhodli oslavit večeří v jedné z místních restaurací, netrvalo dlouho a přesunuli jsme se na parkoviště podniku Gramado, který je podle mobilní aplikace TripAdvisor (pomáhá s hledáním různých míst zájmu) nejlépe hodnocenou ve městě. Večeře byla výborná, Jenda ochutnal brazilskou rybičku a Baruš kuřecí, obojí bylo delicious. K tomu jsme si museli dát vínečko Sauvignon Blanc z místních svahů, který nám několik lidí doporučovalo. Po tomto gurmánském zážitku jsme již definitivně opustili hranice města Blenheim a vyrazili na bezplatné parkoviště/kemp k Pictonu, kde bychom se měli sejít s ostatními členy naší české party (s Ivou, Lídou, Flekem a Míšou), se kterými máme v plánu podniknout a projít Queen Charlotte Track.

Pondělí 29.9.

Chvíli po poledni se potkáváme se zbytkem výpravy v Pictonu u informačního centra, kde jsme se poptali na všemožné informace o tracku, zaplatili vstupné a nocování v kempech, stejně tak jako jsme si zaplatili a zarezervovali jízdu lodí do místa zvaného Ship Cove, odkud celé naše putování započneme. Odpoledne pak opět následoval přesun na bezplatné parkoviště, kde jsme strávili slunečné odpoledne hraním karet a Citadely. Dnes nám opět volala paní z orchardu, domluvliy jsme se s ní, že nám pošle email s dalšími podrobnostmi a během naší výpravy se musíme s Jendou rozmyslet, na jaký orchard nakonec nastoupíme, zda už 14.10. do Cromwellu nebo až 3.11. do Alexandry, který jsme měli domluvený již nějakou dobu...

Úterý 30.9.

Brzká ranní vstávačka byla nutná, neboť naše loď do odjížděla v 9 z pictonského přístavu a my se samozřejmě museli dostavit na místo o něco dříve. Samotná cesta trvala hodinku, po celou dobu jízdy nám kapitán lodě do mikrofonu podával odborný výklad o Marlborough Sounds, flóře, zřejmě i fauně, ale bohužel mu nikdo z nás skoro vůbec nerozuměl (což bylo samozřejmě zapříčiněno reproduktory, které kazili kvalitu hlasu z mikrofonu, nikoliv naší neznalostí angličtiny :-)), ale i přesto jsme všichni dělali, že ho posloucháme, pozorovali vlny, o kterých jsme si mysleli, že to jsou delfíni a dopřávali jsme si kávu a čaj zdarma. V Ship Cove jsme všichni vykasali rukávy, nohavice, někteří se převlékli, protože bylo teplíčko, někteří z nás se šli podívat k upomínkovému místu, kde prvně přistál James Cook se svou lodí a Nový Zéland se tím tak začal kolonizovat a proměňovat. Hned první část treku byla vcelku příkrá. Jako rozcvička dobré, museli jsme si všichni zvykat, že neseme na zádech těžké batohy. První den bylo v plánu dojít do kempu Camp Bay campsite, což se nám nakonec i podařilo, bohužel Ifí začala bolet neskutečně kyčel, takže ke konci dne už toho měla plné kecky, nemluvě o dalších dnech, kterými se v podstatě prokulhala, ale trek zvládla, klobouk dolů. Jelikož bylo celý den krásně, kochali jsme se krásnými výhledy na okolní sounds, což jsou v podstatě malé novozélandské fjordy, kterým tu říkají právě takto, po čemž také samotný název Marloborough Sounds. Při obědě jsme potkali dvě slepice, tzv. weky, jsou hezké, vypadají trochu jako kiwi, byly tak vycvičené, že si braly jídlo z ruky. Šlo se pěkně, většinu času v příjemném stínu lesa/pralesa nebo co to tady vlastně mají (jsou tu převážně listnaté lesy tvořeny původními novozélandskými stromy, novými typy stromů a všudypřítomnými palmami a kapradinami, které má Zéland ve znaku a objevuje se na většině upomínkových předmětů. Večer jsme započali opět instantní stravu v podobě čínských polévek a dalších "dobrůtek", dali si čaj a poprvé ulehli do našeho stanu, který ač je největším ze všech tří v naší skupině, tak kvalitně je naopak tím nejhorším, ale s tím jsme počítali, když jsme ho kupovali. Teď už víme, že větší slejvák by to asi nepřežil, neboť i ranní rosa se občas dostala dovnitř stanu :-). Jenda nemohl toho večera usnout, protože naslouchal zvukům lesa a domníval se, že kousek od nás je nějaká čtyřnohá potvora, která požírala listy a chroupala tak nahlas, že ho to rušilo ve spánku :-).

Středa 1.10.

Ráno jsme s Jendou vstali jako první domnívaje se, že vyrazíme v 9 ráno, jak jsme se domluvili předcházejícího večera, což se nakonec nepovedlo, neboť někteří vstali až půl hodinky po nás :-). Ještě toho rána jsme zjistili, že slepice weky, které jsme tak obdivovali včera, jsou pěkné potvory. Zatímco jsme snídali a nechali otevřené stany, byly tak drzé, že se vloupaly dovnitř a sápaly se po jídle, které měli někteří schované v krosnách. Vše vyvrcholilo tím, že svými dlouhými zobáky proklovly Flekům dvě dírky do nového stanu. Naštěstí ve vnitřní vrstvě, ale i tak - od této chvíle měla Lída sto chutí udělat si slepici na paprice pokaždé, co některou viděla :-). Podle předpovědi i dnes bylo krásné počasí celý den. Dnešní úsek treku byl opět kolem 25 kilometrů, jako ten předešlý a čekal nás nejtěžší úsek na nastoupené a naklesané metry. I přesto, že nám jiní Češi tvrdili, že tento trek je pro "duchny" (zřejmě pro důchodce?!), tak to zase taková sranda pro některé z členů výpravy nebyla. Do kempu Cowshed Bay campsite přicházíme pozdě, opět jsme nestihli slunce, ale díky posunu času jsme došli hodinu před jeho západem, takže jsme v klidu stihli uvařit ještě za světla a i za relativního tepla, bylo zde lépe než předešlý večer. Opět od jídel vyháníme weky, někteří z nás si stihli smýt i nožky v moři před večeří. Stále jsme se s Jendou nerozhodli, kterou práci zvolit. Je to takové buď a nebo, achjo.

Čtvrtek 2.10.

Dnes se mělo měnit počasí, podle předpovědi. Také se tak stalo. Od ráno foukal vítr a bylo zataženo. O to hezčí fotky jsme ale nafotili, azuro je už prostě nuda :-). Hned po ránu nás čekal krpál jak hrom, z nuly do 407 metrů nad mořem. Vrcholová fotka nesměla chybět :-). Nedělali jsme moc přestávek a naše skupina se rozdělila na tři části, leader skupiny Michal byl vždy několik minut před námi a Flekem a v závěsu za námi šla Lída s Ivou. Při polední pauze jsme na sebe docela dlouho čekali, ale nakonec jsme se dočkali a vymysleli nový plán - namísto přespání v posledním kempu před Anakiwou, naším cílovým místem, to ještě dnes dotáhneme až do Anakiwy, zavoláme si shuttle, na který nám dala číslo paní v íčku a večer se vyspíme v pohodlí našich vanů. Jak brilantní nápad, všichni ho ocenili. Po obědě jsme tedy opět vyrazili s tím, že se všichni zase sejdeme v dalším kempu. Po cestě tam začalo pršet, i když jen mrholilo, bylo to nepříjemné. Hustota deště přibývala s přibližujícím se cílem. V posledním kempu jsme tedy zavolali shuttle, objednali si ho na sedmou večer do Anakiwy a vycházkovým tempem jsme vyšli do cíle. Přestalo pršet. Na parkovišti nás vyzvedl řidič Tony, Skoťák, postarší pán, který nám celou dobu jízdy do Pictonu, kde jsme měli zaparkovaná auta, vyprávěl zajímavé věci o Zélandu, zastavoval a ukazoval zvířátka, stromy, zkrátka jsme se toho dozvěděli víc než na lodi před třemi dny :-). Dozvěděli jsme se na příklad, že nově přivezené stromy ze severní polokoule, zde rostou daleko rychleji, proto se vyplatí je sázet a těžit, dřevařský průmysl je zde opravdu rozšířen. Původních stromů už zde moc není. Vyprávěl nám také o těžbě zlata v okolí Pictonu a dal nám tip na dobrou hospůdku, kterou jsme ale nenavštívili :-). V Pictonu je dokonce nákladní přístav, který se specializuje jenom na dřevo a vyváží do Indie a Číny. Po příjezdu do Pictonu jsme za odměnu a nachozené kilometry všichni ocenili nápad dát si pár hambáčů, hranolky, vlastně cokoliv strašně nezdravého :-). Po těch všech nudlích, co nám lezli už ušima, to bylo příjemná změna. Hamburgery byly navíc výborné, byla tak kupa zeleniny a hranolky neplavaly v oleji, jak tomu většinou na Zélandu bývá, takže jsme měli takřka královskou večeři :-). Sečteno, podtrženo - nachodili jsme za tři dny 71 km, vystoupali 8100 metrů a stejný počet i sestoupali. Nemohli jsme tomuto číslu věřit, ale internet nikdy nelže :-). Po cestě jsme totiž tipovali, kolik jsme tak mohli vystoupat celkem, nejvyšší tip byl 5000 metrů a také jsme mysleli, že to je nesmysl, ostatní tipy byly spíše kolem 3000. Vidíte, jak jsme byli mimo :-). Při debatách, kam povedou naše kroky dál, padlo rozhodnutí na město Nelson. Na noc opět odjíždíme na blízké bezplatné parkoviště u Pictonu, kde všichni padáme za vlast a v 9 už jsme všichni v říši snů.

Pátek 3.10.

Při odjezdu do Nelsonu nám opět vypověděla službu baterka. Ještě, že jsme už dvě auta, a tak jsme nemuseli na pomoc tak dlouho čekat. Cesta vedla opět přes Blenheim, kde jsme ale zastavili jen na nákup a nabrat benzín. Koupili jsme si dnes poprvé salátovou OKURKU! Snažili jsme se najít kefír, ale našli jen nějakou acidofilní potvoru, z které se nakonec vyklubal trochu kyselejší jogurt, ale okurku s kefírem to trochu připomínalo :-). Zelenina je tu totiž děsně drahá, papriku jsme si tu třeba ještě vůbec nekoupili, protože jeden kus vyjde třeba na 2 dolary, což je hrůza, když je kurz 18 Kč. Kromě toho jsme si udělali radost a do košíku ještě přihodili pár žampionů, abychom si zpříjemnili vaření, protože závidíme na dálku ty české houbové žně, o kterých nám všichni píšou :-). V autech jedeme tři a tři, aby měli všichni pohodlí. Jelikož jsme všichni opět několik dní nemyti, těšíme se hlavně do bazénu, který je naší první zastávkou v Nelsonu. Zaplatili jsme si dokonce pouze jen spa pool, bublinkovou horkou lázeň, kterou jsme si opět moc užili. No a jelikož byl pátek, neodolali jsme návštěvě místních zařízení a ochutnali pár tamních piveček :-). Dnes jsme též učinili velké rozhodnutí - vezmeme tu práci dříve, jelikož penízky na účtě dochází a celkově je ten první sad finančně výhodnější skrz ubytování, dojíždění atd., neboť bydlení je přímo v sadu v baráčku s dalšími dvěma lidmi za 85 dolarů, na rozdíl od sadu v Alexandře, kam bychom museli dojíždět každý den 15 minut a ještě platit za ubytování daleko větší částku.

Sobota 4.10.

Sobota dopoledne byla vyhlášená jako nákupní. Ovšem ne námi. Zbytek osazenstva totiž našel v pátek obchod se sportovním vybavením, který končí a vyprodává věci za neuvěřitelné ceny. Věcí tam měli opravdu dost, ale mě ani Jendovi ani jeden z těch levných kousků nebyl, tak jsme si koupili aspoň síťované pytlíky na špinavé prádlo. Taky nákup :-). Hned potom jsme všichni zamířili na nelsonský sobotní trh, který je zřejmě vyhlášen, neboť byl zmíněný ve všech průvodcích, které jsme pročítali. Bylo to pěkné, velký trh, kupa zeleniny, ručně vyráběných věcí, občerstvení, pouličních zpěváků a hudebníků, atmosféra pěkná. Ale my opět šetříme a nic nekupujeme. Stejně nic nepotřebujeme :-). Po obědě se naše parta roztrhla a někteří jeli na pláž 50 km od Nelsonu a my s Flekovými jsme vyrazili projít trochu město - navštívili jsme Queen´s Garden, botanickou zahradu, kde byla kupa krásných stromů, moc se nám zde líbilo, a místo zvané Centre of New Zealand, což je geografický střed celého Nového Zélandu. Bylo to na kopečku, z kterého byl krásný výhled na Nelson i jeho okolí. Dozvěděli jsme se, že prvním "dobyvatelem" Nového Zélandu byl Abel Tasman, který ale dostal na budku od původních obyvatel a stáhl se zpět, aby to za pár let mohl napravit James Cook, který se již nenechal zastrašit. Zpět k autům jsme šli podél řeky, takže jsme se moc hezky prošli. Auta máme již od pátku zaparkovaná na parkovišti u informačního centra, kde jsme měli dovoleno stát i přes noc více dní. Záchod a dokonce odpadkové koše, kterých je po Zélandu sakra málo, byli samozřejmostí :-).

Neděle 5.10.

Dopoledne jsme vyrazili s Jendou na krásnou nelsonskou pláž Tahunanui, ostatní zůstali u aut. Cesta na pláž byla zhruba 5 km dlouhá a podél silnice, ale procházka na pláži byla o to hezčí. Našli jsme pár kešek a vyrazili zpět za ostatními, neb jsme měli sraz v knihovně (potřebujeme nabít telefony a notebook a trochu zabrouzdat na internetu :-)). Jelikož jsme se rozhodli vzít tu dřívější práci, další naší nemilou povinností bylo rozloučit se se zbytkem naší cestovatelské party a pomalu zamířit na jih. Máme totiž před sebou 900 km a po cestě chceme ještě navštívit nějaká zajímavá místa, takže je opravdu nejvyšší čas vyrazit. Doufáme ale, že se co nejdříve potkáme, při nejhorším v prosinci na třešních, kdy snad dorazí za námi do oblasti Central Otago, kam se všichni sjíždí právě za třešněmi, na kterých se dá podle všeho trhnout pěkný balík :-). Teď už jsme tedy opět na cestách, opět pouze ve dvou, posloucháme Boba Marleyho, jedno z našich šesti cdček, který tu točíme stále dokola, protože autorádio nefunguje, zvládá akorát přehrát cdčka :-). Mimochodem opět nám nešlo nastartovat, nevíme, co je s autobaterií, ale musíme s tím něco udělat...

Omlouváme se za případné chyby, píšeme bez následné kontroly, takže tam asi bude chyb jak máku. Naše rozhodnutí vzít dřívější práci také ovlivnil fakt, že je stále vcelku mrazivé počasí po večerech a ráno, někdy k ránu stále mrzne, tak jsme se rozhodli, že další trek, který jsme měli v plánu (Abel Tasman Coastal Track), necháme na léto, protože jeho větší část se jde po pobřeží, tak bychom se rádi vykoupali v moři a poleželi na krásných plážích, což jsme teď nemohli a nechtělo se nám to absolvovat znovu a litovat toho, že se nemůžeme koupat. Doufáme, že jsme se rozhodli dobře, to se uvidí již brzy. Dnes nám přišel už návrh smlouvy, kterou stačí pouze potvrdit. Rozdíl od té druhé práce je ten, že i thinning (tzv. průklest, protrhávání ovoce, aby zbylé kousky v trsech byly kvalitnější a větší) je zde si ohodnocen úkolovou mzdou a nikoliv hodinovou, jak tomu mělo právě být v té Alexandře. Takže doufáme, že si opět mákneme a budeme vydělávat úkolovkou více, než za hodinovku, to bychom totiž pak byli naštvaní :-). Jinak je tady opravdu dost Čechů, všude. Čeština je tady opravdu slyšet skoro na každém rohu, většinou na parkovištích, kde parkujeme přes noc, kdy přijede podobný campervan nebo auto předělané na spací. Navíc je také zajímavé, že se stále potkáváme se stejnými lidmi, co tady také cestují, jeden pár nás "pronásleduje" již několik dní, potkali jsme se u Pictonu na parkovišti dva dny po sobě, pak na treku jsme je viděli projet v autě a teď byli opět i v Nelsonu, sranda :-). Tímto končíme naše vyprávění a jelikož je už skoro 8 večer a my jsme na cestě, musíme najít nějaké místečko, kde zaparkujeme. Kousek od Kaikoury je bezplatné parkoviště, takže dojedeme asi až tam a přespíme tam. Zítra nás čeká kolonie tuleních mláďátek, snad na ně budeme mít štěstí, a kolonie dospělých tuleňů v Kaikouře, kde se půjdeme projít po pobřežním vycházkovém okruhu. Ozveme se, až dorazíme do Cromwellu a budeme mít za sebou první dny práce. Držte nám palce! Myslíme na vás a děkujeme za všechny zprávičky od vás, vzpomínáme na procházky po české krajině za babího léta, které u nás panuje, jak všichni píšete. Tady jsou procházky sice hezké, ale většina z nich je v buši, bez výhledů... Zlaté naše procházky, sem tam kopec, sem tam vyhlídka, zřícenina, hrad, rozhledna, rybník, řeka... :-). Příroda je tu samozřejmě opravdu krásná, ale některé úseky procházek a treků jsou zde dost monotónní :-). Dobrou noc!

Fotky ZDE: https://photos.app.goo.gl/ha2d6bT3FJC2XQ5r6