Přelom listopadu a prosince

Konec listopadu a začátek prosince - v Cromwellu už jako doma

Již před časem jsme začali protrhávat jablka, jak už jsme psali minule. Jasné znamení toho, že se přiblížil čas konce thinningu, protože jablíčka dozrávají poslední. Dávali jsme tomu týden, maximálně dva, kdy začne sezóna sběru třešní. A také že jo. Spolubydlící již sbírají třešinky, zatímco my ještě doděláváme poslední jablečné stromky. V týdnu jsme teď měli moc pěknou řadu, takže jsme si přišli na pěkné penízky. Týden předtím se nám "poštěstilo" a pracovali jsme na hodinovou sazbu takřka celý týden, takže se nesl ve znamení lenosti, odpočívání a v podstatě i využívání této sazby, neboť měl každý to svoje minimum jasné, tak copak bychom se dřeli, že. Tak nějak jsme i usoudili, že už nás ani nebude trápit, když nás teď vyhodí, takže se nijak nepřepínáme ani teď, když už jsme opět na kontraktu.

Na tento víkend jsme si naplánovali s Jendou moc pěkný výlet do Wanaky, který měl zahrnovat přespání ve městečku, dopolední výklus na horu Roy´s Peak a další vrcholky, procházku kolem jezera, vyhlášený hamburger a večer za odměnu kvalitní zmrzlina z čerstvého ovoce u konkurenčního sadu Jackson´s Orchard (tam nám bydlí několik kamarádů, kteří s námi pracují) a vířivka v bazénu. Měli jsme v pátek 28.11. vyrazit hned po práci, ale Sijo nám všechny plány překazil. Zítra se jde do práce. Povinně. Všichni jsme tedy v sobotu nastoupili. K našemu překvapení nás asi po hodině odvolali na třešně. Takže jsme od devíti jeli na minimálku na třešních a od jedné hodiny nás hodil pěkně na kontrakt. Ještě poznámka k tomu, kdo nás na ten kontrakt hodil. Třešně má pod palcem kontraktor jménem Mark. Kiwák. Moc mu není rozumět (klasika u kiwáků), je takový drsnější, nikdy jsme ho neviděli usmát se a na některé kluky je jako pes. Zkrátka nás tato postavička moc nezaujala. Tak jsme si tam tak lozili po žebřících, lovili nejlepší kousky třešní, zbytek si kolem nás dělal pěkně v pohodě na hydraladách (hydraulická mašinka s ramenem na pohon, s kterými tu thinnují a pickují, zkrátka takové ulehčení), takže to nebylo ani moc fér, jelikož jsme měli všichni stejnou sazbu za tzv. bucket, který má okolo pěti kilo a taháme ho na břichu, přičemž popruhy od něj máme kolem krku a paže propletené v nich. Když je tento bucket plný, je vcelku těžké se s ním pohybovat, natož lézt po žebříku. Nechápu, jak to někdo může zvládat na jablkách s 25kilovým bagem, tam mě nikdo nedostane ani párem volů, i když Jenda by si to rád zkusil. Tak uvidíme, zda se třeba na týden podvolím :-).

Při sběru třešní se dbá na jejich barvu. Na dodržování několika pravidel (barva třešní, žádné lupení v bucketu, stejně tak jako pecky) dbá Elsa, manažerka kvality, která sedí v packhousu, kam jdou všechny posbírané třešničky a pokud se jí nelíbí vámi nasbíraný bucket, dostanete zkrátka první výtku, poté druhou a potom vás vyhodí, bez grácie. Na každý námi nasbíraný bucket musíme vždy nalepit samolepku s kódem, který snadno identifikuje naší osobu, proto je možné se tak lehko dopátrat viníka :-). Takže nám na začátku bylo vysvětleno, jaké barvy máme sbírat a které v žádném případě ne. Bylo nám to jasné, přeci poznáme barvu. Ale ona to zase taková sranda nebyla. Jde o to, že dole pod korunou stromu je vcelku přítmí a stane se, že sesbíráme třešni domnívaje se, že je tmavě červená, ale když s ní vyjdeme na světlo, shledáme ji nepoužitelnou do našeho bucketu. Mark nám řekl, že tyto nepovedené máme jíst nebo odhazovat. Přežraní jsme byli za tu sobotu vcelku fest. Ale po čase jsme tyto "nepovedenky" začali házet normálně do bucketu a vyvažovat tak tento poměr pořádně tmavě červenými J. Možná i proto nás v pondělí už na třešně neposlali a vrátili jsme se zpět k thinningu jablíček. Byli jsme za to docela rádi. Ale už i jablka se brzy dodělají a pak nás čekají třešně všechny.

První prosincový víkend jsme nějací nastydlí. I přesto, že nám 1. prosince začalo oficiálně léto, počasí se na to vůbec netváří. V sobotu jsme seděli u jezera s lidičkami z Alexandry a málem jsme zmzrli. Ani na orchardu to není o moc lepší, ráno chodíme do práce v rukavicích a čepicích, odpoledne se vracíme v tílkách a kraťasech. Dnes, 3.12., jsem zůstala doma, jelikož mi stále není úplně dobře, tak se trochu vyležím, abych byla hej. Jenda šel poprvé do práce sám, tak snad mu to půjde od ruky, i když je sám. Už moc neřešíme naše výdělky, vypočítáme si zkrátka, kolik je potřeba udělat stromů na minimálku a tak to tak uděláme, mnohdy i více. Ostatní ale takové štěstí nemají. Opět se nám tu rozmohly pohrůžky od nadřízeného, naštěstí nás úspěšně míjejí. Je to tady opravdu hrozné v tomto směru. Motivují tady zaměstnance strachem. Za celou tu dobu jsme neslyšeli od nikoho žádnou pochvalu, jen vyhrožování vyhazovem, že jsme pomalí nebo že to děláme špatně. Včera jsme poprvé s Jendou uvažovali nad změnou pracoviště. Víme, že na třešních to asi nebude nikde jinde o moc lepší, všude nás budou honit a peskovat, ale zkrátka už nám přijde, že jsme tu docela dlouho. Z Cromwellu bychom ale asi nechtěli, máme tu už kupu kamarádů a zázemí, takže budeme doufat, že se nám ozvou z třešňového sadu Cherry Corp., kam jsme zasílali nedávno přihlášky. A pak už se jen rozhodnout. Nicméně pokud bychom měli jít někam jinam, potřebujeme ubytování, hlavně kuchyň a koupelnu. Nějak jsme si na to zvykli a nedokážeme si představit dva měsíce žití v autě, nemluvě o dalších dvou měsících cestování, které nás čekají po třešních, což by se rovnalo čtyřem měsícům v autě a to NECHCEŠ! :-). Takže požadavky zní jasně: pokud jít do Cherry Corpu, musíme si sehnat nějaké ubytování. U konkurenčního sadu Jackson´s orchard by možná mohli mít volno, bydlí tam několik lidí od nás, takže každý den dojíždějí. Musíme se tam tedy jít zeptat a při té příležitosti si tam opět dát tu výtečnou zmrzlinu, kterou dělají z čerstvého ovoce, opravdu mňamina, poctivější zmrzku jsme ještě nejedli, natož v Čechách.

Narazili jsme tu na černý bez. Právě kvete. Takže jsem dnes v rámci volna zadělala na bezouku, bezovou limonádu, tak snad se povede a v horkých dnech nám přijde k chuti stejně tak jako v letním období v Čechách :-). V lednici nám už nějakou dobu leží dvě brokolice, takže se dnes vrhnu na brokolicovou poliuku, též první polívčička, kterou tu vyvářím. Díky Bohu za tu kuchyň!!! Žití v autě se dá nějakou dobu snášet, ale po čase se ta jídla začnou opakovat a člověk zatouží po nějaké té změně v jídelníčku. Proto se teď musíme pořádně namlsat, abychom měli základ na to cestování po třešních J. Jen mám takové Obamy, že se nám to pak nevejde do auta. Začínali jsme s prostými ingrediencemi, které se nám vešli jen tak tak do fochů v autě, které máme pod postelí. Během žití na baráčku se nám toho nashromáždilo tak 3x tolik, takže budeme muset rozšířit naší pojízdnou kuchyň :-).

Dnes je neděle, 7.12., v pátek se stala neskutečná věc - dostali jsme dva dny volna. Pro nás to znamenalo jediné: rychle se doma sbalit a vyrazit do Wanaky, jak jsme si slibovali již minulý víkend. Jela s náma i spolubydlící Danča a kluci Kuba s Honzou (Chrudimáci) plus naše kamarádka ze sadu Šárka a kiwák Andrew. Setkali jsme se se všemi na pláži u jezera, odkud jsme se pak přemístili na spací místo za město. Přespávání tam sice bylo zakázané, ale bylo to pěkně odlehlé, takže jsme tam v pohodě strávili noc, abychom ráno druhý den mohli pokořit Roy´s Peak tyčící se majestátně nad městečkem Wanaka. Vyrazili jsme nakonec s Jendou sami, protože zbytek party se loudal a my neměli moc času, takže jsme se s ostatními potkali až při sestupu do základního tábora. Výstup to byl vcelku zdlouhavý, ale nebyly to žádné krpálky, pouze ten finální, takže se to dalo. Ale ty výhledy za to stály. Vyšlápli a opět jsme sešli krásných 1300 metrů. Po tomto výkonu jsme si chtěli dát za odměnu poležení v teplé vodě, tzv. hot poolu, který je součástí každého veřejného bazénu. Ve Wanace ale ne. Namísto vody nás ještě lákala další věc - výborný hamburger obřích velikostí, který nám doporučoval náš kamarád. Zamířili jsme tedy do kýžené restaurace, abychom zjistili, že je zavřeno. Trochu zklamaní jsme se tedy otočili na podpatku a vyrazili na jídlo zpátky do města duchů, které jsme začali na Honzův a Kubův popud nazývat stejně jako oni, a to CROMHOLE, protože to je opravdu díra :-).

Večer v sobotu jsme se opět viděli s Ivou a přivezl zase kupu dalších Čechů. Kromě toho jsme se ale na bezplatném parkovišti u jezera potkali s Pablem, fajn Uruguajcem, kterého jsme znali již dříve z Blenheimu. Tak alespoň celý večer nezněla pouze čeština. Dozvěděli jsme se kupu zajímavých informací. Kromě toho, že se v Cromwellu, pardon Cromholu, proslýchá, že letošní třešňová sezóna bude asi horší a že se posune, tudíž většina lidí na třešně přijede až někdy kolem Vánoc, jsme s hrůzou zjistili, že jedné naší kamarádce od jezera se už ozvali z Cherry Corpu s nabídkou práce. Nám ale stále ne, což znamená jedinou věc - nezbyde nám nic jiného, než zůstat na Suncrestu u Jonesů a být rádi vůbec za nějakou práci. Inu, co se dá dělat. Kupa lidí se teď sjíždí do okolí Alexandry a Cromwellu a hledají práci na třešňových sadech, která stále není. Takže díky Bohu za dobrý flek a parádní ubytování.

FOTKY ZDE: https://photos.app.goo.gl/qpMrEfo76Dm8x2fd8