Poslední cestovando na severním ostrově a loučení se Zélandem

9. května jsme dorazili do Aucklandu, trochu jsme se prošli po okolních kopečcích a pak zajeli rovnou do centra. Po chvíli bloudění jsme našli odlehlejší parkoviště a zaplatili za parkovné, co se dalo dělat. Vyrazili jsme nakoupit ještě nějaké suvenýry a hlavně trička do pobočky Global Culture, na které jsme měli spadeno již delší dobu. Po cestě dál na sever jsme se ještě stavili v outletu Icebrakeru a koupili jsme si každý drobnost, ještě naposledy nějaké merinové oblečení :-) Následovala už jen zastávka v původně české vesničce Puhoi, kde jsme si po 8 měsících dopřáli dvě točené Plzínky, mňam. Zkoumali jsme výzdobu hospůdky a našli tam spoustu českých vzkazů, fotek, peněz, dokonce i techničák od nějakého českého auta :-) Moc se nám tam líbilo, ale už se pomalu blížila tma a tak jsme se rozjeli dál do města Wellsford, kde jsme přespali.

Ráno jsme vyrazili do Whangarei, ale ještě předtím jsme se rozhodli trochu se projít, neboť poslední dny trávíme dost v autě, tak abychom nezapomněli chodit :-) Vybrali jsme pobřežní trek v Mangawhai Heads, který se dá jít za odlivu první část po pobřeží, druhou část po útesech. Přijeli jsme v blbý čas a ze začátku ještě zabloudili, takže jsme se blížili akorát do přílivu. Nicméně jsme zkusili jít podél moře s tím, že dojdeme tam, kam to půjde. Zhruba ve třech čtvrtinách nám v pokračování zabránil útes, který se nedal obejít ani přebrodit, vody už tam bylo dost. Rybář lovící opodál nám poradil, že se máme zkusit vyškrábat nahoru a zkusit najít druhou horní cestu. Tak jsme se tedy drápali do kopce jak blázen, nakonec jsme ale horní stezičku našli a pokračovali po ní dál až na konec cesty, kde byly hezké útesy zasahující do moře. Celý výlet jsme si zpestřovali lovením kešek, protože jich tu bylo dost. Jen co jsme se vrátili k autu, zjistila jsem, že nemám telefon, takže jsme se hnali zpátky a hledali a hledali... Vypadl mi při hledání kešky a ležel tam až do té doby, než jsme ho našli. Uf.

Den se pomalu krátil a my jsme ještě chtěli stihnout návštěvu Waipu Caves, takže jsme naskákali do auta a s dvouhodinovým zpožděním jsme dorazili k jeskyni. Nasadili jsme čelovky a jali se prozkoumávat vnitřek jeskyně. Moc se nám tam líbilo, ve třetím dómu byly stěny jeskyně posety glow wormy, bylo jich tu opravdu mnoho, vypadalo to jako hvězdné nebe v podzemi J Bylo tam ale dost bahna a nechtělo se nám pak už moc zacházet dál do jeskyně, už tak jsem byla jako prase :-) Zpocení a utahaní jsme pak dál pokračovali do Whangarei a zastavili se v bazénu na pořádné teplé sprše. Tu noc jsme přespali na parkovišti kousek od města.

11. května jsme se vydali po okolí města Whangarei, navštívili jsme tamní vodopády a jeskynní komplex Abbey Caves, který je možné také prolézt na vlastní pěst. Navštívili jsme celkem tři jeskyně, brodili se potůčkem, byl to supr zážitek. Museli jsme pak na sluníčku trochu roztát, protože voda v jeskynních byla studená. Odpoledne jsme se pomalu přemístili k městečku Kerikeri, kde se též hojně pěstuje kiwi a navečer pak na místo Aroha Island, které je známou rezervací ptáků kiwi. Než jsme ale dojeli do Kerikeri, rozhodli jsme se projet kolem pobřeží městečkem Paihia, což se nám stalo osudným - Tonča píchla, takže Jenda pohotově vyměnil kolo a v městečku nacházíme člověka přes pneumatiky, který nám ochotně vyměňuje starou za staronovou se slovy, že už nelze opravit. Lepší 60 babek než 174 za novou, máme tam sice trochu jiný rozměr, ale vem to čert, tady na Zélandu to nikdo neřeší, tvrdil, že to je PERFECTLY SAVE, tak co :-) Po cestě na Arohu se ještě zastavujeme na malých vodopádech Haruru falls, které jsou ale majinké, tak fotíme a frčíme dál. Zaplatili jsme si na Aroze kemp, užili si teplou sprchu a paní v ekocentru nám poradila, jak a kdy jít pozorovat kiwi. Vyzbrojení červenými světli jsme tedy v půl8 vyrazili do tamní buše, s ušima nastraženýma a očima na stopkách jsme se plížili cestičkami a snažili se zahlédnout alespoň jednoho kiwáka. Což se nám nakonec podařilo, byť jsme viděli jen nohu a Jendovi ÚDAJNĚ přeběhl přes cestu :-) Jelikož jsem ale šla za Jendou, viděla jsem prdinu, takže mu nevěřím :-) Moc se nám ale na Aroze líbilo a všem našim kamarádům jsme doporučili tento kempík. Když už jsme neviděli celé kiwi, viděli jsme dvě velice oprsklé kachny, které tam okupují kemp a všechny otravují a loudí jídlo, chodili opravdu blízko a zobáčky nám občas počochňaly nohy, když dostali nějaké zbytečky, pěkně se o to rvali, tak jsme usoudili, že jim raději dávat nebudeme. Na druhý den nám střídavě pršelo, tak jsme dopoledne navštívili vodopády Rainbow Falls, které jsou specifické tím, že za vodopádem je jeskyňka, kam se dá dostat, takže i my jsme se chtěli podívat, co se skrývá za vodopádem. V jeskyni bylo dost bláta a smekalo se to, takže jsem dopadla tak, jak jsem dopadla, zapadla jsem do bahna a nemohla vytáhnout ani boty, nakonec jsem ale zvítězila, nicméně jsem vypadala jako prasátko, co se rádo válí v bahně :-) Rozhodli jsme se, že ještě ten den dojedeme na úplný sever severního ostrova - na místo zvané Cape Reinga. Našli jsme si nedaleký kemp, kde jsme přespali a ráno jsme vstali na východ slunce, abychom ho stihli u majáku na výběžku. Vyplatilo se, vycházející slunce zalilo okolí krásným světlem. Pro Maory je toto místo velice výjimečné, věří, že zde opouští duchové zemi a odchází do "nebe", které nazývají Hawaiki. Navíc je toto místo speciální tím, že se zde potkává Tasmanské moře s Atlantikem, takže je možné pozorovat, jak se vlny slévají, Maoři o tom píší jako o "tanci".

Jelikož jsme vstávali poměrně brzy, celé dopoledne bylo NAŠE. Vyrazili jsme tedy na známé duny, nacházející se několik kilometrů od Cape Reinga. Jsou opravdu vysoké, tuny a tuny písku. Měli jsme v plánu projet se i po známé pláži Ninety Miles beach, ale nakonec jsme se neodvážili, takže jsme s Tončou pouze projeli potokem pod dunami a na pláži se otočili a vrátili se zpět, abychom si mohli trochu užít dun. Dá se tu půjčit tzv. sandboard a sjíždět písečné duny na něm. Půjčili jsme si pouze jeden dohromady s tím, že se budeme střídat. Neskutečně jsme se vyblbli a sandboarding nás jasně zaujal :-) Musíme to někdy zkusit znovu... Náš čas zde na severu se pomalu krátil a tak jsme ještě dnes započali naší cestu zpět na jih, tentokrát ale po západním pobřeží, kde nás čekaly kauri stromy a nějaké další procházky. Počasí nám ale moc nepřálo, dost často pršelo, byť jen na chvíli, ale intervaly se zkracovaly a tak byl veliký zázrak, když jsme nějaký cestovní den nezmokli, což se vlastně nestalo :-)

14. května jsme navštívili v rychlosti městečko Opononi, které je známé díky delfínu Opovi, který byl ve své době velice populární, hrál si s dětmi a předváděl různé kousky, dodnes zde stojí jeho socha a zmínky o něm jsme nalezli na každém rohu. Jelikož ale pro změnu pršelo, nezvládli jsme nějakou delší procházku, takže jen bleskově vyfotit písečné duny a hurá dál na kauri. Nejprve jsme navštívili Ducha lesa, největší kauri strom na území Nového Zélandu, jeho obvod kmenu byl 18 metrů, dosahoval výšky 50 metrů kmene a roste na Zélandu již úctyhodných 2000 let. Fíha! Další kauri jsme spatřili na dvouhodinové procházce v kauri lese, viděli jsme Čtyři sestry, Otce lesa, druhý nejstarší damaroň australský a nakonec jsme se byli projít ke kauri Yakas, u kterého jsme se vyfotili díky dřevěnému chodníčku, které k němu vedl. Jinak bylo chození ke kauri stromům přísně zakázáno, podle tamních nápisů mají kauri náchylně kořeny k různým nemocem. Ten den jsme si zaplatili noc v kempu, který je co by kamenem dohodil od další kiwi rezervace, kam jsme se té noci vydali na další pozorování kiwi (samozřejmě až přestalo pršet :-) ), ale tentokrát jsme štěstí neměli. Celý okru jsme prošli dvakrát, ale po kiwim ani vidu, ni slechu. Rozhodli jsme se tedy k radikálnímu řešení - před odletem musíme do kiwi Housu, abychom toho ptáka vůbec viděli celýho :-)

Nejbližší Kiwi House jsme našli ve Whangarei, takže jsme trochu pozměnili plány a po cestě tam jsme navštívili sopečný kopeček Tokatoka, který nám dal pěkně zabrat, všude pěkně bahýnko a krpál jak blázen, takže jsme zase byli prasátkový, ale sopka se nám pak odvděčila hezkými výhledy do okolí, i když fučelo jak blázen, měli jsme co dělat se na vršku udržet. Jelikož jsme se neprojeli po pláži Ninety Miles beach nahoře, našla jsem chytře v mapě, že je další pláž, využívaná jako rychlá dálnice, nedaleko města Dargaville, průvodce Frenzy o ní psal moc hezky a tvrdil, že po ní mohou jet i normální auta bez náhonu na všechny čtyři. Tak jsme to zkusili. Bylo to našich 10 minut největšího adrenalinu na Zélandu, na písku se jede opravdu jinak :-) Tonča to ale zvládla a po pár kilometrech jsme opět vyjeli na pevnou štěrkovou silnici, která nás přivedla do města a my pak rovnou vyrazili do Whangarei za kiwim :-)

Paní u pokladny nám sdělila, že zrovna probíhá krmení, takže jsme pospíchali, abychom to zahlédli. Byli jsme tam sami a paní, co kiwiho krmila nám pokynula směrem, kde se ta chlupatá koule nacházela. Byl rozkošný!!! Nemohli jsme se ho nabažit pohledem, přebíhal z místa na místo a byl asi nervózní z paní, která mu narušila prostor, ale díky tomu jsme ho mohli krásně obdivovat ze všech možných úhlů. Když paní odešla, následujících několik hodin se nepohnul z míst, kde jsou dveře pryč z výběhu. Bylo nám pak vysvětleno, že kiwi mají dokonalý čuch a že on zkrátka cítí, co se děje za dveřmi a snaží si chránit svoje území, proto veškerý čas tráví v levé části výběhu - dává najevo, kdo je tady pánem. Na jednu stranu chudák, ale na stranu druhou se tam asi nemá špatně. Po chvíli pozorování jsme se rozhodli využít vstupenku naplno, zahrnovala totiž i vstup do muzea a prohlídku nějaké venkovní expozice, které mě ale moc nenadchla, stejně jako muzeum, do kterého jsme se pak běželi zvenku schovat, neboť pro změnu začalo dost krápat. Tak jsme se raději vrátili ke kiwimu a dobře jsme udělali, protože jsme byli svědky toho, jak jí, dostal chuť na pamlsky, které mu tam dala paní do takové průhledné tubičky a zastrčila je do země, aby simulovala opravdovou potravu. Měl tam sušené ovoce, kukuřici a další dobrůtky. Bylo srandovní pozorovat, jak si tím úzkým zobáčkem vytahuje všechny ty pochutiny ven. Nakonec nám dokonce předvedl svoje táhlé volání tím, že si stoupl na pařez a se zobáčkem a hlavou vztyčenou nám jasně dal najevo, kdo je tady pánem. Chvíli jsme na něj ještě čučeli, ale začal opět přebíhat kolem dveří, tak jsme si řekli, že jsme viděli vše, co jsme chtěli, a frčeli jsme na místo, kde jsme již jednou přespali, takže jsme jeli na jistotu.

Bylo 16. května a my měli projeto takřka vše, co jsme chtěli. Přemýšleli jsme, kam se ještě podíváme, ale rozhodli jsme se, že už se pomalu začneme vracet do Katikati s tím, že ještě navštívíme jedny vodopády, které jsme minuli a chtěli bychom je vidět. Nikam jsme ten den nespěchali, v Aucklandu jsme se stavili na pizze a v pár obchodech, koupila jsem do Tonči nové židličky a Jenda šrouby, aby opravil, co bylo potřeba a tu noc jsme strávili již 100 od Katikati v městečku Ngatea a večer jsme si udělali slavnostní večeři - bramborový salát s kuřecím v pivním těstíčku, mňam. Ráno jsme se šli kousek projít po Ngatee, našli jsme pár kešek a vyrazili jsme dále směrem k vodopádům Wairere falls. Po cestě jsme ještě zastavili v údolí Waiorongomai valley, kde jsme si střihli tříhodinovou procházku místy, kde se dříve těžilo zlato, zůstala tu kupa věcí z té doby včetně vleček, kolejí, vozíků a dalších zařízení. Po cestě jsme trochu zmokli, ale nevadilo nám to. Jelikož se nám ta prochajda trochu protáhla, spěchali jsme pak, abychom stihli vodopády. To stmívání v půl6 a zime je opravdu hrozná, člověk za ten den prd stihne, zkrátka už to není moc na cestování, je nejvyšší čas odjet do teplých krajin :-) Na vyhlídku jsme se vcelku zapotili, bohužel už nám ale nezbyl čas na to, abychom se vydrápali ještě výš, až k římse vodopádu. Nevěděli jsme, kde ten večer přespat, proto jsme si řekli, že zkusíme na čerňáka pobýt v McLarren parku,který nám doporučovali kamarádi skrz horkou sprchu zdarma, noční procházku s glow wormy a krásným parkem. Brána již byla zavřená, bylo po půl6, ale já věděla, že se otevře autům, které chtějí z parku vyjet. Jen co jsem to řekla Jendovi, zrovna jedno auto odjíždělo, tak jsme využili otevřené brány a proklouzli do parku. Zjistili jsme, že je zde stále ještě kupa návštěvníků, tak jsme podle mapy našli sprchy a řekli si, že se aspoň vysprchujeme a pak se uvidí. Jen co jsme zaparkovali, byl u nás ranger a ptal se co a jak, jestli tu budeme spát atd. Zkoušela jsem s ním trochu hrát hru "nemáme kde spát, nevíte o něčem?", která zafungovala a řekl nám, že tu můžeme zůstat zadarmo, což bylo super, protože normálně se platí 10 dolarů na osobu. Byl fajn a nakonec se asi zalekl, aby neměl průser a poprosil nás, jestli bychom mu nezaplatili aspoň 10 dohromady a že má prý terminál na karty v autě, protože jsem mu řekla, že nedisponujeme hotovostí. Naštvaní jsme nebyli, aspoň jsme tu byli oficiálně a minimálně za tu dlouhou a teplou sprchu to stálo :-) Po sprše jsme se šli projít na ty glow wormy a pak na kutě.

Poslední den našich cest Jenda chytře vymyslel návštěvu hot poolů v Tauranze. Jak jsme naplánovali, tak se i stalo, po snídani a malé procházce po parku jsme zamířili do Taurangy a rovnou do solných horkých lázní pod horou Mt. Maunganui. Vydrželi jsme se tam máchat přes dvě hodinky, bylo to příjemné. Čekal nás poslední nákup potravin, doplnění plynové bomby na vařič a zamířili jsme na jedno místo u moře po cestě do Katikati, kde se dalo přespat. Poslední noc na cestách. Nostalgie...

19. května po snídani se moc nezdržujeme, volám na backpacker, kde jsme si vymysleli strávit poslední dva dny na Zélandu kvůli zázemí, paní řekla, že můžeme přijet, takže jsme hned vyjeli, ať máme čas na praní, balení a úklid Tonči. Zjišťujeme, že to ubytko je fakt hnus, ale kamarádi, co tam bydlí nám pak potvrdili, že už jim to ani nepřijde, že si zvykli :-) Využili jsme toho, že většina ubytovaných je v práci a naházeli do pračky dvě várky prádla, svítilo sluníčko, takže většina do večera uschla a nemuseli jsme ani použít sušičku. Když jsem viděla těch věcí v Tonče a vůbec, udělalo se mi nevolno, představa balení a vůbec všeho byla v tu chvíli utopií, museli jsme si na to sednout a pomalu si to promyslet :-) Pomalu, ale jistě, jsme každý balil svůj kufřík a krosnu na cesty v Indonésii, až se kolem třetí hodiny odpolední stalo to, že jsme byli oba jakž takž pobalení. Ihned na to jsme začali dávat dokupy Tonču. Zájemce mi mimochodem toho dne ráno napsal, že mu přijde cena moc vysoká. Tři dny před odjezdem!!! Vyměnili jsme si několik zpráv s obsahem tipu "to to teda řešíš brzo" a "mohla jsem Tonču vesele inzerovat dál", až teda sám nakonec napsal, že mu je blbé mi to odříct, že za tři tisíce to teda vezmou, ale že to chtějí projet a tvrdil mi, že podobné vany se teď prodávají za 2000 - 2500 dolarů, což je kravina. Jasně, občas se tam takový inzerát objeví od člověka, který se chce auta zbavit narychlo, ale jinak je cena podobných vanů stále na úrovni 3000 - 4000 dolarů. Napsala jsem mu, že prostě pod 3000 jít nemůžeme, vím, je blbá doba, ceny aut jdou teď dolů, protože všichni odjíždějí... Ale i tak to bylo stále takové nejisté, měla jsem z toho takový blbý pocit. Co když si pak Tonču nevezmou a ona tady zůstane na krku našim kamarádům, které s tím rozhodně nechceme otravovat?!

Co se ale nestalo - na backpackeru, kde jsme bydleli, nám již první den asi šest lidí řeklo, že máme moc pěkný van, ptalo se, za kolik ho prodáváme atd. To vyvrcholilo tím, že za námi poslední den přišel Izraelský páreček s tím, že se jim Tonča hrozně líbí a že o ní mají velký zájem. Byli se s ní tedy projet, navštívili servis, kde jim řekli, že je v pohodě a vrátili se s tím, že by ji vzali za 2700. Nakonec jsme se domluvili na 2800, během půl hodinky mi peníze poslali na účet, přepsali jsme jí a bylo vyřízeno :-) Pro mě rozhodně lepší varianta, než čekat na ty trubky, aby mi pak řekli, že si jí nevezmou. Všechno jsem Izraelcům vysvětlila, byli strašně nadšení, nechali jsme jim tam nějaké věci a jídlo, strašně děkovali, bylo to fajn. Dovolili nám ještě tu noc přespat v autě, nějak nám nedošlo, že už vlastně nebude naše :-) Takže Tonča už oficiálně nepatřila nám, bylo to smutné... Poslední den jsme ještě pucovali Tonču a dobalovali všemožné kravinky, abychom večer mohli naposledy posedět s našimi přáteli, užít si s nimi hezký čas, ale zavčas jít na kutě, protože na druhý den vstáváme brzy na bus do Taurangy, kam nás má hodit Ondra.

21. května stíháme bus z Taurangy do Aucklandu, po cestě zjišťujeme, že jsme do Taurangy vůbec nemuseli, protože autobus zastavoval v Katikati, v městečku, odkud jsme se ráno hnali .-) Nojo, chybička se vloudí, nenapadlo nás řešit zastávky, tak příště... :-) V Aucklandu máme hodinku na přestup na bus na letisko, kterou využíváme k jídlu v Mekáči. Na letišti jsme s více jak pětihodinovým předstihem, takže různě odpočíváme, dáváme dokupy fotky, jíme, poflakujeme se... Z kapacitních důvodů jsme každý z nás museli na letišti nechat mikinu, já svojí oblíbenou myšovou, která tu se mnou prožila dloooouhý čas a nejen tu. Nechali jsme je záměrně na židli, aby si je třeba někdo vzal :-)

V půl6 se nám otevírá gate, poslední telefonáty, rozloučení s těmi, kteří na Zélandu zůstávají, smsky domů a hurá do letadla. Čeká nás tříhodinový let do Sydney, pak 9hodinový do Taipei, kde budeme čekat pět hodin a následně čtyřhodinový do Bangkoku, naší cílové destinace pro následující týden.

Zélande, Zélande, bylo to krásné, nezapomenutelné, motivující! V našich srdcích navždy zůstaneš zemí zaslíbenou. Přinesl jsi nám spoustu zážitků, poznání, poučení a hlavně dobrých kamarádů, s kterými plánujeme udržet kontakt i v budoucnu. Začíná další etapa života, ale předtím nás ještě čeká zasloužená dovolená v Thajsku, Indonésii a vlastně i v Čechách :) Kdoví, kam nás vítr zavane dál...

FOTKY ZDE: https://goo.gl/photos/cQ9d5DwtfVuq49vo7