Dobytí nejvyšší hory Kanárů a celého Španěska - Pico de Teide

Cesta kamsi na vrchol a zpět očima Jendy

Playa Bollullo, Tenerife

Toho rána, kdy mě Barča probudila kolem třetí hodiny ranní na pláži s faktem, že je velký příliv, bylo slyšet, jak se obr vlny mlátí o vztyčené kameny před zátokou. Sotva jsem otevřel oči, tak jsem vykoukl ze stanu, abych mohl potvrdit Bářiny obavy. Byla ale vidět jen černočerná tma. Ujistil jsem jí tedy, že jsme stále na pláži a ne na vlnách a že musíme odpočívat, protože nás druhý den čekal náročný výstup na Pico de Teide. Jenže: usněte si při takovém randálu s pocitem nevědět, jestli se náhodou ty vlny opravdu nepřibližují. Bára tedy pokojně usla, což se o mě nedalo říct. Ráno jsme těžce vylezli ze stanu a kontrolovali noční vlnobití a obavy z přílivu byly nakonec opravdu trochu na místě, protože jen 10 m od nás byla hranice nejmocnějších vln. Oddychli jsme si, že jsme pernou noc přežili ve zdraví, posnídali jsme, pobalili naše věci a počali výlet s převýšením celých 3 718 metrů.

Cesta na vrchol

Všechny věci jsme naházeli do našeho vypůjčeného auta a už hurá směr vzhůru. La Orotava, Los Frontones, městečka ležící na velmi příkrém svahu severní části Tenerife jsme projížděli nuceně pomalu, protože tam byla samá zatáčka a dokopec. Ale nám to moc nevadilo, jelikož výhled dolů, na města a přístavy s oceánem, byl geniální. Čím výše jsme byli, tím méňě stromů a paradoxně i kopců jsme potkávali. Cesta k vrcholu vedla Národním parkem Del Teide (Parque National del Teide), který se tváří, jak krajina na Marsu a zároveň je to obrovský kráter nacházející se 2 000 metrů nad mořem. Za chvíli jsme byli na místě. Bohužel ne sami. Asi tři autobusy plné arogantních Němců v žabkách plus pár dobrodruhů, kteří byli před námi ve frontě na lanovku, jsme museli přetrpět. Ale vyplatilo se. Těsně pod vrcholem Pico de Teide je konečná stanice lanovky a terasa, odkud je vidět celý Národní park Teide, jako na dlani. Sice jsme měli rezervovaný vstup na vrchol sopky, jenže o den dříve. Rozhodli jsme se tedy dělat blbečky před strážným a vyšlo to. I když jsme díky řidšímu vzduchu museli každé čtyři schody zastavovat a rozdejchávat to, po sto nadmořských metrech jsme se ocitli snad na střeše našeho světa ve výšce 3718 m nad mořem. Byla to taková nádhera a zároveň oddych, že jsme se tam vůbec dostali. Ten pocit byl k nezaplacení. Tentokrát byl rozhled na všechny strany ostrova i na místo, odkud jsme ráno vyjížděli. Spatřili jsme turisticky známější jižní oblast ostrova, letiště, v dáli jsme dokonce dohlédli i na další ostrovy: La Gomeru, snad i La Palmu. Prostě neskutečná radost z pokoření nejvyšší hory Španělska.

Nesrovnatelně horší sestup

Na počátku dne jsme měli ještě troufalý plán si tu horu vyšlápnout jak nahoru, tak i dolů, ale ještě, že jsme ten výmysl nezreazovali, poněvadž bychom to šli snad dva dny. To bychom museli vstávat o několik hodin dříve, abychom náš výstup započali v časných ranních hodinách a nesměli bychom dojet k úpatí hory kolem jedenácté dopolední. Ale i tak nás čekala cesta dolů. Cestička se klikatila, stále jsme potkávali Němce v žabkách, pak se ale překážky pomalu vytrácely, až jsme před námi spatřili prudký kamenitý sráz rovnou dolů, kudy vedla jediná velmi klikatá cestička k našemu autu. To jsme ještě nevěděli, jak dlouhá ta cesta bude... Barča po cestě hledala krabičky od Geocachingu a já se zimnicí a s motavou hlavou odpočíval snad na každém kameni, na kterém to jen šlo. Velmi neblaze na nás působil pocit, když jsme po cestě stále nemohli identifikovat žádný záchytný bod poblíž našeho auta, které na nás nakonec vykouklo až na posledních stovkách metrů našeho sestupu. Po pěti a půl hodinách chůze z vrcholu jsme nakonec spočinuli u cíle. Nohy bolely jedna báseň a utahaný úsměv na našich tvářích byl na místě.

Sjezd do říše snů

Stěží jsme nasedli do auta a nasměrovali si to směr na jih, kde jsme měli v plánu najít nějaké příjemné místečko na rozbytí stanu a složení hlav. Po cestě jsme ještě zastavili u originálních skalních tvarů Los Roques, které dělaly perfektní kulisu fotkám vrcholu Pica del Teide. Nakonec jsme našli sice soukromý, ale o to romantičtější flek, kde jsme příjemně unavení večeřeli z kotlíku při západu slunce nad oceánem.