Pátý týden on the road
Den dvacátý devátý - 1. máje
Začínáme pátý týden našeho amerického putování a podle tachometru máme najeto skoro 7000 km! Po dlouhé době jsem otevřela zápisníček, do kterého jsem si ještě v Canmore zapisovala místa, kam bychom rádi v USA jeli a tak nějak jsem i zevrubně podle Googlu počítala vzdálenosti mezi těmito místy, ke kterým jsem připočítala i nějakou "zajížďkovou" rezervu. Museli jsme se smát, když jsme v zápisníku objevili číslo 7000 km, protože nás ještě minimálně další 4000 čekají...
Ráno jsme totálně vyřízení a nepoužitelní díky včerejšímu výletu, všechno nás bolí. Martinovi ráno nebylo úplně hej, takže snídám sama, zatímco on se dával dokupy na matraci v autě. Naštěstí mu rekonvalescence zabrala asi jenom hodinu a mohli jsme vyrazit dál podél Grand Canyonu do indiánských končin. S Grand kaňonem se loučíme zastávkou u jakési strážní věže, která se nám moc líbila, již tady jsou znát patrné stopy indiánů, kteří zde kdysi žili. V obchodu se suvenýry se nám strašně líbí indiánské výrobky, různé sošky a vlněné koberce, bohužel je to všechno strašně drahé. Na(ne)štěstí po několika desítkách mílí potkáváme u silnice indiánský market, který sestává z několika dřevěných stánků, ve kterých indiáni prodávají svoje rukodělné výrobky, které většinou sestávají z lapačů snů, náhrdelníků, náramků, náušnic a dalších "bižu výrobků". Nicméně ceny jsou zde přívětivé, takže neodoláváme a nakupujeme nějaké ty dárky domů a pro sebe pár kravinek.
Naší odpolední zastávkou je Navajo National Monument v domnění, že se jedná o TO údolí, které chceme navštívit, TO údolí z reklamy na Marlboro :) Název místa je stejný, leč postrádá slovíčko "valley", tedy údolí. Zjišťujeme, že ono místo se nachází dalších cca 60 km dál, ale nebereme do zaječích, neboť na tomto místě jsme alespoň poznali, jak a kde dříve indiáni kmene Hopi a Navaho bydleli, jsou zde krásná skalní obydlí a navíc je tu úžasný bezplatný kemp, zatím asi nejlepší, ve kterém jsme kdy nocovali, takže i přesto, že nebyl ještě večer, zůstáváme na místě a užíváme si tamní atmosféry a perfektního kempu.
Den třicátý
Dnes to již dopadlo a trefili jsme do Navajo National Monument Valley, kde jsme museli zaplatit 20 dolarů za vstup, protože i když máme sezónní pas do národních parků v USA, zde neplatí, jelikož území je plně v moci Indiánů, a hlavně to není ani národní park... Ale peněz nám líto nebylo, bylo to tam opravdu krásné. Sice jsme dali pěkně počoudit našemu autíčku, protože celým údolím vede zhruba 30km prašná cesta, kterou jsme samozřejmě chtěli projet. Většinu času jsme jeli kolem 20 - 30 km/h, cesta byla opravdu hodně špatná a záviděli jsme všem autům s vyšším podvozkem nebo pohonem 4x4. Nicméně jsme to zvládli bez úhony (kromě totálně zaprášeného auta a pískání pravého předního kola, které se tím ještě zhoršilo).
V aplikaci nacházím odpočívadlo u městečka Moab, které se nachází v bezprostřední blízkosti národních parků Arches a Canyonlands. Takže vyrážíme dál s tímto dnešním cílem. Po cestě se začínají objevovat krásné oranžové skalky, věže a skalní brány, je to nádhera. O to víc jsme potěšeni, když přijíždíme na odpočívadlo, které je přímo obklopeno těmito krásnými růžovo-oranžovými skalami, je zde park s vysokými stromy, působí to tu na nás jako oáza v těchto skalnatých a písečných pláních...
Den třicátý prvý
Pro dnešní den si jako cíl vybíráme Arches National Park, který je známý díky několika desítkám přírodních skalních bran, které tu matička příroda vytvořila. Je to jeden z menších národních parků, ale je tu spoustu míst k objevování, několik desítek kratších procházek, několik delších. V parku bohužel probíhá rekonstrukce, takže jsme se nedostali k největší skalní bráně, která by mohla alespoň trochu konkurovat té naší Pravčické :) Ale kocháme spoustu jinými, menšími, ale neméně zajímavými, už jenom díky té krásně barvě pískovce.
V národním parku trávíme celý krásný slunečný den a jelikož jsme zpocení a už to taky bylo pár dní, co jsme prolétli sprchou, hledáme nějaké místo, kde bychom si mohli dopřát zase trochu toho luxusu. Našli jsme kemp ve městě, kde nikdo není, žádná recepce, ani lidé v kempu, takže nehledě na nápis, že neubytovaní by měli vhodit šest dolarů v obálce do schránky opodál, vbíháme na sociálky a dáváme si asi nejkratší sprchu našeho života. Hlavně rychle a nenápadně :) Nechápeme tu cenu, prozatím jsme všude platili kolem 2 - 3 dolarů, ale šest...
Po sprše jsme se vydali ke kempu u řeky, ve kterém jsme chtěli spát, ale zjišťujeme, že není bezplatný, a navíc se nám tady ani moc nelíbilo, takže slovo dalo slovo a vracíme se na stejné místo, na kterém jsme spali včera a kde se nám tak líbilo. Děláme si pohodový večer, dokonce vytahujeme poprvé air sofa, ve kterém se střídáme, ale zjišťujeme, že nám asi uchází. Ale dáváme to za vinu naší prozatímní neobratnosti s jejím nafukováním.
Den třicátý druhý
Vyrážíme do Canyonlands National Parku, který nás trochu zklamal. Resp. ne zklamal, ale neobjevili jsme zde nic, co bychom za poslední týden ještě neviděli. Já vím, možná to zní trochu blbě, ale je to tak, protože zatím každý národní park byl něčím zvláštní, jiný od těch ostatních nebo měl alespoň něco o dost hezčího, než co jsme již viděli jinde. Jediné, čím se tady kocháme je obří kaňon, docela podobný Grand Canyonu, ale širší a ne tak hluboký, procházíme se k místu, o jehož vzniku se dodnes vedou spory. Neví se, zda se místo propadlo díky pohybům desek a působením usazených solí nebo zda sem kdysivá dopadl meteorit. Nakonec šplháme na obří zkamenělou dunu Whale Rock, rozumějte obří skálu, která je docela podobná té Uluru v Austráilii, jen ta velikost trochu hapruje.
Jelikož máme dost času, protože v Canyonlands jsme byli jen pár hodin, přesunujeme se o trochu dále, než jsme původně zamýšleli, abychom trochu nahnali kilometry na zítra. V aplikaci nacházíme bezplatný kemp, který se ale nachází v totální pustině. Je zde spoustu aut a karavanů, bydlíků a dalších povozů. Dnes má být k večeři slepice na paprice s bramborem, tak se těšíme. Nicméně po dovaření a prvním ochutnání zjišťujeme, že je trochu nakyslá. Nehledíme na to a říkáme si, že se při nejhorším posereme a že by byla škoda to vyhodit. Přidáváme trochu soli, která to narovnala a schováváme si půlku ještě na zítra.
V noci žádná honička na záchod neproběhla, takže kyselost nakonec přikládáme cibuli, která nám v tom při zaváření udělala asi neplechu :)
Den třicátý třetí
Ráno se přesunujeme do národního parku Capitol Reef, od kterého jsme oba čekali tak trochu něco jiného. Do itineráře jsme ho zařadili na doporučení kamarádky Alenky Hornychové, a tak nějak jsme podle mapy mysleli, že pojedeme do hor, ale to bychom byli bláhoví, neboť nás čekal opět další kaňon :)) Nicméně tenhle byl o to zajímavější, že se zde kdysi usadili snaživí a pracovití Mormoni a vybudovali zde jakousi oázu v tomto jinak zapomenutém místě.
Vznikla tu malá vesnice, škola a zasadilo se tu nespočet stromů, díky čemuž vzniklo několik ovocných sadů, díky kterým se celá osada jmenovala a dodnes jmenuje Fruita. Část údolí, ve kterém teče říčka naplňuje krásná zeleň, vysoké stromy, v jejichž stínu bylo tak příjemně. Na doporučení v informačním centru jsme se stavili v původním obydlí, které dříve sloužilo jako shromaždiště obyvatelů, dnes je to krásný obchůdek s domácími výrobky, kde si kupujeme výbornou domácí zmrzlinu. V celém národním parku se moc dlouho nezdržujeme, projíždíme si několikakilometrovou vyhlídkovou cestu, zastavujeme na pár vyhlídkách a v informačním centru nezapomeneme shlédnout tradiční, pro nás tak nějak už trochu povinný, krátký naučný film o celé oblasti :)
Cestou k národnímu parku Bryce Canyon přejíždíme nespočet dalších kaňonů, vyprahlých míst, zkamenělých písečných dun, skalních útvarů, ale dokonce i horské sedlo, které vede skrz vysoké hory stále ještě plné sněhu, díky kterému se s naší Esmeraldou dostáváme do vůbec nejvyšších nadmořských výšek, a to přes 3000 m.
Chceme si trochu ušetřit další ježdění a opět ukrojit trochu více z naší cesty, takže přejíždíme takřka až Bryce kaňonu. Spíme na odpočívadle, které se nám zprvu moc nezdálo, ale nakonec tu nalézáme perfektní zázemí, navíc tu nejsme sami, vedle nás parkuje francouzský páreček, jehož mužská část je sympatická a s Martinem si povídá už po příjezdu. Nakonec se k nám v pozdějších hodinách připojil i k posezení a nechal si vnutit jedno pivko :)
Pozn.: ačkoliv se již pár dní nacházíme v totálních pouštích, je trochu k údivu, že jsme stále ve 2000 metrech nad mořem. Takže přes den tu sice je teplíčko, ale večery jsou na mikinu, občasně i na bundu, když vítr, který vane takřka celý neustane...
Den třicátý čtvrtý
V národním parku Bryce Canyon opět jezdí veřejná hromadná doprava, čehož využíváme a necháváme auto u informačního centra, mrkáme na film, hrajeme si s maňaskovými zvířátky, které jsou v každém íčku a co máme tak rádi, takže to děláme všude a snažíme se navléknout si na ruku všechny možné zvířecídruhy :))), balíme si věci na půlden a vyrážíme na prochajdu. Trasu si vymýšlíme ideálně, takže celý kaňon vidíme nádherně shora a dalším trail nás zavedl na jeho dno, takže jsme se mohli proplétat mezi skalními věžemi, tzv. hoodoos, a obdivovat je i zespod.
Bryce kaňon byl nádherný. Hrál všemi barvami béžové, růžové, oranžové a červené, od lososové, přes okrovou až k bordó, zkrátka nádhera! Nebylo zde tolik lidí a zázemí bylo moc příjemné. Dnes byl snad jediný den, kdy jsme přes den měli pod mrakem, což bylo moc příjemné a na fotkách to celému místo dodává na dramatičnosti. Ze zvířátek zde potkáváme opět pár čipmanků a tzv. pouštních psů (doslovný překlad), což jsou v podstatě takoví miniaturní svišti, ale pár lidí tvrdilo, že kousek od cesty zahlédli chřestýše, jehož střetnutí se snažíme na cestách všemožně vyhnout.
Jelikož je součástí národního parku i prádelna a veřejné sprchy, neváháme ani minutu a dáváme si opět levnou, krásnou, 8minutovou sprchu :) Před odjezdem z Bryce kaňonu ještě opětovně navštěvujeme íčko a Martin mi kupuje plyšového urzona kanadského, kterého jsme tam zahlédla již ráno a nemohla jsem bez něj zkrátka odjet :) Sice jsme ho ještě ve volné přírodě nespatřili, ale doufáme, že budeme mít to štěstí v Kanadě, i když na území USA se také vyskytuje.
Do města Page v národním parku Glen Canyon nacházíme v mapě cestu, o které jsme se ale dozvěděli že je prašná, ale nenechali jsme se odradit. Jak najíždíme na tu "hroznou cestu", zprvu je asfaltová, tak si říkáme, že bude takhle určitě celou cestu, protože ta cesta je oficiálně v naší cestovní mapě a že se ten hoch v informačním centru hrozně mýlil. Nemýlil. Po pár kilometrech opravdu začala prašná cesta, po které jsme jeli něco kolem 60 km. Řídil Martin, takže nás velice zkušeně protáhl skrz, na podobných cestách má už něco odježděno v Africe. Ze začátku nepotkáváme žádná jiná auta než ta velká s pohonem na všechny čtyři a začínáme být lehce nervózní. První třetina cesty rozhodně nebyla úplně ok, ale pak se to trochu umoudřilo a chvílemi jsme frčeli i 60 km/h. Dokonce po cestě potkáváme i "obyčejná" auta, s nízkým podvozkem, jako máme my. Každopádně jsme se nemohli dočkat, až se zase napojíme na highway. Po té jsme se vcelku rychle dostali do města Page, kde máme v plánu poprvé spát u supermarketu Walmart, jelikož v okolí nám aplikace neukazuje žádné jiné nocovisko zdarma. Tento obchodní řetězec to tak nějak prý toleruje a v aplikaci je vždy zaznačeno, ale upřímně, kdo by chtěl spát na parkovišti u obchoďáku?!
Jelikož se nám moc nechce vařit na parkovišti, domluvili jsme se, že si dnes zajdeme na nějakou véču do jednoho z těch amerických fastfoodů. Naštěstí zastavujeme na parkovišti, u kterého je čínská restaurace s bufetem all-you-can-eat za pár šprliků, takže myšlenky na nějaké fastfoody nás hodně rychle přešly a míříme rovnou tam, kde si dáváme několikachodovou večeři a odcházíme s bříšky k prasknutí. Tak nějak jsem si trochu vynahradili to Las Vegas, když jsme nestihli bufet tam, říkáme si.
Ještě si rychle odskakujeme do Walmartu na internet, voláme domů a já se snažím nahrát nějaké fotky na internet, leč to jde strašně pomalu, takže to vzdávám. Alespoň jsme zase vyřídili nějaké kontakty s domovem a s lidmi, kteří mají zájem o naše autíčko. Mimochodem zde, v Page, jsme opět v Arizoně, takže máme znovu o hodinu méně, nicméně hodinku znovu neseřizujeme, protože zítra se vydáme zase znovu do Utahu, kde budeme "zpět" o 8 hodin méně od České republiky.
Den třicátý pátý
Hned po ránu děláme nákup a děláme si na parkovišti luxusní snídani - slaninku s vajíčky. To se ale máme. Následně navštěvujeme informační centrum ve městě a shromažďujeme informace o krásných kaňonech, kterých je tu v okolí povícero. Nejznámější se jmenuje Antelope Slot Canyon, který má horní a spodní část. Vstupné do té horní části je vcelku drahé, přes 50 dolarů na osobu. Už po cestě jsme se rozhodli, že tolik za to nejsme ochotní dát. Nicméně v íčku zjišťujeme, že vstupné do toho spodního není tak hrozné a lidé tam zřejmě nechodí tolik asi jen kvůli tomu, že tam je několik žebříků. Navíc zde není nutná rezervace, na rozdíl od kaňonu horního. Takže se rozhodujeme, že do toho půjdeme, že když už jsme tady... Znáte to :)
Ještě předtím ale zastavujeme u krásného místa Horseshoe Band, kde řeka Colorado vymlela hluboký říční 320° meandr. Je tu hrozně moc lidí, což nás štve, ale pohled je to nádherný. Snad jen trochu pro nebojácné, protože na římse nás dělilo od řeky v údolí přes 200 výškových metrů, takže jsme se jí trochu vyhýbali.
Jelikož jsme stále na indiánském území, Antelope Slot Canyon spadá pod jejich správu, takže kromě vstupného do kaňonu platíme i poplatek za vstup do rezervace. Na prohlídku čekáme necelou hodinku. Pak si naší velkou skupinku rozebrali tři průvodci a vyrazili jsme "dolů". Máme štěstí, jelikož náš průvodce je ukecaný sympatický mladý Indián, od kterého se dozvídáme spoustu zajímavých věcí a je s ním i sranda. Zpočátku je kaňon trochu přelidněný, ale posléze se rozdělujeme na naše malé dílčí skupinky a je dost prostoru a času pro zajímavé výklady :) Byla to opravdu neskutečná podívaná, kaňon hrál všemi barvami oranžové, hnědé a červené a voda ho vyformovala do překrásných tvarů, zákrut a vln. Celá prohlídka trvá asi hodinku a půl a nakonec dostáváme za odměnu vodu, loučíme se s průvodcem Erinem a slibujeme vysoká doporučení, byl fakt skvělej.
Před odjezdem z Page ještě zastavujeme u přehrady, která je dalším velkým vodním dílem, zde se dokonce dostáváme zdarma do centra, kde se dozvídáme zajímavé informace nejen o jeho stavbě. Nečeká nás dnes moc dlouhá cesta, chceme se dostat trochu blíže národnímu parku Zion, leč v aplikaci nenalézáme žádný bezplatný kemp ani odpočívadlo, takže hledáme jakékoliv příhodné místečko, kde bychom mohli v klidu zaparkovat, uvařit si a dát si trochu vína, které jsme dnes ráno koupili. Martin náhodně odbočuje na místo, které se jmenuje Růžové duny, kde je spoustu hezkých odboček, takže si jednu z nich vybíráme a k našemu potěšení se zde nachází i ohniště, takže hned po večeři ho rozděláváme, poprvé využíváme sekerku a sedíme dlouho do noci na pískovém podloží. Ještě že toho vína bylo dostatek, kupujeme tady opět 5litrové krabice :) Těsně po soumraku jsme měli štěstí a slyšeli jsme dokonce výt šakaly, což připomínalo něco mezi štěkotem psa a kočičím nářekem.