Od Cromwellu časově dál

Pátek 17.10. - konec října

Jelikož počasí nám první týden práce moc nepřálo (několikrát jsme museli jít do práce později díky dešti nebo námraze), tak jsme dobrovolně šli pracovat i v sobotu, abychom nahnali penízky. I přes tento fakt ale naše první výplata nebyla kdoví jak valná - velice intenzivně jsme zavzpomínali na shazování drátů, kdy jsme za dva dny práce měli takřka stejné peníze jako tady za dva týdny práce...

Náš nadřízený Sijo nám již několikrát řekl, že jsme docela pomalí a často pod minimální mzdou. Ačkoliv před první výplatou nám oznámil, že jsme dosáhli za celý týden výdělkem nad minimální mzdu, což bylo sice hezké, ale podle tabulek jsme zjistili, že jsme na tom nejhůř z celé naší skupiny a že jsme vydělali opravdu nejméně. Teď už jsme schopní si bravurně spočítat, jak na tom jsme s penězi a rychlostí, sami. Proto často vidíme, že nestíháme a jsme pod minimálkou. Toto se opakuje často. Jeden den zvládáme v pohodě, že máme třeba 18 dolarů na hodinu, druhý den se ale nepovede a jsme opět pod minimem. Takto se honíme jak blbci, kdežto ostatní vcelku v pohodě dosahují uspokojivých výkonů :-).

Druhý týden v práci dosáhl do takového bodu, že jsme se rozhodli rozhodit sítě na jiné sady a vinice pro případ, že by nás vyhodili. Rozhodli jsme se ale, že sami neodejdeme. Jen ať si nás vyhodí, když tak sami :-). Jde totiž o to, že když zaměstnanec nedosahuje minimální mzdu, zaměstnavatel je povinen ze zákona mu tyto ušlé peníze do minimální mzdy vyplatit. Pokud by tedy zaměstnanec pravidelně nedosahoval minimálních výdělků, organizaci se tento zaměstnanec moc nevyplatí, proto ho raději vyhodí. Tak můžeme dopadnout i my.

Naštěstí se tak nestalo a vše zlé se v dobré obrátilo - druhá výplata za druhý pracovní týden dopadla již dobře, tedy dle našich představ. Konečně dosahujeme vyšších výdělků, konečně jsme dohnali ostatní a konečně nejsme úplně nejpomalejší :-).

V prvních týdnech práce se nám dokonce poštěstilo to, že na jedno pondělí připadl svátek, který jsme měli dokonce proplacený. Jelikož jsme nešli do práce ani v sobotu, tak jsme si udělali krásný prodloužený víkend ve vysokohorském městečku Queenstownu. Bylo tu nádherně! A protože tou dobou zrovna dorazilo i druhé auto s lidičkami, s kterými jsme byli na Queen Charlotte tracku (Ifí, Liduš, Flek a Míša), vyrazili jsem do Queenu s nimi. První den jsme se trochu unaveně procházeli po městě, což završila návštěva slavného Fergburgeru, nejlepší hamburger na Zélandu, jak jsme se dozvěděli. Vystáli jsme si frontu a pochutnali si na opravdu výborné baště, každý si dal jiný burger a všichni byli spokojeni. Nejvíce asi Flek, který si dal specialitku s názvem Big All, ve kterém byly dvě flákoty masa, dvě vajíčka, zkrátka snad vše double, byla toho pěkná kupa :-).

Druhý den pobytu v Queenu jsme se rozdělili, jedna půlka šla na horu Ben Lomond (1748 m) a druhá půlka procházela okolí městečka. My se rozhodli pro výšlap, protože jsme se na něj hrozně těšili. Toto povzbuzení nám trochu pokazilo ranní počasí, ale nenechali jsme se odradit a spolu s Flekem vyrazili vzhůru. Čekalo nás 1400 výškových nahoru i dolu, což se nakonec proměnilo v 1500, protože cestu zpět jsme zvolili trochu jinou a vedla přes další malé vrcholky. Výlet byl úchvatný. I přesto, že jsme celou dobu výstupu neviděli vrchol, kterého máme dosáhnout, protože ho halily mraky, jen co jsme započali finální stoupání ze sedla pod vrcholem, mraky se roztrhaly a nahoře se nám rozprostřely naprosto úžasné výhledy do širého okolí. Queenstown a přilehlé jezero Whakatipu jsme měli jako na dlani, nad nim čnělo pohoří Remarkables a na druhé straně v dálce se pyšnilo pohoří Aspiring v čele s horou připomínající evropský Matterhorn - Mount Aspiring, který dosahuje výšky k 3000 metrů. Nemohli jsme si přát lepší počasí. Cestou dolů nás už bolely nožičky, ale zvládli jsme to na jedničku, dokonce za kratší čas, než byl uvedený jako nejnižší pro výstup a sestup na horu.

Jezero Whakatipu, které obklopuje Queenstown a táhne se dlouhým údolím 80 kilometrů, je druhým nejdelším ledovcovým jezerem Zélandu. V některých částech dosahuje až 400 metrů hloubky. Legenda praví, že vzniklo z otisku obra, kterého nechal upálit milenec dívky, kterou obr unesl. A jelikož jeho srdce ještě stále bije, zvedá se hladina jezera každých pět minut až o 7 centimetrů. Tento jev se zatím nepodařilo vysvětlit, takže nezbývá nic jiného než věřit legendě o obrovi :-).

Večer nás opustila parta námi nazývaná již jako "druhé vozidlo", jelikož museli do Alexandry (33 km od Cromwellu) kvůli pracovní smlouvě. Od úterka zde nastupují na sadě, takže to k sobě budeme mít blízko, jupí :-). Nám se ozvala jedna Chrudimačka, Gabča Kozáková, tak jsme se s ní sešli, zařídila nám dokonce parkování u nich u baráčku, takže jsme nemuseli platit opět za kemp, ve kterém jsme spali noc předtím (poprvé jsme platili za spaní, ano, celých 10 dolarů na osobu, což je v pohodě :-)). Šli jsme s ní tu noc ven ještě s jednou její kamarádkou, poseděli jsme u vody, pokecali, nakonec jsme zamířili do jednoho tamního baru, kde hrála super kapela, bohužel zde bylo narváno, hlava na hlavě, děs. Zůstali jsme tedy nějakou chvíli, ale pak jsme se rozloučili a šli spát, přeci jen byl den dlouhý a my byli unavení.

Poslední den v Queenu náležel výstupu na horu Queenstown Hill, který ale nebyl vůbec náročný. Nahoře se nachází tzv. košík přání, do kterého se má vhodit na papírku napsané přání a zapálit ho. Bohužel jsme neměli papír, tužku ani zapalovač. Tak příště. Na tento malý výlet se k nám připojila Gabčina výše zmiňovaná kamarádka Martina, tak jsme povídali, cesta dolů rychle utíkala. Pak už jsme ale museli dát sbohem i šáteček krásnému živému městečku plnému mladých lidí a vyrazili zpět do zapadákova, do města duchů, do Cromwellu :-).

Druhý den jsme šli normálně do práce a tak započal náš třetí pracovní týden na sadu. Naše výkony se již sjednotily, dosahujeme vcelku bez problémů minimálky a většinou dva dny v týdnu se vytáhneme, takže jsme za vodou. Teď už nás snad nevyhodí, ujišťujeme se. A i kdyby - je tu kupa dalších alternativ, bez práce bychom zajisté nezůstali. To je na Zélandu opravdu super. Náš "thinningový" tým už opustil jeden klučina, John, a dnes (30.10.) jsme se dozvěděli, že odejdou i dva Němci. Zůstaneme tedy v počtu pěti Čechů, dvou Angličanů a jednoho Korejce. Prý bychom se ale opět měli rozrůst, tak jsme zvědaví, kdo k nám přibude. Rozhodli jsme se nejít v sobotu do práce, tudíž budeme mít oba dva víkendové dny volné. Využijeme je opět k nějakým malým výletům po okolí a celý úspěšný pracovní týden zítra zapijeme několika pivky u kamarádů z Chrudimi, kteří nastoupili u nás na sadu jako "kluci pro všechno" a v sobotu oslavíme tak trochu Halloween u dalších milých lidiček, co bydlí nedaleko od nás, na druhém sadu, který se jmenuje Jackson´s Orchard. Tak tedy na psanou zase v listopadu. Doma už je prý kosa, my stále vyhlížíme to oteplování a léto, které se blíží. Už aby to bylo.

FOTKY ZDE: https://photos.app.goo.gl/xaUMRZyD14CothPn6