Sopečný Lombok a výstup na Rinjani

9. června jsme podle plánu vyrazili brzy ráno do pobočky cestovní agentury Perama, kde nás nabrala dodávka a odvezla nás nám již známou cestou do nám již známého městečka Padang Bai. Chvíli jsme tam čekali u přístaviště a pak někdo zavelil, že můžeme do lodi. Tak jsme šli. Čekala nás únavná 6 hodinová cesta do přístavního a zároveň hlavního města Lomboku Mataramu. Jen pro představu - trajekt, kterým jsme jeli, opravdu neodpovídá našim standardním představám o trajektech. Evropský trajekt je naprostý luxus v porovnáním s tímto plavidlem. To bylo schopné pojmout několik desítek automobilů, i větších vozidel, ale hlavně desítky motocyklů a skútrů. Místnost pro pasažéry byla stará, opatřená dlouhými koženkovými sedadly podobné našim červeným ve starých vlacích ČD. Děsně se nám k tomu lepili spocená stehna a zadky. O záchodu se zde rozepisovat nebudu, to byl opravdu velký zážitek :) Čas jsme si krátili hraním různých her, koukáním na seriály na tabletu a děláním kravin.

Při příjezdu do přístavu v Mataramu se kolem nás shlukl námi již opomíjený hlouček Indonézanů, který nám nabízel tentokrát převážně jídlo, které jsme si měli ale koupit, protože jsme byli hladoví, nicméně už jsme tak nějak automaticky ignorovali veškeré nabídky místních. Zde jsme měli domluvený odvoz do přímořského městečka Senggigi, kde jsme měli v plánu sehnat agenturu, která nás vezme na třídenní Rinjani trek. Rozhodli jsme se, že kromě výstupu na Rinjani zahrneme do programu i další den a půjdeme se ještě podívat dolů k jezeru, které se nachází v kráteru sopky.

Po obědě v městečku jsme se rozdělili na dvě skupinky a vzali jsme útokem všechny agentury, které jsme na hlavní ulici viděli. Jedna skupinka šla po jedné straně ulice, druhá po té druhé. Jelikož ale těchto "cestovních agentur" bylo na několika desítkách metrech třeba i pět, stal se z toho docela běh na dlouhou trať. Řekli jsme jim naše požadavky, vyslechli si jejich nabídku a nakonec i cenu. Ve finále jsme vybírali mezi třemi agenturami. Zvítězila samozřejmě ta levnější, avšak jsme si asi měli vybrat tu dražší, měli bychom i luxus v podobě provizorního záchodu, vyšších matrací na spaní a rozhodně lepších spacáků a stanů. Ne nadarmo se říká, že se má brát druhá nejlevnější varianta...

Nicméně jsme nakonec usmlouvali vcelku hezkou cenu kolem 2500 Kč na osobu za třídenní trek all inclusive - s dopravou na místo, následně odvozem do přístavu a cestou lodí na ostrov Gili Air, plnou penzí, zajištěním vybavení na spaní a hlavně s NOSIČI! Měli jsme vlastní šerpy a bylo to trochu ponižující. Jsme zvyklí si tahat všechny naše nezbytnosti na vlastních bedrech. Nicméně batůžek jsme samozřejmě měli :) Našli jsme si docela hezké ubytko v Senggigi a vyrazili do luxusní restaurace, která nás lákala již při příjezdu. Vlastníkem byl Angličan (který si s námi byl následně potřást rukou) a vše bylo ve velkém stylu. Řekli jsme si tedy, že se plácneme přes kapsu a na chvíli jsme si užívali dokonalého prostředí, obsluhy a jídla.

Brzy ráno nás dle domluvy nabrali několikamístnou dodávkou a odvezli do městečka Senaru, kde nás čekala snídaně, mohli jsme přeorganizovat naše batůžky a nepotřebné věci tu nechat v zamčené místnosti. Následně probíhalo "přerozdělování" zákazníků. Někdo si totiž kouil pouze dvoudenní trek, někdo třídenní. Takže nás, co jsme šli třídenní, přidělili k průvodci, kterému mohlo na první pohled být tak čerstvých 17... Spolu s námi šlo pak ještě několik šerpů a další průvodci. Nicméně zde probíhali pouze organizační věci. Nás tříděňáky hodili na korbu zašpiněného auta, spolu s námi jel i náš mladý průvodce a započali jsme cestu do vesnice Sembalun Lawang, kde jsme si koupili povolení ke vstupu do národního parku Rinjani (to bohužel nebylo v ceně balíčku) a pomalu jsme započali naší cestu na římsu kráteru ve výšce 2639 m, kde jsme měli tu noc přespat. První zastavení bylo zhruba po hodině chůze v místě nazývaném Pos I., kde jsme měli mít oběd. Dorazili jsme, sedli si a čekali. Čekali. A stále čekali. Po půl hodině čekání jsme zjistili, že čekáme na šerpy, aby nám mohli uvařit. Ti měli zpoždění a přišli asi až po 45 minutách čekání a jídlo jsme tedy následně dostali zhruba po dvou hodinách strávených na tomto hrozném místě ve výšce 1300 m. Zde jsme se totiž poprvé setkali s "ekologií" Indonézanů. Je sice fajn, že jsme dostali vždy teplé jídlo, sušenky a ovoce, ale to kdybychom věděli, raději si poneseme vlastní jídlo na zádech s tím, že ctíme pravidlo: odpadky do hor nepatří, co si člověk přinese nahoru, měl by i snést. Toto pravidlo se zde vůbec, ale vůbec nerespektuje. Kolem přístřešků vznikají hory odpadků a nikdo to neřeší. Náš mladý průvodce nám řekl, že se prý situace lepší a že mají za úkol přinášet alespoň pet lahve zpět do údolí. Nicméně zbytky jídla a vše ostatní tu stále vesele zůstává. Kdyby alespoň tu díru vyhloubili a čas od času ji zaházeli hlínou... :(

Po obědě jsme vyrazili dál, Pos II. byl jen o 200 výškových metrů dál. Tam jsme byli za chvíli. Pos III. pak dobýváme zhruba po hodině. Zde nastal zlom, doposud jsme nastoupali nějakých 650 výškových metrů vcelku pozvolně. Teď nás čekalo dalších 850 vcelku strmého stroupání. Tento úsek nám dal samozřejmě nejvíce zabrat, šli jsme ho přes dvě hodinky. Na okraj kráteru jsme přicházeli v rozestupech zhruba hodinu před západem slunce. Nutno podotknout, že západ slunce je celý rok v Indonésii ve skoro stejnou dobu, a to kolem 19. hodiny večerní. Měsíčně jsou tyto odchylky pouze v několika desítkách minut, nejpozději zde slunce zapadá v půl8 večer. Nejdříve pak v půl7. Na okraji kráterové římsy nás přivítali dechberoucí výhledy! Viděli jsme krásně na jezero Danau Segara Anak dole v kráteru, po levé straně na nás vykukoval majestátní vrchol hory Rinjani a na druhou stranu byl nepopsatelně krásný výhled na oceán, který byl okolo hory narušen přítomností mraků, v dáli se pak krásně rýsovala hora Gunung Agung, nejvyšší hora na ostrovu Bali. Nádhera! Kromě těchto dokolaných výhledů nás ovšem přivítal i neskutečný bordel. Kromě zbytků jídel se zde začaly nacházet takřka na každém kroku toaleťáky, lidské exkrementy, použité vložky, tampony,... Zkrátka je vidět, že zde budeme zřejmě někde stanovat.

Po půl hodině dorazila konečně i If a my byli komplet. Kochali jsme se nádherným západem slunce a vychutnávali poslední sluneční paprsky. Pak jsme se pustili do stavění stanů, které jsme vyfasovali od průvodců. Byly v žalostném stavu, nicméně nic jiného nám nezbývalo. Jeden z průvodců rozdělal oheň, u kterého jsme i povečeřeli a vysvětlil nám plán na zítra. Musíme uznat, že šerpové uměli fantasticky vařit, v takových podmínkách dokázali vykouzlit vždy moc chutnou krmi. A kromě toho šli celou dobu v žabkách!!! To pro nás bylo něco neskutečného... Budíček jsme dle domluvili tedy nastavili na druhou hodinu ranní a hurá na kutě.

11. června - den D. Vstáváme brzy a vyrážíme na ne úplně lehký výstup na vrchol hory Rinjani, čekalo nás 1100 výškových metrů, což nebylo tak zlé. Nicméně zlé bylo to, že v tuto ranní dobu mířilo na vrchol dalších 300 lidí, takže jsme se brzy spojili v jednoho dlouhého hada. Rychlejší jedinci předbíhali ty pomalejší, někteří to zvdávali již po několika stovkách výškových metrů, na vrchol se nakonec dostalo jen pár desítek lidí. Bohužel já s Flekama jsme mezi těmi šťastlivci nebyli :( Ano, já ostřílená průvodkyně jsem podcenila výbavu s sebou do Indonésie přivezenou. Bunda se mi prostě do příručáku nevešla, díky čemuž jsem se musela ve výšce 3300 m vrátit, protože mi prostě byla kosa jak prase! Fleci se přidali k nám, jelikož měli podobný problém a navíc neměli svítící čelovku, takže jsme šli dolů ve třech, za což jsem byla velice vděčná. Nicméně jsem někde ztratili Ifí již na začátku výstupu, byli jsme totiž rychlejší než ona. Mysleli jsme, že jí nabereme po cestě dolů a třeba se k nám přidá, nicméně se tak nestalo, takže do základního tábora přicházíme s Flekama za svítání. Sedli jsme si tedy na římsu a pozorovali tu krásu, rozbřesk z nejvyššího místa široko daleko. Na chvíli jsme pak šli ještě spát, když mě asi po třech hodinách probudil Jenda, který vrchol dobyl a hlavním překvapením dne bylo to, že se tam potkal s If! Nicméně byli naprosto vyřízení, tak si na chvíli též šli lehnout. Musím konstatovat, že tento den byl kurňa náročný pro ty, kteří vrchol dobyli. Šlo totiž o překonání 1100 výškových metrů nahoru, hned dolů, krátký odpočinek na římse a následně sklesání k jezeru o 500 metrů níže, dvouhodinový odpočinek a pak zase hned nahoru na římsu o 600 m výše. To osobně řadím mezi náročnější treky. Nicméně jsme to všichni zvládli, ale usli jsme všichni jako koťátka.

Návštěva jezera byla opět velkým zklamáním. Kromě již tradičních všudypřítomných odpadků byla samotná voda dost odporná, na koupačku to rozhodně nebylo. Vydali jsme se tedy alespoň k teplým pramenům, abychom trochu vzpružili naše mysli. V tu dobu jsem na tom ale já už byla psychicky špatně, dost vydeptaná z toho všeho, takže jsem ani do hot poolů nevlezla, jen jsem pozorovala cvrkot kolem a dalších 40 koupajících se lidí. Po koupačce následoval oběd s rybičkou, jak jinak než vylovenou z tamního jezera, které bylo plné jejich mrtvých kamarádek, které tam šerpové prostě hoděj, když už se jim nehodí k přípravě oběda. Odtud už jen dvě hodinky na římsu, kde jsme přespali. Měli jsme zase trochu jiný výhled do okolí a jelikož jsme přišli trochu dříve do tábora, mohli jsme se kochat a užívat si opět přenádherný západ slunce. Tenhle večer byl opravdu vyvedený a jak se krásně spalo nemusím snad opakovat :)

Na druhý den nás čekalo již pouze klesání zpět do vesničky Senaru. Měli jsme zájem o navštívení tamních vodopádů, avšak se nám to prostě do itineráře nevešlo. Zhruba po hodině, co jsem dorazili do restaurace, kde jsme měli věci, nás hned hnali do dodávky a odvezli do přístavu, odkud nám jela lodička na Gili Air. Klesání bylo pozvolné a pohodové. Navíc převážnou většinu času vedlo v příjemném stínu deštného lesa, ve kterém nám naši šerpové připravili naše poslední jídlo.

V přístavu jsme uvítali civilizaci, koupili si nanuky a vyhlíželi naši loď. Informace byly zmatečné, obdrželi jsme pouze jízdenky, avšak jsme neměli tucha, kdy loď pojede a která to bude. Takže jsme furt čekali a čekali, nakonec asi po hodině jsme se dočkali a poslali nás na loď, která přijela z opačného směru a byla plná lidí. Počkali jsme tedy, až všichni vystoupí a nacpali se do úplné přídě, abychom si náležitě užili cestu. A hurá za vysněným a zaslouženým odpočinkem na ostrůvek Gili Air, který jsme zvolili právě kvůli jeho poklidnosti...

MAPU S TRASOU NAŠEHO PUTOVÁNÍ PO LOMBOKU MŮŽETE OMRKNOUT ZDE: https://mapy.cz/s/FJhA

FOTKY ZDE: https://goo.gl/photos/pMQF4KjzHudrsCya6