Jsme v očekávání... Jara!

Čas jako by se najednou rozběhl...

Jak se leden táhl, tak únor utekl jako voda a za pár dní už tu máme březen. Za posledních 14 dní se toho událo poměrně dost. 11. února jsme oslavili Sofiiny narozeniny, kdy se posezení protáhlo až do brzkých ranních hodin následujícího dne. Chudák Martin šel na druhý den do práce jako jediný, takže z toho nebyl moc nadšený. Ale byla to první a zřejmě i poslední oslava takového charakteru, až se vrátí Carolane a přijdou noví spolubydlící, asi už to nebude možné... V baráčku jsme si nastolili nový pořádek: všichni se tak nějak scházíme skoro každý den v kuchyni, panuje zde klidná a přátelská atmosféra, kterou si užíváme, protože si uvědomujeme, že to tak nebude napořád.

O dva dny později, tedy 13. února, jsme pro změnu slavili s Martinem naše první výročí, i když se tak nějak neoficiálně scházíme daleko delší dobu, ale s tímhle datem se váží určité velké kroky v našem vztahu :) Takže jsme na naše oficiální výročí vyrazili do restaurace Georgetown Inn, která spadá pod mého zaměstnavatele, tudíž zde mám dvacetiprocentní slevu. Konečně jsme s Martinem ochutnali kanadské poutines, po kterých jsem toužila již od našeho příjezdu sem. Tak konečně teď byla příležitost. Jedná se v podstatě o domácí hranolky přelité sosem a posypané sýrem. A chutnalo nám to mooooc. Po předkrmu jsme si každý ještě samozřejmě dali hlavní jídlo, které bylo též dobré, nicméně Martina ani mě to zase až tak moc neoslovilo a domluvili jsme se, že příště zavítáme do Crazyweed, kde pracuje Martin :) Tam je ta gastronomie někde trochu jinde...

V týdnu nás navštívila Ifí, tak jsem měla radost, přišla na chvíli i Danča, ale omluvila se a odešla brzy, lezl na ní nějaký bacil, takže jsme zůstali u nás v obýváku ve třech a povídali si dlouho do noci. Mě se už nějakou dobu v hlavě rýsoval plán ohledně práce a tak jsem se druhý den rozhodla požádat naší manažerku o poloviční úvazek na těch posledních pár týdnů. Jelikož neodepsala, řešily jsme to spolu pak až další týden osobně, nicméně po tom, co jsem si jí tedy postěžovala, že jsem po těch třech měsících náročného uklízení už opravdu unavená a tělo se začíná vzpírat, že bych ráda pracovala maximálně tři dny v týdnu, ona byla naprosto v pohodě a nabídla mi, že příští týden mi napíše pouze dva pracovní dny, což jsem přijala s velkým nadšením. Takže se sesynchronizujeme i s Martinem a budeme mít konečně po dlouhé době zase společné volno.

Každopádně do dalšího týdne mě ještě čekalo náročných pět dní v práci vkuse, jelikož jsme zde měli v pondělí 20. února Family day, načež naše ubytování opět přepadly haldy hostů a měli jsme napilno celý týden. Nicméně ten "poloviční úvazek" mi vydrží opravdu jen pár týdnů, jelikož v týdnu od 20. března je další volno, tentokrát spring break, tedy jarní prázdniny, kdy mají děcka v provincii Alberta volno 10 dnů, takže čekáme další nápor. Martin je v práci moc spokojený a dokonce se nechal i jednoho večera slyšet, že se těší do práce, což je perfektní a trochu mu i závidím, kéž bych to mohla říct i já o té své... Navíc po první vlastní výplatě, která přišla včas a nemusel se nikoho o peníze doprošovat, má hned lepší náladu a zase by rád podnikal spoustu věcí, které si předtím odříkával. Nicméně musím tedy oznámit, že se v Canmore stavoval jeho předchozí zaměstnavatel a zcela nečekaně mu zaplatil většinu peněz, které mu "dlužil" za jeho robotu v Calgary. Z čehož máme oba tedy moc velkou radost...

A z čeho dalšího máme radost? KOUPILI JSME LETENKY DOMŮ! Již nějakou dobu sleduji ceny letenek v červnu a začaly opravdu dost nepěkně růst v době, kdy jsme chtěli letět zpět do Čech (na konci měsíce). Dlouho jsem se proklikávala a hledala tu nejlepší cenu, až jsme nakonec zarezervovali let 21. června z Calgary do Toronta, kde strávíme jednu noc a den, pojedeme se podívat na Niagarské vodopády a 22. června večer nás čeká přelet z Toronta do Londýna, odkud jsme zakoupili navazující let 23. června a do Prahy bychom tak měli dorazit v 17:15 českého času :)

A jelikož nás čeká posledních 30 dní v Canmore a KONEČNĚ žijeme tak, jak jsme chtěli a jak to sakra mělo být už dřív, řekli jsme si, že si ten poslední měsíc užijeme jak se patří. Začali jsme to návštěvou našeho vyhřívaného bazénu, který máme v práci, po svolení mé šéfové jsme se tedy na hodinku naložili do horké vody zatímco venku mrzlo a my si to moc užívali. Další den jsem vyrazili do Banffu, kde jsme začali procházkou k zamrzlým vodopádům a zakončili jsme to točeným pivkem v takové rádoby anglické špeluňce, kda mají každý čtvrtek akci na pivko, je opravdu za moc pěknou cenu, takže jsme tam asi nebyli naposledy :) Druhý den jsem měla volno a dokonce i Danča s Ivčou, tak jsme se rozhodly vyjet na výlet. Vydaly jsme se k jezeru Boom, které ale nebylo vůbec boom. Jednalo se o vcelku nenáročnou procházku lesem prošlapanou stezkou, která nás přivedla jak jinak než k zamrzlému jezeru, u kterého se nám tedy naskytly alespoň nějaké pěkné výhledy na okolní hory. Při pokusu o chůzi po domněle zamrzlém břehu jezera jsme se všechny tři propadly sněhem a ledem až do vody, takže jsme si pěkně nabraly do bot a rozhodly jsme se tedy o okamžitý návrat k autu :) Nicméně jsme se alespoň provětraly a pokecaly v ryze dámském složení :)

Co nás ale moc nepotěšilo byl návrat Carolane z dovolené na Floridě. Do prázdného pokojíku se před týdnem nastěhoval nový australský páreček a do "přístěnku na košťata", jak pracovně nazýváme pokoj po klokanovi Philovi, se nastěhovala další nájemnice, Indka narozená v Kanadě, která je ale hrozně příjemná. Takže nás je v našem nevelkém domě už osm. Nutno podotnknout, že Australani jsou celý den doma, jelikož on pracuje z domů a ona zatím nemá práci. A jelikož my s Němci máme také v podstatě stejnou pracovní dobu, všichni se tak nějak scházíme ve stejnou domu na dělání večeře, což je prostě nemožné, takže nezbývá nic jiného než čekat, než si ostatní uvaří. Je to tady prostě na prd, jedna kuchyň je na takový počet lidí nedostačující. Takže jsme někdy naštvaní, že furt někdo někde je. Zlaté časy, kdy se stalo, že jsme byli pár hodin s Martinem sami doma, resp. v našem horním patře, mohli jsme si pustit film a nikdo nás neobtěžoval nebo naopak my někoho... Pryč jsou ty časy. Teď je furt někdo někde. Už jsme na to asi staří, nemůžeme se dočkat společného bydlení v Chrudimi po návratu do Čech. A nájem zde platíme samozřejmě stále stejný. Na Carolane jsme všichni tak nějak stále naprdnutí kvůli té smsce, co nám posílala a tím svým rádoby přátelským přístupem, zkrátka si to zavařila a myslím, že už to jen tak nevyžehlí. Ale to nás nějak nemrzí, však už to tu máme za pár...

Martin včera vařil večeři pro celý dům a přišla i Danča s Worrym, opět se mu to moc povedlo, užili jsme si příjemný večer. Tak nějak jsme byli na řadě, Němci už takhle vařili dvakrát a my stále nic, když nepočítám Martinovo vánoční celodenní vaření :) Jinak stále vyhlížíme jaro... Do ČR už se zřejmě pomalu dostává, tady už jsou teploty také únosnější, tolik nemrzne, ale stále tak nějak občasně sněží a drží se to. Doufám, že s počátkem března snad i sem dorazí to dlouho očekáváné teplíčko. Snad ho přivezou naši kamarádi z Čech, s kterými nás spojil Nový Zéland, kteří akorát přilétají do Calgary a chystají se též sem do Canmore, takže tu bude o další zpřízněné duše navíc.

No a já jsem akorát zarezervovala ubytování v národním parku Kootenay v Britské Kolubmii na středu, takže v rámci našeho volna si uděláme s Martinem zase po dlouhé době nějaký pěkný výlet :)

Mějte se fanfárově!

FOTKY ZDE: https://goo.gl/photos/rsFhZDpfGidSerwaA