Jáva jen tak na skok, ale zážitkově
16. června přijíždíme opět do Kuty již po tmě a míříme si to do nám známého Mama hotelu, ve kterém je ovšem bohužel plno. Jelikož jsme ale vyřízení a hladoví, hledáme nějaké náhradní ubytování v blízkém okolí, tedy na ulici Jalan Prawirotaman, která byla v tu dobu již naší starou známou :) Našli jsme moc pěkné ubytko asi 50 metrů od Mamy, bylo trochu dražší, ale stálo to za to. A jelikož Kutu už jsme měli v tu dobu projitou křížem krážem, zamířili jsme do naší oblíbené restaurace, kde dobře a levně vaří, kde jsme se opět přežrali a přepili ovocnými drinky a tzv. lassi, což je indický jogurtový nápoj, moc lahodný. Bohužel bříško Lidušky tento nápor dobrot neuneslo a chudinka celou noc prozvracela. Nicméně jsme ještě předtím zařídili s Ifí a Jendou výlet na Jávu s odjezdem hned druhý den ráno. Balíček v sobě obsahoval dopravu na Jávu a ke kráteru Ijen, Bromo a následně až do Yogjakarty, odkud jsme se rozhodli letět zpět do Kuty letadlem s leteckou společností AirAsia už jenom kvůli poměru cena x výkon a ušetřený čas...
Lidušce se na výlet moc nechtělo, protože jí nebylo dobře, nakonec ale vyrazili, Ifí jí tak trochu přemluvila. Nicméně jenom samotná cesta z Kuty do přístaviště Gilimanuk byla příšerně dlouhá. Jeli jsme asi 4 hodiny včetně půl hodinové přestávky na oběd. Naštěstí pak trajekt jel asi jenom půl hodinky, protože je jávské pobřeží od toho balijského vzdálené pouze necelých 5 km. Naše auto, které s námi vyjelo z Kuty, jelo s námi. V autě nás pět a osobní řidič :) Ten měl za úkol nás ten den dovést až do jávské vesničky Sempol, kde jsme měli přenocovat. Do Sempolu jsme přijeli kolem šesté večerní a řidič nás rovnou odvezl do jediného hotelu ve vysokohorské vesničce. A tady nastal další oříšek. Chtěli po nás se zde ubytovat za nekřesťanský peníz, takže nastala hádka a sáhodlouhé vysvětlování, že tady spát nebudeme a už vůbec že nechceme platit za průvodce do Ijenu, že tam chceme jít na vlastní pěst. Trvalo to asi hodinku, než jsme jim to vysvětlili. Byli samozřejmě nepříjemní a naštvaní. Proběhlo několik telefonátů do agentury, řidič nějak nechápal, že to prostě nezaplatíme a už vůbec nechápal, kde chceme spát, když toto je jediný hotel široko daleko. To mi ale ještě taky netušili.
Konečně se nám podařilo opustit areál hotelu a domluvit se s řidičem na brzké ranní hodině, kdy tedy máme přijít zpět k hotelu. Začali jsme bloumat po vesničce a samozřejmě jsem nic oficiálního nenašli. Nicméně jsme se začali ptát místních a ti nás u sebe nechali spát v jejich skromných příbytcích, což bylo fajn. Já a Jenda jsme spali u jedné rodiny, Flekovi s If u druhé. Okupovali jsme dětské pokojíčky, děti asi tu noc spali u rodičů. Neřekli si tolik peněz a vzali nás i někam do uliček na mie goreng, který byl vůbec nejlevnější, který jsme kdy kde měli. Spát jsme šli brzo, abychom ráno vstali a byli ready na výlet do kráteru Ijen, kde se těží síra a na jeho známý tzv. blue flame, modrý plamen, což je v podstatě hořící unikající síra z útrob kráteru, do kterého se dá dojít pěšky.
Ráno nás budí bouchání na dveře a naštvané holky, že je čtvrt hodiny po našem plánovaném srazu a že jsme s Jendou zaspali a že nám určitě u hotelu odjeli. Nastal bleskový úprk od domorodců a běh k hotelu. Nikdo nikde. Asi už odjeli, pomysleli jsme si, byli jsme odmítaví a nechtěli tu spát a nechtěli platit průvodci... Po půl hodině čekání se vynořil náš řidič s tím, co tam tak brzy děláme?! Koukli jsme na sebe a najednou mi to bylo jasné. S Jendou jsme se nevzbudili, protože nám nezvonil budík na mobilu, nezvonil proto, že si mobil sám automaticky přeřídil čas na naší cestě na Jávu, je tu totiž časový posun o hodinu a tak náš budík měl na zvonění ještě 45 minut v čas, kdy nás holky vzbudily. Takže ten, kdo vlastně vstával blbě byli Flekovi s Ifí :)) Nevadí nic, stane se. Mě samotnou by nenapadlo, že na Jávě, pár kilometrů od Bali, bude jiné pásmo.
Jedeme po tmě, sami nevíme kam, řidič nás vezl zhruba půl hodinky, až jsme zastavili před závorou, které označil jako místo, kde se sejdeme dopoledne, až se vrátíme z Ijenu, že prý tu počká. Vydali jsme se hledat nějakého průvodce podle rad a tipů našich přátel ze Zélandu, kteří nám dali hromadu rad, jak se nenechat oškubat. I když to šlo jen velice těžko... U druhé závory z nás hned loudí vstupné, které naštěstí nebylo moc vysoké, takže ho víceméně dobrovolně platíme. Ptáme se po průvodci a posílají nás do místního warungu. Vcházím do velice skromného přístřešku do ještě skromnějšího příbytku a ve dveřích mě vítá postarší indonézan, který mi svoji špičkou hlavy sahal asi po bradu. Velikost mu ovšem neubírala na vstřícnosti a souhlasil, že bude náš průvodce za směšný peníz. Dali jsme mu nakonec více, protože to bylo to nejlepší, co nás mohlo potkat. Takhle rádi přispějeme, ale ne těm podvodníkům stojících u falešných závor s falšenými vstupenkami a nesmyslnými poplatky...
Ptala jsem se po kvalitních dýchacích maskách, které mi též doporučila kamarádka, roušky jsou na Ijenu prý k ničemu. Díky Bohu nám opravdu přinesl kvalitní masky, které jsme popadli a vydali se na cestu. Po chvíli nás spokla tma, protože na cestu už nedosvítila skromná pouličn světla z hlavního parkoviště. Pán uměl obstojně anglicky a začal nám vyprávět. Pomalu stoupáme. Dozvídáme se něco o historii, o tom, že on sám dělal na Ijenu, co se síry nanosil... Nad námi tisíce hvězd a pomalu začínáme cítit síru. Dostali jsme povel k nasazení masek a od té doby jsme je nesundali. Dostáváme se nad kráter a pouštíme se po kamenných "schůdcích" dolů, přímo k místu, odkud vychází ze země modré plameny. OHROMUJÍCÍ PODÍVANÁ! Fotíme, pozorujeme, jak dělníci bez roušek dolují síru, nabírají ji do košíků, které váží až přes 90 kg, hází si je na záda a pak stoupají po kamenech 200 výškových metrů na místo, kde mají již připravený vozík a následně síru dopraví někam, kde jí od něj vykoupí za směšný peníz (1 kg snad za méně než 1 Kč tuším). Jejich průměrné denní výdělky se tak pohybují v řádu stovek. Jejich průměná délka života čtyři až pět desítek let...
Náš pan průvodce byl rozumný a skončil s tím, průvodcováním si vydělá daleko více. Několikanásobně. Po prohlídce modrých plamenů nás vzal nad kráter na východ slunce. Zapálil oheň a my schoulení kolem nedočkavě vyhlížíme příchod nového dne. Bylo to krásné. Začalo se rozednívat a pomalu jsme rozeznávali jasné obrysy kráteru, ve kterém jsme před několika chvilkami byli. Neskutečná nádhera. Vysvitlo slunko a my jsme konečně viděli, nad čím se nacházíme a nestačili jsme žasnout. Nastal čas sestupu a návratu dolů. Po cestě kupujeme suvenýry - ze síry vyrobená zvířatka, odlité z formiček. Já si kupuji želvičku a vcelku ráda jsem dala pánovi několik desítek rupií. Neskutečná dřina.
Po cestě z Ijenu se stavujeme u našeho průvodce ve warungu, kde posnídáme a dostaneme spoustu dobrot na ochutnání. Seznamujeme se s rodinou a vřele se loučíme. Zatím asi nejkrásnější a nejsilnější zážitek z Indonésie, Kawah Ijen! Jen škoda, že už tento zážitek opravdu nic jiného netrumflo...
Nasedáme do našeho vozu a řidič nás veze dál - naší další zastávkou je národní park Bromo/Tengger/Semeru. Jede s námi ještě jedna cestující, Asiatka, která našemu řidiči platí vše, o co si řekne. Tak proč to nezkusit, žeano?! My se opět hádáme na ubytování, které nám sehnal náš řidič. Nakonec ale zůstáváme. Jsem v horách, je to znát především na teplotě, oblékáme dlouhé kalhoty a mikiny. Dáváme si ve studeném příbytku sprchu a vyrážíme do ulic na večeři. Nacházíme jednu vcelku obstojnou, ale obsluhy se nedočkáme. Jsme tu totiž moc brzy, ještě se nesetmělo Nojo, včera začal ten spropadený ramadán... Po hodině čekání nás nakonec obsloužili a dali jsme si docela dobré jídlo, něco k pití a odebrali se do postýlek.
Ráno se za tmy soukáme z vyhřátých pelíšků a nasedáme do jeepu, který nás odváží na vyhlídkovou plošinu, odkud čekáme na východ slunce (opět) s krásným výhledem na Bromo a okolní sopky. Nojo, jenže kromě nás tam dalších 60 jeepů vyvezlo několik stovek jiných turistů s fotoaparáty a selfie tyčemi různých délek předhánějící se o nejvíce unylou fotografii s Bromem v pozadí. Vyfotit se s Bromem sama? Výzva! Tento počin vypadá takřka nemožně, ale nakonec se nám daří, jen to stojí hodinu a půl čekání. Jsme zpruzení, já nejvíce. Tohle jsem nečekala, i když jsem o tom již slyšela od Honzi Konvalinky. Tak nějak mě ta Indonésie začíná prudit, resp. Indonézani, ráno jsme měli opět hádku o vstupné do národního parku, opět jsme museli zaplatit nekřesťanské peníze za zřejmě neoficiání vstupenku. Jsem unavená z věčného hašteření a stav vzporu nahrazuje apatie a flegmatičnost. Vše trochu zachraňuje PĚŠÍ! výstup (vážně nás někam nechali jít pěšky) ke kráteru sopky Bromo (2329 m), kam jsme se dostali zhruba po půl hodiny pochodu. Krásné výhledy, krásné fotky, hučící kráter, spoustu krásných koníků a poníků, které proudí nahoru a dolů a za úplatek vozí turisty. Ani já jsem neodolala a nechala se svézt na koníkovi dolů, usmlouvali jsme cenu a hurá zpět dolů k našemu jeepu, u kterého vystřihneme krásnou fotku hodnou katalogů a rámečků!
Ráno nás nabírá dodávka, do které nastupujeme a spolu s dalšími lidmi nás dovezla až na velké parkoviště ke chrámu Borobudur. Řidič okamžitě kasíruje ostatní včetně vstupu do chrámu. My se ale bráníme, že jsme si našli, že existuje výhodnější vstupné a že bychom rádi zakoupili celý balíček jak do Borobuduru, tak i Prambananu, kam nás přece odveze odpoledne! Chvíli se hádá a pak si nás bere stranou s tím, že si to tedy můžeme koupit, ale ostatním, ať to neříkáme... Klasický příklad šmeliny. Ale tentokrát vyhráváme a opravdu si SAMI kupujeme o dost výhodnější vstupné do obou chrámů. Borobudur je krásný, fotíme, kocháme se, moc lidí ani nepotkáváme. Jakési studentky s námi dělají rozhovor v angličtině a pak nás i nějakou dobu provází. Moc se nám to ale nelíbí, takže mizíme po anglicku a do nejvyššího patra se stúpami už zase míříme jen ve třech. Po Borobuduru míříme do komplexu Prambanan, který je také krásný, ale ne tak krásný jako předchozí podívaná. Potulujeme se po areálu, kocháme se, ale hlavně se neskutečně potíme, je pravé poledne a slunce nesmlouvavě paří. Těšíme se do sprchy, které se nám dostává bezprostředně po příjezdu zpět na ubytování. Chvíli jsme si odpočinuli a vydali se do víru velkoměsta.
Potulujeme se pěšky, což málokdo chápe. Ten večer jsme nachodili spoustu kilometrů, Yogjakarta je velká, svým způsobem ani ne tak špinavá. Má svého ducha. Nám zase trvalo věčnost, než jsme našli restauraci dle našich požadavků, až nám z toho vždycky kručelo v břiše... Zjišťujeme, že jávská kuchyně je poněkud více pálivější, ale stejně chutná. Po cestě domů si dáváme vynikající ovocné našlehané koktejly, výborný podnik, už bych ho ale asi nenašla, škoda. Ucaprtaní jsme padli do postýlek a nastavili budíka na ráno. Musíme totiž na letiště, zpět na Bali totiž letíme.
Druhý den vše proběhlo v pohodě, taxík nás za rozummý peníz odvezl až na letiště, kde jsme nějakou dobu čekali v obří hale podobně našemu nádraží. K našemu letadlu jsme si museli po runwayi dojít :) Cesta trvá asi dvě hodiny, na letišti na Bali klasický problém s taxikářema a dopravou. My jdeme s Jendou pěšky, rezervovali jsme si totiž ubytování kousek od letiště, záměrně. Abychom nemuseli využívat taxíků jak teď, tak při cestě domů... A že mělo bazén. Než jsme ho ale našli, to byl vskutku oříšek, motali jsme se uličkami a ptali se a ptali, nikdo nic nevěděl. Až posléze zjišťujeme, že gps souřadnice na webových stránkách jsou špatně. Debilové! Upozornila jsem na to jak recepčního, který neuměl anglicky skoro ani slovo (to zase byla peripetie!), tak ostatní uživatele Bookingu, snad to někomu pomůže, říkám si.Dostáváme hezký pokoj s klimatizací, s bazénem hned před vchodem. Krásné poslední dvě noci na Bali. Jen to máme trochu z ruky do centra, ale to nám nevadí, rádi chodíme. Dáme bazén, sprchu a vyrážíme za zbytkem osazenstva, který bydlí také trochu jinde než jsme byli zvyklí, máme to k nim asi hodinu chůze. Také mají bazén :) Je čas "poslední večeře", takže je nabíráme na ubytku a vyrážíme do nedaleké restaurace na naše poslední indonézské společné jídlo. Dáváme si každý nějakou mňamku, pijeme drinky a povídáme si. Jelikož to máme ale s Jendou vcelku daleko a zbytek ráno brzy vstává na letadlo, kolem desáté se loučíme a vyrážíme do svých dočasných domovů.
FOTKY ZDE: https://goo.gl/photos/a378tKLCukwHa3ka7