Druhý týden on the road

Den osmý - 10. dubna

U Ivuše jsme si vyprali, opatřili další chlebík do zásoby (ano, opravdu se nám moc nechce kupovat ta toastová americká pěna), nachladili chladící tělíska k potravinám, udělali si čaj a kávu, dokonce jsme vyfasovali šunku a sýr na cestu a slevovou kartičku do Starbucks, zkrátka o nás bylo postaráno naprosto luxusně, strašně se nám tu líbilo, návštěvy místních jsou na cestách prostě nejlepší. Nicméně po vzoru "ryba i host třetí den smrdí" (nebo jak to je), jsme se sbalili a vyrazili dál on the road, i přesto, že nám Ivuše nabízela prodloužení celého našeho pobytu u nich :)

Naším dalším cílem na radu Ivči a Scotta bylo městečko Astoria. Těsně před ní si uvědomuji, že jsem u nich zapomněla bundu, což je velká čára přes rozpočet - můj jediný "nepromokavý" svršek... Trochu šílím, ale jakmile jsme se připojili k internetu u informačního centra, domlouvám se s Ivčou operativně, že mi jí pošle poštou na adresu hotelu, kde budeme od neděle tři noci pobývat u San Francisa. Tak doufám, že si ke mně opět najde cestu :)

Astorie se nám líbila, střídavě poprchávala, střídavě svítilo sluníčko, vydali jsme se na průzkum pevnosti, která střežila deltu mohutné řeky Columbia, která se právě zde vlívá do oceánu, prozkoumali jsme okolí majáku na Cape Disappointment (Mys Zklamání) a nakonec na vyhlídku nad město, kde se tyčí krásný obří sloup na počest objevitelů Louis a Clark, kteří měli v minulosti za úkol prozkoumat a zmapovat tuto krásnou oblast (ta oblast byla veliká, jednalo se o území tehdejší Louissiany, kterou Američané odkoupili od Francouzů za směsnou částku a velikost USA se tak zdvojnásobila), takže pro místní jsou tato dvě jména asi pojem sám o sobě.

Po cestě z Astorie na Cannon Beach (pojmenovaná tak byla v době, kdy na tomto místě moře vyplavilo několik dělostřeleckých kanonů) se stavujeme v americkém Goodwill obchodu, což je jakýs takýs sekáč. Kupujeme zde frenchpress na dělání kávy pro Martina, který jsme se marně pokoušeli koupit v sekáči v Canmore a já si pořizuji super džíny značky Lewis, které mi sedly jak hrnec na zadek a už je asi nikdy nesundám :) Obojí dohromady za krásných 15 dolarů!

Na Cannon Beach nacházíme vcelku velké parkoviště na konci městečka již docela pozdě, ale i tak ještě za světla stíháme hodinovou procházku po pláži k známé skále pojmenované Haystack (racocha), která je symbolem celé této oblasti a láká sem kupu turistů. I v tuto večerní dobu bylo kolem skály vcelku rušno. Po cestě zpět k autu vidíme lidi sedět u ohníčků na pláži a závidíme jim, nicméně jen trochu, protože ještě není úplně teplo, speciálně já bych u něj musela sedět zabalená jako pumpa...

Den devátý

Ráno snídáme a parkoviště se začíná trochu zaplňovat, ale jen trochu, což je fajn. Dopoledne jsme si vyčlenili k procházce po krásném malebném městečku. Od té doby, co jsme dojeli do Astorie se nám tu líbí, baráčky u oceánu jsou moc hezké, je to tady všude krásně zelené a atmosféra je zde zkrátka úplně jiná, než ve městech a jejich okolí. A že si této atmosféry užijeme do sytosti, protože se z pobřeží nehneme až do San Francisca, protože máme v plánu jet po silnici 101 a těsně před Franciscem se napojíme na 1čku, která slibuje krásné výhledy.

V poledních hodinách jsme se rozhodli vydat se opět dál, tentokrát jen o pár desítek kilometrů níž, do městečka Pacific City. Po cestě zastavujeme ve městě Tilamook, kde jsme se nechali zlákat poutavou reklamou u silnice na uzeniny, takže nakupujeme pět šedesáticentimetrových klobásek různých příchutí a suchý salám namísto tolik proslulého tilamookského sýra. Než projedeme město, Cape Meares a absolvujeme pár zastávek u oceánu (během jedné jsem zahlédla poprvé v životě čipmanka, ale byl moc rychlý na zvěčnění na fotoaparát), máme všechny klobásky snědené, uf, to jsme ale čuňata!

V Pacific City nás vítá opět lehký déšť, ale tady máme vlastně jenom jediný cíl - dát si pivko v proslulé restauraci Pelican Brewery, která se nachází na krásné pláži s krásným výhledem na další Haystack Rock, která je dvojčetem té v Cannon Beach. Ještě před posezením v hospůdce ale vyrážíme najít místo na spaní, mise byla úspěšná a rozhodli jsme se dnes zaparkovat na parkovišti na konci městečka, které nevypadalo moc rušně a bylo zapadlé. Vracíme se zpátky autem k hospůdce a usedáme na pohodlné sedačky s výhledem na pobřeží. Dáváme si takzvaný ochutnávkový tác, na kterém nám přinesli sedm různých vzorků jejich speciálních piv, každé po decilitru. Jedno pivo má dokonce 9,5 %! Koukáme ale dál do lístku a zjišťujeme, že tam je těch piveček víc, tak Martin požádal sympatického vrchního, zda by nám nepřinesl ochutnat ještě jeden vzorek a on byl tak laskavý, že nám přinesl další čtyři a my tak mohli naší ochutnávku místních piv považovat za kompletní :) Už tak jsme to docela cítili, ale považovali jsme za nutnost dát si sklenici toho našeho favorita, takže vcelku pomalu ucucáváme z našich pint a pěkně nám to leze do hlavy.

Po odchodu z hospůdky oba konstatujeme, že jsme docela navátí, takže to jdeme rozchodit na písečný přesyp a krásný výběžek Cape Kiwanda. Jelikož opět začalo trochu víc pršet, sbíháme rychle dolů z písečné duny a prcháme do auta a na naše vyhlídnuté místečko. Z důvodu deště otevíráme kufr a vaříme pod vzniklým "přístřeškem" ze zadních dveří, dnes jsme opět sáhli po zavařeném jídle ze sklenice, jehož vůně přilákala dva zvědavce, kteří se s námi dali do řeči a dostali jsme od nich na ochutnávku skvělé datle :)

Den desátý

Ráno opět prší. Je to až neuvěřitelné, jak se nás ten déšť drží, ale jsme na pobřeží, je jaro, proto doufáme, že je to normální, jinak si to začneme už asi brát osobně :) Přes nepřízeň počasí ale rozděláváme vařič a další propriety a po vzoru z předchozího večera si děláme snídaňku vzadu pod naší autostříškou. S naplněnými břichy vyrážíme dál na jih, naší další zastávkou je Devil´s Punchbowl, což je v podstatě útes vytvarovaný do obří mísy, z které při přílivu stříká voda, jak se zespodu dere ukrutnou silou vody. Na místo ale dojíždíme za silného deště, takže čekáme cca hodinu v autě, až trochu přestane pršet a vyrážíme na rychloprohlídku místa, fotíme pár fotek a usedáme do auta akorát včas, protože opět začíná silněji pršet...

Z mého psaní se musí zdát, že nám tu v podstatě stále jenom prší, což je na jednu stranu fakt, ale na stranu druhou občas přestane nebo prší slabě, a právě ty chvíle my využíváme k průzkumu zajímavých míst :) Tak nějak už si na ten všudypřítomný déšť zvykáme. Je to opravdu nekonečná smyčka: deset minut prší, deset ne, půl hodiny prší, pár minut neprší,... A takhle stále dokola. Alespoň se tady pěkně řídí, nikdo nikam nespěchá, lidi se moc nepředjíždí, dodržují se rychlosti, silnice jsou převážně v perfektním stavu, úplný řidičův ráj :)

Dalším místem, které nás na mapě uhodilo do očí, bylo Seal Rock, skála, resp. útes, kde by se měli shromažďovat lachtani, tuleni nebo jak to vlastně v té angličtině je (seal je podle překladače jak tuleň, tak lachtan). Na skalách je nikde nevidíme, ale po důkladném probádání okolních zálivků a tůní nacházíme čtveřici tuleňů (podle mě to byli zřejmě tuleni podle barvy) hrajících si ve stojaté vodě. Procházíme se ještě po pláži a pokračujeme dál k mysu Cape Perpetua, kde se nachází maják. Přijíždíme k místu a z dálky je již vidno, že v domečku u závory někdo je, protože je tam rozsvíceno. Dosud byla většina těchto domečků opuštěná, protože ještě není sezóna a kdo by tam taky v tomhle psím počasí seděl, žejo... Jenže nám se samozřejmě nechtělo platit. Jako obvykle. Češi. Kdybychom měli zaplatit za každé zajetí do takto placené zóny, tak už jsme o pár desítek dolarů chudší. Ale co, řekli jsme si, zkusíme to a když tak nás paní vrátí zpátky. Jenže ouha, paní se nás zeptala, zda vlastníme platný pas do národních parků v USA, který, světe div se, máme (pořídila jsem ho již v ČR na bazaru po nějaké slečně, která už ho nepotřebovala a prodávala ho, na pasu jsou dvě kolonky vlastníků, takže žádná starost)! Poučila nás, že když uvidíme někde podobný znak parku, tak se jedná o celostátní zřízení a tudíž nám zde naše kartička platí. Vše ostatní spadá pod jednotlivé státy a většinou jsou tato místa placená. Navíc nás informuje o možné prohlídce majáku ZDARMA, čehož samozřejmě využijeme :)

Nějakou dobu trávíme v hezkém muzeu v informačním centru a čekáme na náš čas prohlídky, protože už jsme se nevešli do té v jednu hodinu odpoledne. Vyzvedáváme si naše lístky na prohlídku a půl hodinku trávíme na pláži pod majákem pozorujíc tuleně ve vlnách a hledajíc zajímavé kusy dřeva, které vyplavilo moře. Prohlídka majáku byla strašně zajímavá a hezky pojatá, přivítala nás slečna v dobovém kroji a obeznámila nás s veškerým chodem majáku, povinnostmi zaměstnanců, stavbou majáku a životem v majáku.

Po prohlídce nám trochu vyhládlo, tak Martin navrhl zkusit najít nějakou rybí restauraci a ochutnat tradiční místní specialitu clam chowder (rybí polévka z mušlí), která je k dostání na celém oregonském pobřeží a asi by byla škoda jí vynechat. Zastavujeme tedy v blízkém městečku Newport v pobřežní čtvrti Tye, která je plná krásných starých přímořských domečků a navštěvujeme restauraci s příhodným názvem Chowder Bowl, kde si oba dáváme misku plnou této delikatesy. Musím uznat, že i mě chutnala. Nicméně byla tak moc vydatná, že jsem jí nedojedla a zbytek tedy patřil Martinovi :)

Jedeme dál a pokoušíme se najít místo s názvem Thor´s Well, opět údajně jakási díra vystřikujíc vodu při přílivu, což se nám na první pokus ale nedaří, tak aspoň absolvujeme krátkou procházku ke kamenitému pobřeží. O kus dál nacházíme kýžené místo kousek od silnice, ale už jsme lenoši a fotíme díru pouze z dálky. Máme hlad, a proto spěcháme do Florence, kde docela dlouho hledáme místo na spaní, až nakonec opět volíme placený kemp, opět na prasáka. Tentokrát jsou tu ale jednotlivá kempovací místa dost zašitá, takže jsme vcelku v klidu a říkáme si, že nás tu snad nikdo nevyhmátne, když tady nikdo na recepci není. Jenže já si po cestě na záchod všimla, že zde kousek od recepce žije údržbář, takže po večeři stahujeme zadky a raději mizíme pryč :) Po chvíle marného pátrání po nějakém bezplatném zapadlejším místečku se záchody to vzdáváme a vjíždíme do placené zóny, kde ovšem není závora a jedeme ještě pár mil, než dojedeme k písečnému přesypu s opuštěným parkovištěm a skromným záchodem. Hurá! Neváháme a vrháme se do našeho autolóže. Martin začíná trochu frkat, což mu pár dní ještě má vydržet...

Den jedenáctý

Martinovo nachlazení se přes noc nezlepšilo, ba naopak. Stěžuje si již i na bolest v krku. Tak saháme po instantním zázvorovém čaji, který jsme dostali od Vlaďky a Petra, zřejmě jim nechutnal. Martnovi ale chutná, což je dobře. Stíháme si ještě udělat snídani a opět začíná pršet, což myslím, že už ani nemusím psát, neb je to již věc, která prostě patří ke každému našemu dni stráveném v USA. Jelikož už je to čtvrtý den od naší návštěvy Ivuše a i sprchy, rozhodli jsme se zajít do bazénu v Coos Bay, abychom ze sebe udělali zase trochu lidi. Po bazénu je naší nemilou povinností navštívit speciálku Fordu, neboť se nám trochu rozbily zadní dveře, nedovírají a zjistili jsme, že je prasklá jedna součástka, kterou ale bohužel zrovna v Coos Bay nemají, takže odjíždíme s nepořízenou, ale s doporučením na jiný podnik v Kalifornii. Tak snad budeme mít větší štěstí. Ve městě ještě děláme rychlý nákup a vyrážíme dál.

Jelikož přestalo pršet, rozhodujeme se navštívit jakýsi přírodní park po cestě, kde absolvujeme asi hodinovou procházku v příjemném prostředí pobřežního lesa a trochu v mokřadech, párkrát mě musel i Martin přenášet přes velké kaluže, opět jsem totiž zvolila špatnou obuv :) Ale když ty botasky jsou tak pohodlné... Další zastávkou je nádherný mys Cape Blanco, který nás uchvátil zatím asi nejvíce. Možná protože zde nepršelo a díky krásně členitému pobřeží a majáku. Dnes spíme na krásném místě kousek od silnice bez záchodů, ale s krásným výhledem na pobřeží. Martin frká stále více, oba doufáme, že je to jen nachlazení.

Den dvanáctý

Ráno měl Martin perné, ucpané dutiny ho probudily bolestí, kterou ale přemohl, usnul a probudil se v lepší kondici a celý den už vypadal daleko lépe. Po několika desítkách kilometrů překračujeme oregonsko-kalifornské hranice, překračujeme hranici 3000 kilometrů a ukrajujeme tak druhou třetinu z pomyslného "dortu" naší cesty po USA. Kalifornie nás vítá sluníčkem, což nás nesmírně těší. Už ani nevíme, jak slunce vypadá. Dnešní plán je jasný a jediný, tím je národní park Redwood, kde absolvujeme dva výlety mezi vysokými a tisíc let starými sekvojemi, které nad námi stály mlčky jako vysoké katedrály. Člověk musí hodně přemýšlet nad tím, jak dlouho tady ty stromy vlastně stojí, jak úctyhodná doba to vlastně je a čeho všeho museli být za ta tisíciletí svědky! Na doporučení od slečny z informačního centra zajíždíme na pláž Trinidadu, kde se nám líbí, protože je to parkoviště krásně zastrčené, s piknikovými stolky i záchody. Po první "vařené" večeři (ano, poprvé nám večer vlastně nepršelo, tak jsme se odhodlali se pustit do většího vaření) se vydáváme na procházku po pláži s krásným západem slunce, vlastně prvním a posledním na našich cestách po USA.

Den třináctý

Svítí sluníčko, takřka celý den v autě kromě polední návštěvy státního parku Chanderlier Tree, projetí stromem!, krásná obědová pauza na sluníčku v parku, pokračujeme dál na cestě, pobřeží, členité, zastávka v Mendocinu, ale je sobota - kupa lidí, pokračujeme dál, dochází benzín, serpentýny, ale krásné výhledy, dojíždíme až do města Point Arena, kde bereme benzín a ptáme se po spaní, doporučení na maják, na který jsme sami mysleli. Vyvalujeme nad útesy, vaříme večeři, vidíme pár velryb kousek od pobřeží a jdeme se projít po okolí majáku. Lvouni dovádějící v řece, v podvečer návštěva dvou racoonů.

Den čtrnáctý

Ráno fouká jako blázen a Martin je opět vzhůru enormně brzy. Brzy = před sedmou. Navykli jsme si tak nějak se přirozeně probouzet kolem sedmé, přesněji ve čtvrt na 8 ráno :) Večer chodíme spát ale přirozeně brzy. Když jsme unavení a nepouštíme film, jsme tuhoši obvykle do desáté hodiny večerní. Pokud pouštíme film, jsme vzhůru třeba do půlnoci. Takže mě ještě nechal ležet a přejel s autem do relativního závětří. Nemusím ho dlouho přemlouvat k návratu do pelechu, kde oba ještě na dvě hodiny usneme. Po snídani, jako by na čas, opět začíná pršet. A jelikož prší opravdu vydatně a nepřetržitě, rozhodujeme se, že si zkrátíme "pobyt" na silnici číslo 1, přesto že je nádherné. Resp. musí být nádherná, za hezkého počasí... Cesta lemuje přímo pobřeží, takže je plná zákrut a serpentýn, ostrých zatáček, stoupání a klesání, a hlavně vysokých příkrých srázů vedoucích několik desítek metrů kolmo dolů do moře, k úpatí krásně rozeklanému pobřeží. Ani po cestě nefotíme, bohužel. Máme to vyfocené v hlavě :) Silnice samotná byla vcelku náročná na řízení, takže jsem mile ráda po 150 km kroucení volantu předala řízení Martinovi. Na jednu stranu nám nevadilo zkrácení našeho výletu, alespoň jsme totiž byli dříve na ubytování a bylo dost času na odpočinek. Jelikož nepřestalo pršet celý den, nemáme ani těžkou hlavu z toho, že se válíme :) Pokojík na ubytku je hezký, útulný, čistý, je tu obří postel a chytáme HBO!!! :) Já dopisuji deníček, pracuji na fotkách a koukáme na televizi, užíváme si zkrátka zase na chvilku trochu toho "pohodlíčka se vším všudy" :)

FOTKY ZDE: https://goo.gl/photos/dZmJsbty2QRKdWXp6