Doba koronová
Jak už tomu v životě tak bývá, člověk míní a život mění. Asi 14 dní před naším odletem na Madeiru se nám tady rozmohl takový ošklivý, nepěkná věc - koronavir. Takže nejenom, že jsme neodletěli na vysněnou a dlouho očekávanou dovolenou, nejeli jsme pak ani na Šumavu a vlastně jsme celkově nejeli vůbec nikam jako zbytek celé republiky. Ačkoliv jsem na tom psychicky v té době nebyla úplně růžově, po týdnu špatné nálady jsem tento fakt přijala za svůj a nad rozlitým mlékem jsem už neplakala, resp. jsem to rozlité mléko utřela...
K vládním restrikcím a nouzovému stavu jsme se postavili čelem. První dva týdny jsme byli velice svědomití (i když zpruzení z nastalé situace), avšak s postupem času a přibýváním zmatečných vyjádření vlády jsme začali trochu polevovat, což ostatně je a bylo viditelné i na ostatních, kor teď, po měsíci a půl doby koronové. Teď už je snad nouzový stav na spadnutí, takže doufáme, že to brzy přejde. Celý měsíc jsme byli jsme špatní z toho, že byla v okolní přírodě najednou velká spousta lidí. Na místech, kde jsme s Tončou obvykle nikoho nepotkali se najednou objevily davy lidí. Před třemi dny se ale znovuotevřeli obchody a menší obchodní centra, což se hned projevilo úbytkem aut zaparkovaných na Podhůře. Hurá, "normální" lidé konečně zase mohou svůj volný čas trávit nakupováním a nám "nenormálním" pak zbudou prázdnější okolní lesy, stezky a parky.
Koronavir rozdělil českou společnost na dva tábory - na ty, kteří se viru hodně bojí a na ty, kteří ho respektují, ale zároveň jsou schopní zachovat si zdravý rozum a rozmýšlí nad věcí s nadhledem. Ti, kteří se viru hodně bojí jsou zřejmě už několik týdnů zalezlí doma, sledují s napětím zprávy a odsuzují každého, kdo vytáhne paty z domů bez roušky nebo jakkoliv zbytečně riskují a chovají se v rozporu s vládními nařízeními. Existují i takoví extrémisté, kteří jsou schopní nabonzovat svého souseda, že se pohybuje na vlastní zahradě bez roušky. My jsme samozřejmě v táboře číslo 2. Život jde zkrátka dál a časem to poleví - poleví panika a snad splaskne i ta mediální bublina, vir nepoleví, ten se jen tak nedá. Takže je potřeba přijmout fakt, že si tím hold také jednou projdeme, pokud už se tak nestalo...
Spolu s koronavirem se nám tady také rozmohl takový nešvar, kterým je ztráta "selského rozumu". Nepochopím lidi, v jejichž radiu cca 30 metrů nikdo není, nosící roušky. Nepochopím lidi, které potkáme v lese na procházce, kteří to mají také nandané nonstop a ne jenom, když se k někomu blíží a někoho míjejí. Opravdu je potřeba nosit roušku v přírodě, když kolem vás nikdo není? To nám hlava nebere. A mě to hlava nebere kor, protože rouška v kombinaci s mými vždy nasazenými brýlemi rovná se většinou katastrofě ve formě zamlžených brýlí, takže mi moje rouška dost často "bezděčně" spadne z nosu pouze na ústa... Ukamenujte mě, ale tu plínu na ksichtě nesnáším!
S Martinem jsem si tak nějak už zvykli na nový chod domácnosti - jelikož Martin chodí do práce pouze 2-3x týdně a nejpozději ve 3 odpoledne je doma, nastala tak doma, po které jsem volala a toužila už léta: mám muže doma každý den a víkendy máme volné! Ha, jenže co s tím teď, když nemůžeme nikam jezdit? Resp. můžeme, ale nikde tam nepřenocujeme? Resp. můžeme přenocovat ve stanu, ale je to vůbec dovolené? Resp. můžeme přenocovat u přátel, což i praktikujeme, ale to je vlastně zakázané, takže co si vlastně teď můžeme a nemůžeme dovolit? Nevíme, ale s opatrností to zkoušíme. Na výlety jezdíme a jezdit budeme. Ve své podstatě se doma nenudíme, stále je co dělat. Děláme sýry a udělali jsme spoustu věcí, na které nebyl v normálním pracovním nasazení čas, což je vlastně skvělé! Máme více času na sebe a seberealizaci a Tonča je moc ráda, že má páníčka častěji doma.
Všechno zlé je k něčemu dobré, hlavně se mějte rádi a nepropadejte panice!