Přílet do Denpasaru na Bali a několikadenní pobyt v Kutě

28. května 2015 jsme přiletěli na letiště na Bali ve večerních hodinách, takže nebyl ani moc čas na čučení z letadla a na obdivování okolních sopek a dalších krás, kterých jsme se mohli nabažit až při přeletu z Yogjakarty do Bali a při odletu z Indonésie do Thajska. Vlhko a vedro už nám nevadilo, Bangkok byl docela dobrý aklimatizační pobyt, protože se nám zdálo, že je tady daleko lépe než právě v Thajsku. Vystáli jsme si frontu na imigračním, zaplatili víza, na která jsme měli již předem připravené rozměněné americké dolary a vylezli do letištního atria, které se doslova hemžilo taxikáři různých uniforem (převažovala modrá), kteří by byli schopni zákazníka ke svému taxiku dotáhnout v zubech nebo by byli s lidmi schopní jít klidně i na záchod, aby jim nakonec kývli na odvoz právě díky jejich opruzování a dotěrnosti. I my jsme se stali takovými obětmi. Pronásledovali nás na každém kroku a vždy konverzace ztroskotala na ceně. Nikdo nás nechtěl odvést za sumu, kterou jsme nabídli, protože jsme se obrnili a prostě si řekli, že jim více nedáme. Navíc jsem o Indonésii přečetla hodně článků a kamarádi radili, jak se nenechat vodrbat...

V hotýlku se ubytováváme kolem deváté večer a začínáme si zvykat na ne úplně komfortní turecké záchody a sprchu. Vedro už nevnímáme. Ale není se čemu divit, v Kutě jsme vybrali opravdu nejlevnější ubytování, které jsme na Booking.com našli, Mama hotel pro dvě osoby na tři noci za krásných 650 Kč, co bychom chtěli, že :) Navíc má i vcelku dobrou polohu pro objevování zákoutí městečka Kuty a okolí. Náš úkol na následující tři dny byl jasný - pořádně to tu prozkoumat a až přijede Ifí a Flekovi, abychom je tu mohli provést a zavést do míst, kde se nám líbilo.

Ještě večer před spaním jsme šli do víru města, do úzkých uliček plných krámků se suvenýry, s ovocem a zeleninou a hlavně plných warungů, což jsou taková rychlá občerstvení, většinou rodinné podniky, kde můžete dostat levná indonéská jídla, většinou se tam dá i sednout a sníst si dobrotu přímo tam, v chudě vyhlížejícím bistříčku. Jelikož jsme měli hlad, hned jsme do jednoho zavítali a ochutnali jak jinak než mie goreng, klasický indonéský pokrm, který spolu s "bratříčkem" nasi gorengem tvoří nerozlučnou dvojku, kterou jistojistě najdete v menu každého warungu a nejen tam. Mie jsou v překladu nudle a nasi rýže, obojí jsou pak podávány se zeleninou a zvoleným typem masa (vepřové, kuřecí) či bez masa na vegetariánský způsob.

Kutu jsme objevovali i další den, šli jsme obhlédnout místní pláž a bloudili jsme ve spleti uliček, užívali si krásného počasí a hlavně nakupovali! Pivko tu ale bylo tradičně docela drahé, ostatně jsme na to zvyklí již z Thajska, nedá se svítit. Co ale i tady bylo báječné - koktejly z čestvého ovoce stejně jako v Bangkoku! NAPROSTÁ PECKA! Cena mnohdy třetinová od piva a chuť naprosto lahodně dokonalá. Hned druhý den jsme si vyhlídli oblíbený podnik, kde nám tyto čerstvé drinky míchal jeden moc sympatický mladík. Vyzkoušeli jsme spoustu ovocí, které se mnohdy ani na pulty českých supermarketů nedostane: dragon fruit (dračí ovoce), mangosteen či starfruit (karambola), dalšími lahůdkami byla papája, mango, liči, různé druhy melounů, ... O to více nás překvapilo, když jsme se o měsíc později opět vrátili do Kuty do tohoto obchůdku a ptali jsme se, co že to je takové to zajímavé ovoce, co má vystavené, že bychom z toho chtěli shake?! Hruška, vážení přátelé :)

Moře, vlastně oceán, v Kutě nás hrozně bavil. Vlny tam jsou naprosto perfektní a dokázali jsme v nich skotačit hodiny. I proto jsem na konci pobytu opravdu musela plavky nechat tam - byly totálně rozervané. Nicméně voda je velký živel, častokrát se nám stalo, že jsme se netrefili na obří vlnu a pořádně to s námi zametlo, až jsme kolikrát pocítilo písčité dno různými končetinami nebo hlavou :) Jedním z hlavním důvodů toho, že jsme dokázali být ve vodě takovou dobu byla i její teplota. Indický oceán je tak nááádherně teploučký! Nikdy jsem to ještě nezažila, ale sakra jsem si to užívala...

I na pláži v Kutě je standardně kupa Indonézanů, kteří nabízejí různé zboží: lehátko na pláži, zapůjčení surfu (zde velice populární) či jiných kravinek do vody, ovoce, nanuky, sarongy (šátky), různé serepetičky od přívěšků, korálků a náušnic po různé sošky, obrázky, tetování hennou, luky a šípy a další kraviny, ale hlavně MAŠÁŽ!!! :) Slovo "masáž" a "sarong" jsme po dobu našeho pobytu v Indonésii slyšeli snad milionkrát, nicméně dodnes se tím bavíme, to neustálé odmítání těchto věcí časem člověka unavilo. Zvlášť Ifí, která často kývla a přivezla si domů snad osm sarongů :)) Jasně, vím, nebyly samozřejmě všechny pro ní, jak často opakovala :)

Když už jsme u Ifí, ta přiletěla ze Zélandu do Kuty 31. května, nechala se samozřejmě také hned natáhnout taxikářem na letišti, nicméně dorazila celá, i když pozdě v noci, počkali jsme a uvítali jsme jí pivečkem a dobrými cigaretkami. Indonéské cigarety - kapitola sama pro sebe! Specialitou této země jsou totiž hřebíčkové cigarety, které jsou opravdu mooooc dobré. A co víc, jejich cena často nepřesahuje 30 Kč a fakt, že jich je v krabičce pouze třeba 16 se dá přehlédnout. Kouřili jsme často a rádi. Ten pocit, když si pak oblíznete rty, to je prostě lahoda. Jediná nevýhoda snad je, že bývají často velice silné, ačkoliv to není úplně "cítit". Nikotin i dehet často přesahoval i dvakrát hodnoty, na které jsme zvyklí u nás v Čechách. Ale dovolená se vším všudy, že? :)

Ještě před příletem Ifí jsme si s Jendou stihli zapůjčit skútr a udělat si celodenní výlet na poloostrov Bukit rozkládající se jižně od Kuty, kde jsme zastavovali na místech Balangan (nádherná pláž a surfařský ráj), na pláži Padang Padang i Uluwatu, kousek od chrámu Pura Luhur Uluwatu, kde naše cesta končila a v podvečer jsme se začali vracet zpět do Kuty. Musím konstatovat, že indonéská doprava je opravdu hustá a poněkud zmatená, jak se může na první pohled zdát. Aspoň pro nás ano. Nicméně jim to tady prostě funguje a chaos na silnicích je zkrátka něco, co k této zemi patří, avšak vidět dopravní nehodu, to je ojedinělé, indonézani v tom prostě umí chodit. Za to pro nás to byl oříšek. Nekonečné zácpy, popojíždění, jízdy úzkými uličkami, vyhýbání se autům, jiným skútrům a lidem, ... Uf! I já si zkusila řídit a musím říct, že mě to bavilo, nicméně jsem tuto záležitost nechávala převážně na mužské polovině našeho týmu :) Pláže na poloostrově byly opravdu krásné, ale nejlepší byl chrám Uluwatu, kde jsme se poprvé setkali s volně pobýhajícími opičkami, které místní odháněli vším možným a nám říkali, ať si na ně dáme pozor. Ostatně i v průvodci silně doporučovali nebrat si s sebou sluneční brýle a nemít nic v kapsách, protože opičky bývají opravdu drzé a těchto věcí chtivé :) Zakoupili jsme si vstupenku a šli si projít chrám a okolí. Obdrželi jsme každý fialový sarong na převázání kolem pasu s jediným cílem - zahalení kolen. Klasický proces v případě navštívení nějaké náboženské památky.

Co se náboženství týče, Bali je v tomto velice specifické. Indonézani se zde totiž hlásí k hinduismu s animistickými prvky, někdy i buddhistickými. Na ostrově Lombok, který jsme také navštívili, žijí Sasakové, kteří naopak přijali za své náboženství Islám, ale napůl zůstali u svého starého náboženství. Vznikla tak úplně nová víra, kterou nazývají Wetu telu podle počtu denních modliteb, kterých není pět, ale pouze tři.

No a my jsme s Ifí 1.6. opět prošli město, krámečky, šli na pláž a navštívili různé warungy a restaurace. Ojevování restaurací a ochutnávání místních jídel je vůbec jednou z nejlepších aktivit, které v Kutě provozujeme :) Jídlo je tu levné, takže za celý náš pobyt jsme si opravdu ani jednou nevařili a takřka každý den chodili třikrát denně papat.

A tak trochu organizační okénko na závěr: teď už jsme čekali jen na Flekovi, kteří měli toho dne přiletět. Jakmile jsme byli komplet, hned druhý den jsme vyrazili objevovat krásy ostrova Bali, neboť konkrétně nás dva s Jendou už Kuta přestávala trochu bavit :))