Čtvrtý týden on the road
Den dvacátý druhý - 24. dubna
Národní park Sequoia nám byl daleko sympatičtější než Yosemite, a to už jen z ne tak vysoké koncentrace turistů. Procházíme se v okolí vysokých a několik tisíc let starých sekvojí, které se majestátně tyčí na našimi hlavami, poznáváme nejstarší strom General Sherman, který je němým svědkem naší historie již přes 3000 let. Přesunujeme se pak trochu dál po cestě a míříme k vyhlídkové plošině Moro Rock, opět projíždíme s Esmeraldou obřím stromem, tentokrát ale spadlým, do kterého vyhloubili lidé tunel, kterým s přehledem projede auto a fotíme i nadále majestátní stromy. Odpoledne již ale padla opětovná mlha, takže nejsou žádné vyhlídky do údolí a na okolní vysoké hory. Nejvyšší horou místního národního parku a vlastně i dalších 48 států USA je Mt. Whitney, která se tyčí do výšky 4500 metrů nad mořem. Navštěvujeme ještě místní muzeum a informační centrum a opouštíme krásné místo, které je ale stále ještě chladné a sjíždíme opět dolů do údolí, kde nás vítají opět teploty kolem 25 °C. Dnes jsme opět zaparkovali na odpočívadle u dálnice a jelikož na těchto místech je vždy skvělé vybavení a zařízení, tak se Martin pustil do kuřete na kari, které zavařil, přidal houby, papriku a cuketu a byla z toho společně s rýží královská večeře :)
Den dvacátý třetí
Přesunujeme se do Death Valley, což nám v podstatě zabralo celý den. Jelikož jsme od Údolí smrti nic moc velkého nečekali, už po cestě se kocháme krásnými a neskutečnými výhledy na okolní krajinu. Až s podivem, jak je rozmanitá. Ten den jsme projeli písečnou pouští, následně kamenitou pouští, vyjeli jsme nespočet silničních sedel, sklesali jsme na nekonečné planiny a k tomu jsme zahlédli i kojota u silnice, který je zřejmě zvyklý na to, že ho lidé krmí z aut, protože jakmile jsme začali zpomalovat, přiběhl na pár metrů k autu a čekal na nějakou dobrotu. K tomu všemu jsme dnes měli skvělé místo na nocování, opět se jednalo o kemp zdarma, ve kterém bylo na deset míst k zaparkování auta a na stany, každé s kempovacím stolkem a místy na sezení, nedaleko byly splachovací záchody a zdroj pitné vody kousek od našeho kempovacího místečka. Hned vedle nás zaparkovali dva mladí Němci, kteří shodou náhod též vyjeli z Kanady, naše registrační značky trochu pobavily pána kempujícího opodál, který vtipkoval o tom, že asi posunuly hranice s Kanadou více na jih... Nicméně hoši mají daleko rozmanitější a delší trasu, kterou hodlají ujet v USA, odtud se prý chystají do Miami a pak chtějí dojet do New Yorku a zpět do Kanady, inu, jsme břídilové :) Jelikož tam bylo opravdu krásně (nádherný západ slunce!) a teplota byla konečně příjemná, že se dalo sedět dlouho do noci, tak jsme toho využili, popili trochu vína a medové whisky, kterou jsme si koupili a spát jsme šli až k půlnoci s motavou hlavou, nejsme na to pití vůbec zvyklí...
Den dvacátý čtvrtý
První zastávkou v Death Valley byl takzvaný Mozaikový kaňon, ve kterém vede cestička, kterou nakonec celou absolvoval jen Martin, protože se ve mně ještě trochu ozývala ta směs vína a whisky z předešlé noci, ale začátek byl prý stejně nejzajímavější, tak jsem o nic nepřišla :) Zastavujeme u prvního obchodu a kupujeme ledově vychlazenou Colu. Mimochodem v této osadě, kde je obchod, je bazén se sprchou a wifi zdarma, což nás překvapilo, protože kde jinde byste méně čekali bazén plný vody než v Údolí smrti?!
Po cestě k informačnímu centru zastavujeme u obřích písečných dun a na místě, kde se dříve těžil borax, který se využíval v hutnictví pro rozpouštění kovů, ale mohla ho ocenit třeba i obyčejná hospodyňka, která ho používala jako leštidlo. Díky boraxu zde také zbohatlo několik lidí.
Indiáni, jejichž kmen zde stále na dně údolí žije, nazývali dříve místo "rozpálenou půdou", za jeho současný hrůzostrašný název mohou lidé táhnoucí do Kalifonie za zlatem, protože mnozí z nich na tomto úseku zemřeli. My máme "štěstí" a v dnešní den si užíváme na dně údolí "krásných" 37 °C. Jsme rádi za klimatizované informační centrum, kde jsme shlédli hezký krátký film o celém údolí. Nedávno jsme též zjistili, že nám funguje v autě klimatizace, o které jsme si celou dobu mysleli, že je rozbitá. Díky Bohu za ní v tento čas! Auto opouštíme v Údolí smrti vždycky jenom na malou chvíli, zastavujeme na několika vyhlídkových bodech a kocháme se okolní krajinou, která je opravdu úchvatná. Samozřejmostí je zastávka u nejnižšího bodu celé severní Ameriky, Badwater, který se nachází v mínus 80 metrech pod hladinou moře. Není divu, že se nachází na solné planině, která se výjimečně po silných deštích naplní vodou. My se dnes ale procházíme po jiskřivě bílé půdě, kterou po ochutnávce shledáváme opravdu solnatou :)
V pozdním odpoledni opouštíme krásné Údolí smrti, přejíždíme opět horské sedlo a sjíždíme do dalšího údolí, kde navštěvujeme město duchů, které bylo na začátku 20. století městečkem s 2500 obyvateli. Jelikož se zlatokopům přestalo dařit a zlato začalo mizet, po necelých 10 letech začali lidé městečko opouštět, až jich tu nakonec zůstalo v roce 1920 pouhých 14. Dnes zbylo ze tří objektů jen pár obvodových zdí, z domů obyčejných lidí nezůstalo nic. Necelých 100 let trvalo, aby bylo tak velké město srovnáno zubem času se zemí. To by se u nás v Čechách rozhodně stát nemohlo...
Jelikož jedeme po dálnici, která sousedí takřka bezprostředně se zónou 51, není divu, že tu noc nocujeme na odpočívadle u benzínek, u kterých se nachází Alien Shop, kde se dají koupit všemožné blbiny s tematikou mimozemšťanů. My si ale akorát naproti v marketu kupujeme pivka, protože o nich Martin celý den básnil v té výhni, hasíme žízeň, večeříme a kocháme se úžasným západem slunce v této pustině.
Den dvacátý pátý
Domluvili jsem se již večer, že si dnes zase jednou dopřejeme snídani v "restauraci", takže navštěvujeme Alien Shop, protože se v něm nachází i malá restaurace. Taková ta klasická, americká. Koukáme do lístku a ceny se nám nezdají tak hrozné, nicméně jídlo, které pak dostáváme na talíř, neodpovídá ani té nízké ceně. Tak jsme zase jednou byli zklamaní, ale zapomněli nám naúčtovat pomerančový džus, tak jsme to zamlčeli a vyrazili jsme do města hříchů, do Las Vegas.
Jestli jsem zapomněla napsat, že všude v těch amerických pouští děsné fouká, tak to píši teď, protože ani Vegas nebyl výjimkou. Je to sice město obřích rozměrů, ale postaveno bylo v poušti a ani zástavby včetně obřích kasín ten vítr nezpomalí. Jelikož jsme přijeli ještě dopoledne, nebyl pro nás pokoj, tak jsme si šli dát zmrzku a po návratu už pro nás paní recepční pokoj měla. První dojmy z ubytování byly takové rozpoluplné, byl to opravdu starý motel, pokoj zvláštně smrděl zatuchlinou, lidi tu asi moc nevětrají, jak je venku vedro a používají raději klimatizaci, která je součástí každého malého pokojíku se starým nábytkem. Prádelna ten den nefungovala a my tak zoufale potřebujeme prát... Ani lednice nebyla na pokoji, jedině bychom připlatili. A náš boxík s jídlem už též zoufale potřeboval opětovně nachladit ledová tělíska. Alespoň koupelka vypadala trochu nově. Po malém odpočinku na pokoji alespoň zkoušíme místní malý bazén, který byl ledový jak blázen, takže jen co jsme oschli a Martin si popovídal s Angličanem, který byl též u bazénu, opět mizíme do našeho hrozného pokoje a pomalu se připravujeme na výklus do toho hříšného hnízda.
Vycházíme raději kolem páté kvůli teplotám, které panují a také protože se naše ubytování nachází opravdu kousek od čtvrti Strip, úplného centra celého hazardního průmyslu ve městě. Na Stripu se nachází všechna ta známá obří kasína a je to v podstatě jedna velká dlouhá ulice, takže se pěkně procházíme podél Las Vegas Boulevard, přecházíme z jedné strany na druhou, fotíme se na replice benátského mostu Rialto, u Eiffelovi věže, se Sochou Svobody a třeba i s Londýnským Okem. V tomhle městě se opravdu točí VELKÉ PRACHY! Nicméně atmosféra celého města nás překvapila - líbí se nám tady! Nikde jinde tohle zřejmě není a my jsme též nic podobného ještě neviděli. Navštěvujeme pár kasín, hlavně Bellagio, které je jakýsi pomyslný král všech kasín ve městě. Fontány před kasínem každou půl hodinu krásně tryskají v doprovodu s hudbou, což je vcelku pěkná podívaná.
Po setmění město dostane zase úplně jiný nádech, všechno se rozsvítí, neonové nápisy začnou blikat a ulice se zaplní ještě více, než tomu bylo před soumrakem. My jsme se sem těšili hlavně na večeři, kterou jsme chtěli strávit v jednom z vyhlášených Las Vegaských kasín, kdy se za poplatek může člověk narvat k prasknutí. Nicméně jsme to nějak časově nevychytali a jelikož většina těchto bufetů zavírá v 9 večer a my byli před osmou hodinou úplně na druhém konci stripu, smutně jsme vyrazili do čínského fast foodu, kde jsme se ale též narvali k prasknutí, nicméně bufet je bufet... Po cestě zpět ještě zkoušíme štěstí na ruletě, za 20 dolarů jsme dvakrát otočili a světe div se - nic jsem nevyhráli :) Jelikož už začala být opravdu velká zima (spíš foukal ten otravný studený vítr) a Las Vegas nás trochu přestalo bavit, zamířili jsme raději na pokoj, kde jsme po celodenním ťapkání po velkoměstě usnuli jako koťata.
Den dvacátý šestý
Prádelna stále uzavřena, co víc - snídaně byla hrozný propadák. Podávala se od šesti do devíti, tak jsme naběhli lehce po osmé, abychom zjistili, že toastový chléb došel a zbyly pouze bagely. K tomu něco k namázání, kafe a čaj. Jo a malé pitíčko, aby se neřeklo... Měli jsme v plánu se opět nažuchnout a vzít si něco málo na odpolední svačinku, ale v tomhle případě nám to nevyšlo. Sečteno podtrženo, ubytování bylo hrozné. Jasně, byla to nejlevnější varianta, ale i tak jsme platili 45 amerických dolarů, tak by člověk čekal alespoň o trošec vyšší úroveň. Ale jsme zase na pár dní vydrhnutí a nesmrdíme :) Co alespoň stíháme navzdory děsně pomalému spíš "neinternetu" je to, že vystavujeme inzerát na naše auto a doufáme, že se někdo ozve. A že ozval. Než jsme opustili ubytování, stihli se ozvat hned tři lidi, další den jsem měla dalších pět vzkazů!
Jelikož prádelna se opravdu nerozběhla (a už asi nikdy nerozběhne), hledáme nejbližší veřejnou ve městě, pereme naše ušmudlané věci, v mezidobě nakupujeme a opouštíme město hříchu bez vyzkoušení horské dráhy, na kterou jsme se též docela těšili, takže jediné, co si odvážíme, jsou dva náramky od buddhistického mnicha z Thajska, který nás na ulici zastavil, navlékl je nám na ruce, hlásal nám mír, zapsali jsme se mu do deníčku a chtěl samozřejmě nějaké penízky, ale jelikož jsme u sebe měli jen velké bankovky, tak chudák dostal jen drobné, zhruba dolar a půl...
Jelikož jsem v Las Vegas viděli spoustu letáčků s upoutávkami na Grand Canyon, které hlásali "Dvě hodiny do Grand Canyonu", říkáme si, že máme spoustu času a nemusíme nikam spěchat. Jenže když jsem naklepala to navigaci kýžené místo, hlásí mi to 450 km. Ouha. Letáčky zřejmě propagovaly leteckou variantu... Jelikož ještě po cestě zastavujeme na úžasném vodním díle Hooverově přehradě, nejsme schopni to zvládnout v nějaký rozumný čas, takže poprvé spíme na benzince, resp. poblíž benzinky, shodou okolností na známe silnici Route 66, která spojuje západní pobřeží USA s tím východním.
Den dvacátý sedmý
Ráno dojíždíme do Grand Canyonu a jsme zmatení z časového posunu. Podle map bychom totiž měli být opět ve vysokohorském časovém pásmu, tedy bychom se měli posunout o hodinku blíž k ČR, ale ouha - hodiny ve fastfoodu v Arizoně ukazují úplně stejný čas jako ty v Kalifornii. Takže opět seřizuji čas na hodinkách a vyrážíme na římsu té "velké džuzny"...
Původně jsme již dnes chtěli sestoupit dolů do Grand Canyonu, ale vzhledem k tomu, že se jedná o celodenní a vcelku náročný sestup a hlavně výstup, necháváme to na zítra a dnes se procházíme po římse té velké propadliny, která je viditelná z vesmíru díky své délce, která čítá na 227 mil, což jsme se dozvěděli v krátkém filmu, který pravidelně promítá místní informační centrum. Kaňon nás uchvátil! Nikdy v životě jsme nic podobného neviděli. Nic tak starého (nejspodnější vrstvy kaňonu jsou staré takřka 2 miliardy let) a v podstatě odstrašujícího! Pro první kolonizátory to byl odstrašující pohled. Všichni, kteří sem kdysi přišli kaňon popisovali jako pustinu a místo, které není ničím zajímavé a těžko přístupné. Hold zde nešlo nic těžit. Ještě že tak! Dnes je celý přírodní unikát právem zapsán na seznamu UNESCO a pyšní se spoustou endemických rostlinných i živočišných druhů.
V národním parku jezdí kyvadlová doprava s vtipnými pány řidiči, takže na konci procházky hopsáme na jeden z místních spojů a necháváme se odvést zpět na parkovišti k našemu autu. Vyrážíme kousek za park, kde jsme opět našli v aplikaci pěkné místo na spaní. Jelikož je docela zima, odbýváme se pouze čínskými nudlemi a jdeme sbírat síly na zítřejší velký sestup. K té zimě: dno kaňonu je velice horkým místem, avšak je nutné vědět, že na horní římse jsme opět v 2100 metrů nad mořem, takže teplotní rozdíl tak čítá něco přes deset stupňů. My jsme se toho dne při procházce dočkali i proletujícího sněhu... V Grand Canyonu, chápete to? :)
Den dvacátý osmý
Budík nás budí, resp. ani nemusí, neb jsme už vzbuzeni, v 7 hodin ráno. Snídáme a přesunujeme se na parkoviště a k autobusu, který nás odveze k začátku našeho treku s názvem Kaibab trail. Martin vybral tuto trasu jako sestupovou záměrně: je prudší, tedy rychlejší, zatímco druhá trasa Bright Angel trail, je delší, ale více ve stínu a s možností doplnění vody, takže jako výstupová varianta ideální. Začínáme sestupovat přesně v 9 hodin dopoledne. Namísto 4-5 avízovaných hodin v propagačních materiálech jsme dospěli k řece Colorado přesně v poledne.
Sestup byl naprosto v pohodě. Vládly příjemné teploty, já celou dobu šla v dlouhých kalhotách a mikinu jsem sundala až po dvou třetinách sestupu. Všude kvetly kaktusy a jiná flóra, výhledy zespod kaňonu jsou naprosto odlišné od těch z vrchu, takže jsme se dostatečně kochali krásným pohledy, které už asi v životě neuvidíme. Dole u řeky odpočíváme, mácháme si zpocené nožky a obědváme. Párkrát přiletí vrtulník, aby odvezl přichystané věci z pláže (zřejmě z kempu), které hlídali místní rangeři a já se převlékám do kraťas, abych po cestě nahoru nezkolabovala. Mácháme si čepice a šátky na hlavu a vyrážíme HORE!
Pokud chcete stihnout dojít dolů do kaňonu a zpět nahoru v jeden den (což mimochodem NIKDO z místních nedoporučuje), má to takový háček, že chca nechca vyrazíte zespodu kolem poledne. Stejně jako my. Vyrážíme v 1 hodinu, hroznej pařák. Přes 30 °C a není se kam schovat, alespoň za začátku. I když stoupání není tak závratné, tak se na nás podepisují vysoké teploty a suchý vzduch, často zastavujeme a pijeme a když je možnost, namáčíme si šátky v pramínkách. Nicméně se stále hecujeme a dodáváme si navzájem síly, první dvě třetiny cesty nahoru vcelku statečně zvládáme a nějakou dobu odpočíváme v kempu, v jakési oáze celé cesty - jsou zde stromy a malá řeka a zdroj pitné vody. Nádhera! Nicméně poslední třetina cesty byla příšerná. To nejhorší nás samozřejmě čekalo nakonec, klikatá cesta s větším převýšením, posledních pár výškových metrů už meleme z posledního a cítím se naprosto vyprahlí a bez sil. Po cestě už ani moc nefotíme, jediné, na co se těšíme je vychlazené pivko a sprcha :)
Římsu kaňonu nakonec pokořujeme v 17:30, dobíháme autobus a plácáme si, že jsme jako pašáci :) Sečteno podtrženo, doba čisté chůze dolů i nahoru cca 7,5 hodiny, což je vcelku dobrý výkon. Uf. Bylo to nádherné, ale podruhé už bychom to absolvovat nechtěli, jak si pak říkáme u auta s pivkem v ruce.
Dáváme si nádhernou horkou osmiminutovou sprchu v jednom z místních kempů, smýváme ze sebe prach, špínu a pot (spoooousta soli...) a na noc se přesunujeme opět na místo, kde jsme spali minulou noc a shodou okolností potkáváme tři Čechy, kteří jsou zde na dovolené, takže jakmile jsme dovařili večeři, šli jsme si na chvilku sednout k nim k ohni a povídáme si. Únava se na nás ale podepisuje a oba usínáme několik minut po ulehnutí do auta. Martin si stěžuje na bolest hlavy a já se též necítím úplně v pohodě...
Mimochodem dnes tomu je přesně 14 dní, co nám z nebe nespadla ani kapka vody!