Březen - do auta již brzy vlezem

Očekávání jara nám ze začátku března zkazila další várka (a že pořádná) sněhu a mrazů, ale doufáme, že je to už opravdu poslední záchvěv kanadské zimy, od příštího týdne by se mělo začít oteplovat a začít být konečně konstantně nad nulou, takže snad ty bílé srágory konečně zmizí z okolí. Ano, to píšeme my, kteří máme jinak moc rádi zimu a těšíme se každoročně na sníh, ale snad pochopíte, že 4,5 měsíce mrazů a sněhu už je moc i na nás a odpustíte nám to "rouhání".

Měsíc březen jsme zahájili moc příjemně, Sofie nás vzala do horkých pramenů v Banffu, jelikož našla na pokoji při uklízení čtyři volňásky. Jeli jsme tam až pozdě odpoledne po práci, takže jsme si užívali horké vody na sklonku dne, chvilku už po setmění, ale shodli jsme se na tom, že bychom za to asi nezaplatili. Bazén byl vybetonovaný a smrdělo to chlórem, jeho velikost nebyla zase tak enormní, takže tam byla hlava na hlavě. Jedině snad ty výhledy na okolní hory byly hezké. Ale jak se říká: bylo to zadarmo, neber to! Vydrželi jsme se v horké vodě máchat cca hodinu a pak jsme to vzdali a vyrazili dom. Němci vařili dobrou večeřičku, na kterou nás pozvali, takže jsme se nemuseli starat o vaření, což bylo moc fajn. Ostatně Martin vařil den předtím pro celý dům vynikající kari, takže jsme byli rádi, že se zase nemusíme v kuchyni.

Kromě těchto příjemných věcí ale březen přinesl ponorku, která se na nás snesla, zvláště pak na Martina, kterému začala lézt celá tato domovní situace trochu krkem. Zvláště pak jedna konkrétní spolubydlící. Proto jsme využili našich společných dní volna (a že už jsme je společně dlouho neměli) a hned prvního března jsme vyrazili na výlet do provincie BC, do národního parku Kootenay. Zamluvila jsem nám pěkné ubytování v Radium Hot Springs a naším cílem byly přírodní horke prameny Lussier Hot Springs a pár menších procházek po cestě do Radium. Nemohli jsme se oba dočkat, až vypadneme z baráku... Den předtím jsme se ale ještě stihli vidět s kamarády Mary a Honzou, které jsme v podvečer navštívili s pár pivky a hamburgery, což nám oni oplatili předáním věcí, které nám vezli z Čech (jak jinak než opět slivovička a pár tabáků s filtry a papírky). Chudáci nakonec přivezli i tu slivovici, kterou jsem jim nakázala nechat doma, aby neměli těžké batohy. Jsou to borci :))

Náš výlet do BC byl skvělý - po cestě do Radium jsme se zastavili v Marble Canyon, kde jsme se hezky prošli a obdivovali hluboce zařezaný kaňon a partu ledolezců, kteří do něj slaňovali a následně ledolezili na krásném ledopádu, který v něm vznikl. Další zastávka byla u Paint Pots. Místo, které kdykoliv jindy než v zimě musí být úžasné. Jsou to krásná okrová jezírka, za kterými putovali Indiáni až z dalekých krajin, aby okrem mohli ozdobit svá těla. Jediné, co trochu připomínalo stopy okru, byl strom popatlaný touto barvou a malá hromádka pod informační tabulí, do které Martin samozřejmě musel sáhnout, takže pak měl rukavice celé okrové... Nemluvě o objímání výše zmíněného stromu, takže měl okrovou i bundu... :)))

Dál už jsme nevýletili a frčeli rovnou na ubytko, kde jsme si zapálili krb, pustili televizi a užívali si TICHA a SAMOTY. Skočili jsme ještě do místní vířivky a prozkoumali budovu našeho ubytování. Když nám začalo kručet v bříškách, vyrazili jsme do "centra" za jídlem. Už dopředu jsem vybrala příjemnou hospůdku, kde se i vařilo a která mi přišla jako nejepší v Radium co se týče jídla. Ostatní restaurace byly hrozně drahé a výběr jídel mě neoslnil. A ještě že jsme šli sem. Moc dobře jsme se nadlábli a vypili hned dva velké jugy dobrého medového točeného pivečka. Po cestě zpět na hotel nám příjemně slehlo, ale ne dostatečně, takže Martin úspěšně usnul na gauči, ani víno jsme nestihli otevřít... V noci zjišťujeme, jak jsme si strašně moc zvykli na velkou postel neboť zde na hotelu byla postel trochu menších rozměrů a často jsme se budili a navzájem do sebe žďuchali s žádostí o posunutí :)

Na druhý den jsme se rozloučili s moc příjemným hotýlkem s krásnými výhledy a vyrazili na cestu za horkými prameny. Putovali jsme tam cca hodinu a nakonec i těch posledních 17 km bylo v pohodě. Na tomto posledním úseku je totiž neasfaltová silnice a je to těžbařská cesta. Pár náklaďáků s dřívím jsme potkali. Ale byla zpevněná a dokonce i posypaná, takže jsme se k pramenům dostali bez problémů. V horkých jezírkách jsme byli skoro dvě hodiny, moc se nám tam líbilo. Lidí tam též nebylo tolik, takže jsme se nemuseli tísnit. Jezírka tam jsou tři. To úplně nahoře bylo samozřejmě nejteplejší, kde jsem ani já nemohla vydržet více jak pár minut. Takže jsem si oblíbila prostřední jezírko, které bylo tak akorát. Do spodního jezírka nikdo nelezl, protože jeho teplota se blížila té, která měla okolo proudící řeka :) Do toho nám krásně proletoval sníh a my jsme si užívali té pohody a atmosféry. Přírodní horké prameny rozhodně vedou! Po cestě domů jsme se ještě stavili na vyhlídce na pískovcové útvary tzv. Hoodoos, to už nám ale nepříjemně fučelo a trochu sněžilo, takže když jsme nenašli vyhlídku, obrátili jsme na podpatku a započali naší 3hodinovou cestu zpět domů do Canmore.

Já mám v práci teď opravdu dost volna, možná až moc, ale to mi nevadí, pracuji na zájezdech a dalších věcech, které jsem celou dobu zde odkládala a které byly potřeba udělat. Manažerka mi už třetí týden dala pouze dva pracovní dny v týdnu, což je způsobeno i návratem spolupracovníka Leona z Číny, takže rázem nás tam je jak psů a nejsem už tolik potřeba. Takže většinou doufám, že se ozve nadmanažerka Barbara s tím, abych šla uklízet na jiný hotel.

V týdnu jsme též vyrazili s Martinem na běžky! Opravdu, konečně po třech měsících jsme začali dělat věci, o kterých zde mluvíme již od příjezdu. Trochu jsme byli vystrašení cenou výpůjčky běžek, ale zachránila nás naše paní domácí (PéDéčko), která pracuje v půjčovně a která nám lyže půjčila zdarma. Tak udělala hezké gesto a trochu si šplhla na žebříčku, na kterém je i tak už hodně nízko, ale byli jsme jí samozřejmě vděční. Běžky byly perfektní. Na to, že jsme vyrazili docela pozdě, tak jsme najeli zhruba 15 km. V Nordic centru mají spoustu okruhů a cestiček, občas jsme se trochu ztráceli, protože jsme si inteligentně nevzali mapu, ale nakonec jsme raději převážně zůstávali na osvětleném okruhu. Cesty zde jsou krásně upraveny, žádné velké stoupání nebo klesání, zkrátka pohodový terén. Nicméně mráz, silný vítr, tma a čas nás po dvou hodinách donutili nasednout do auta a fičet domů do teplíčka.

O pár dní později jsme se sešli s Mary, Honzou, Dančou a jejím spolubydlícím Worrym a šli jsme společně na japosnkou polévku ramen, protože už jsme si to dlouho slibovali a my jsme chtěli vyzkoušet, jak chutná v restauraci, protože nám jí na domečku nedávno dělal Australan Martin (má české rodiče), tak jsme museli udělat vyhodnocení :) V restauraci mi chutnala moc, ale ta Martinova měla též něco do sebe, rozhodně byla dělaná se zapálením, s chutí a láskou :) Inu a na druhý den jsme vyrazili na lyže, protože na Norquay byl opět toonie day, takže se lyžovalo za dva dolary na hlavu. Nalákali jsme tam i Mary s Honzou a nakonec jsme tam potkali i Honzu Hvízdala a další Čechy, takže to bylo úsměvné. Já si tentokrát půjčila lyže a pilovala jsem styl. Lyže mě nadchly a rozhodla jsem se, že si koupím nějaké nové, pořádné, až se vrátíme domů. Mary s Honzou si též půjčili lyže a též byli nadšení, oba snowboarďáci v posledních letech jako já a nechali se slyšet, že je to tak baví, že také přemýšlí nad koupí lyží v ČR :) Honza byl na lyžích prý po 15 letech a fičelo mu to perfektně! I když s jeho nohou číslo 52 měl vcelku problém s půjčením přaskáčů, ale narval se do 50,5 a ani se netvářil nějak zdrceně nebo útrpně :)

Já jsem moc ráda, že přijeli Mary s Honzou. Pravidelně se vídáme a mám radost, že tady mám/e další zpřízněné duše. Oba jsou strašně fajn a i když tu budeme už jenom tři týdny, rozhodně se těším na další společně strávené dny.

Dnes je sobota 11. března a já sedím v kuchyni ÚPLNĚ SAMA, protože většina osazenstva našeho domu odjela do Calgary obhlížet a asi i kupovat auta (Australani první auto a Němci chtějí vyměnit svoje staré za nové) a PéDéčko je v práci. Takže si pouštím nahlas Lucii a nikoho tím neotravuji a nikdo neotravuje mě ustavičním brebentěním :)) Včera byl pátek a my jsme měli OPĚT společnou večeři. Martin tim svým kari odstartoval tradiční páteční večeření, za což na sebe není moc hrdý (ano, opravdu až takovou má ponorku, že i společná večeře ho otravuje :)), ale včera to bylo fajn, Sophia uvařila výborné noky s různými omáčkami a Australani upekli výborný nutelový cheesecake. Abych nezapomněla, Martin má od minulého týdne zánět v oku, takže jsme opět šli k doktorům, dostal mastičku a už se mu to lepší. Ale už jsme dlouho neměli zdravotní problémy, takže bylo na čase, aby se zase něco stalo...

Posíláme spoustu pozdravů do ČR a hlavně sílu a odhodlání mému dědečkovi, který je v nemocnici po operaci srdíčka :(( Podle posledních zpráv by měl být v pořádku, tak doufáme, že se mu zdravotní stav brzy ustálí a zlepší a že brzy bude zase běhat jako mladík. Myslíme na tebe, dědo!

FOTKY ZDE: https://goo.gl/photos/362b4fNWUi64XJAt5