Road trip round Bali

Flekovi přiletěli 1.6. a poučení z našich předchozích nezdarů šli prozřetelně z letiště do Mama hotelu pěšky, šikulky, zmákli to za cca 40 minut. Až budeme odlétat, také půjdeme pěšky...

Poseděli jsme venku u hotelu, šli do města na jídlo a na pár piveček (po thajském Changovi zde dominovalo pivo Bintang, v podobné cenové relaci) . Domluvili jsme se, že hned druhý den vyrazíme na road trip po Bali. Na hotelu nám zajistili pronájem auta na 6 dní, vyšlo to na moc pěkné penízky, nás je akorát pět, takže jsme cestovali opravdu za hubičku, navíc s tamními cenami pohonných hmot.

2. června tedy ráno nasedáme do auta a podle předem připraveného itineráře vyrážíme nejprve směrem do Denpasaru, kde jsme našli první bankomat, který nám dal 2 000 000 rupií, čehož jsme využili a každý z nás si vybral. V Kutě se totiž běžně vybíralo pouze 1 000 000 rp, což bylo vcelku neekonomické, jelikož se muselo vybírat častěji a ano - mají zde poplatek za výběr, takže čím víc šlo najednou vybrat, tím líp. Denpasar, hlavní město Bali, je vcelku velké, ale chaotické, ostatně jako všude jinde, doprava je zde opravdu hustá a dá se tu dobře ztratit. My jsme ovšem měli Sygic navigaci v tabletu (díky Bohu za ní!!!), takže jsme skoro vůbec na našich cestách nebloudili. Moc jsme se ve městě tedy nezdržovali a vydali jsme se po východní pobřeží do přístavního městečka Padang Bai.

Po cestě proběhlo několik pokusů o vykoupání,... Abyste tomu rozumněli, Indonésani jsou vcelku dobytci, naprosto se nestarají o přírodu, natož neřeší její udržitelnost (ano, kauza s kokosovým olejem je zářný příklad), takže všude jsou odpadky. Většinou všude. Ale hlavně na plážích a v oceánu. Na našich cestách bylo tedy vcelku náročné sehnat nějakou alespoň relativně čistou pláž ZADARMO (v hotelových komplexech mají samozřejmě ty pláže nááádherné, ty fotky my vidíme na internetu a hle - vzniká mylná domněnka o Indonésii) kde bychom se při prvním kroku do vodu nezamotali do plastových pytlíků nebo jiných humusů. V Denpasaru byl zrovna odliv, takže jsme nenašli vhodné místo na koupačku, alespoň jsme se prošli. Druhý pokus proběhl někde po cestě, průvodce sliboval hezkou černou pláž, která není v Indo moc běžná. Ano, byla černá, plná místních a ano - plná odpadků. Někteří odvážlivci do vody vlezli i přes značná úskalí v podobě nejroztodivnějších druhů odpadků a doufáme, že jen odpadků. Další pokusy o vykoupání na našich cestách jsme tak nějak postupně vzdávali, nicméně se nám to párkárt povedlo :)

Do městečka Padang Bai přijíždíme navečer a podle průvodce by se zde měl nacházet nějaký hotýlek s dřevěnnými a proutěnými bungalovy, což naprostou většinu z nás nalákalo. Takže zadáváme do navigace a hurá tam. Všechny nás to tam moc nadchlo, beze sporu jedno z nejlepších ubytování po celý pobyt v Indonésii, laťka byla nastavena vysoko a po celou dobu takřka neschozena. Krásné levné ubytování s bazénem a hezkou restaurací, kde jsme večer oslavili Lidušky narozeniny.

3. června ráno proběhla koupačka na doporučenÉ pláži, kde zase tolik odpadků nebylo, ale byl příliv a byla fakt malinká... Nebyl moc prostor pro lenošení, protože všude na pláži byla voda :) Následně vyrážíme do vnitrozemí. Protože takřka celou naší výpravu lákají hory (což se ve finále dost radikálně změnilo a většina se chtěla válet na pláži :)), bylo v plánu dostat se autem pod horu Gunung Agung k chrámu Pura Pasar Agung. Tento plán úplně nevyšel, ano, zde nás poprvé spletla navigace a i přes logický úsudek celého našeho týmu se nám opravdu nepodařilo najít tu správnou cestu nahoru. Ale jelikož všechno zlé je k něčemu dobré, zastavili jsme zvědavě u jiného menšího chrámu ve vesničce, kterou jsme projížděli a aspoň zde udělali několik fotek. Během minuty se kolem nás shluklo zhruba 10 domorodců a začali se s námi bavit, nás blonďáky fotit a byli strašně milí, což byla příjemná změna. Nechtěli nám nic prodat, nic vnutit a blbě se nevyptávali. Kéž by to takhle bylo i jinde.

Po nezdaru s Agungem naše další cesta vedla do známého komplexu chrámů Besakih, krásné, téměř tradiční návštěvní místo všech turistů. Hned u vstupu se nás opět pokusili obrat, kromě oficiálního vstupného měli kousek za vstupem vymyšlený docela dobrý scénář s příspěvkem na opravu chrámu a povinným průvodcem, bez kterého nás dovnitř nepustí, který stál nekřesťanské prachy. Začali jsme trochu řvát a otočili se na patě a zamířili do kopce ke komplexu. Nikdo nás nezastavil. A taky proč by zastavoval - u brány ke chrámům byli již oficiální průvodci, kteří nám nabídli svoje služby za zlomek původní ceny. Ano, už se začínáme učit a již vcelku obstojně smlouváme.

Besakih byl nádherný. Kromě povinného zahalení jsme měli i prima staršího průvodce, který se nám věnoval vcelku dobře. Stále nás chtěl fotit a doporučoval místa k focení, ale i na historii a zajímavá fakta se dostalo, i když poméně - je vidět, na jaké turisty je zvyklí. Po návštěvě chrámů jsme se nechali opět vcelku úspěšně natáhnout ve warungu u parkoviště, který byl dooost sešlý a paní si za úplně obyčejný mie goreng řekla dost veeeelkou částku. Další ponaučení - o cenách smlouváme zásadně před objednáním :) A jelikož jsme byli stále celí nažhavení na dobytí nějaké té hory, naše další cesta vedla k jezeru Danau Batur pod krásnou sopkou Gunung Batur, na kterou jsme měli v plánu druhého dne z rána vystoupit. Podle knižního průvodce není třeba si s sebou brát povinně průvodce, stejně tam většina chodí na východ slunce a to nás moc nebere :) Po cestě se trochu ochladilo, až i na mikiny došlo. Na místo výchozích tras k sopce jsme přijeli již v podvečer a jali se shánět ubytování na blind. Tento proces se na našich cestách často opakoval - řidič většinou zůstal v autě a zbytek osazenstva se rozutekl po okolí a ptal se po nejlevnějším ubytování, ehm, spíš po nejlepším ubytování v poměru cena x kvalita, často nám bylo nabídnuto dooost ošklivé ubytko, které by možná ostatní skousli, ale pro mě to stále byla dovolená a byla jsem ochotná si pár korun prostě připlatit. Omrkli jsme asi čtyři různá ubytka, vybrali jsme nakonec to nejlevnější, byla tam navíc teplá voda, takže hurá - sprcha v teplé vodě, to je luxus, který už někteří z nás několik týdnů nezažili :) Nakonec ani toto ubytko nebylo úplně cajk, bylo tam vlhko a oprýskané zdi, nicméně na první pohled to nevypadalo tak zle. My jsme ale stejně šli na véču, chvíli poseděli a šli hajat. Pořádně se vyspat na zítřejší výstup.

Ráno 4. června nás probudilo sluníčko a my skromně posnídali v restauraci, která byla součást našeho "hotelu". Snídaně jsou tu často v ceně přespání, nicméně nejsou opravdu moc velké, nicméně lepší než drátem do oka, po ránu to vždy bodlo. Mnohdy jsme si mohli vybrat z palačinek a nějakých vajíček, často byla součást i porce čerstvého ovoce a výborná indonéská káva jemně namletá byla vždy součástí snídaňového rituálku. Vyzbrojila jsem se turistickou gpskou a zahlásila, že se po cestě nahoru prostě nemůžeme ztratit, protože tam vede jedna cesta. Vyrazili jsme. Již dole na parkovišti na nás pokřikovali "průvodci", kam jdeme. Nedbali jsme jejich otázek a nereagovali. Což je ale asi zřejmě neuspokojilo. Pokračovali jsme dál stezičkou až do doby, kdy nás jeden z Indonézanů dojel na motorce a vyzvídal, jestli jako jdeme nahoru na horu? Když jsme řekli, že ano, otočil to a odjel. Blbec. Nojo, jenže on si přivedl posilu. Najednou na nás byli dva a začali nám vysvětlovat, že tam sami nemůžeme. Že prostě musíme platit, MUSÍME si najmout průvodce. Celá tahle fraška málem vyvrcholila v bitku, začali být vcelku agresivní, my také, takže po vzoru moudřejší ustoupí jsme se otočili a šli zpět. Největší rozhořčení a rozčílení za celý pobyt v Indonésii. Nepopsatelně absurdní situace, kdy jsme jim zkrátka nevysvětlili, že v průvodci psali, že není třeba pronajímat nějakého guida, že je to prostě v pohodě a že nechápeme, proč je ten průvodce vůbec potřeba a že pochybujeme, že oni vůbec nějací průvodci jsou (nestačilo jim, že já průvodkyně jsem :)). Mají tam zkrátka vlastní pravidla, která neradno porušovat, člověk se zde prostě nedovolá a jediné pravidlo pro turisty zde zní: platit. Za všechno a hodně.

Po tomto nezdaru nálada v naší skupince klesla na bod mrazu a my si říkali, jak se na tu hru dostat odjinud? Nejde to... Přesvědčili nás o tom i milí lidé, které jsme potkali u chrámu Pura Ulun Danu Batur, který jsme v rychlosti nafotili a celí přešlí jsme alespoň tu podělanou horu objeli autem a něco málo nafotili. Nebudu zde rozebírat kvalitu "silnic", po kterých jsme ke chrámu přijeli a po kterých jsme horu objížděli. Nedá se mluvit o silnicích, prostě hliněné cesty, prach a kamení. Nicméně alespoň jsme cestou potkali místní smuteční průvod - mohli jsme přihlížet místnímu pohřbu. Lidé byli veselí a nebyli vůbec v černém.

Čekala nás dlouhá cesta z kopce dolů do Loviny zpět k oceánu, k severními pobřeží ostrova Bali. Měli jsme zarezervovaný hotel u pláže s bazénem! Těšili jsme se. Po dvou hodinách jsme dojeli k pobřeží a co čert nechtěl - píchli jsme kolo u auta. Klučičí část našeho osazenstva si vcelku lehce poradila, nicméně vyměňovat kolo v 35 stupních a ležet u toho na asfaltu, který měl tak o 15 stupňů více, TO NECHCEŠ! Něco málo jsme nakoupili ve městě a hurá na ubytko, které bylo jedno z těch lepších a hezčích. Objednali jsme si tu i ranní výlet na lodích s pozorováním delfínů, jupí! První naše placená atrakce :) Večer jsme byli svědky nádherného západu slunce, který jsme strávili na venkovní terásce hotýlku kousek od oceánu. Předtím následovala asi dvouhodinová koupačka v bazénu s pivním zpestřením :))

Jak krásný byl západ slunce, o to krásnější bylo svítání, které jsme ale už trávili na tradiční indonéské rybářské loďce s touhou vidět alespoň jednoho delfína. Do poslední chvíle to vypadalo bledě, avšak nakonec se zadařilo. Viděli jsme jich stovky, shlukovali se kolem lodí, předváděli se, skákali, spousta fotek, spousta blbin na loďce. Nádhera. Po této unikátní podívané jsme si dali ještě něco k snědku na pláži, koupili nějaké suvenýrky a vyrazili jsme zase směrem od pobřeží nahoru do kopců, tentokrát naše dnešní cesta končila v městečku Bedugul, bylo 5. června.

Bedugul je známý především díky jezeru Bratan a jednomu z nejznámějších chrámů na ostrově Bali - Pura Ulun Danu Bratan, také znám jako "plovoucí chrám". Jelikož celou osádku vozu již po několika dnech nic nedělání a popojíždění autem bolela zadinka a cítila nepřekonatelnou touhu jít se někam projít, našla jsem v průvodci, že se dá cajdnout kolem jezera Danau Buyan a že tam má být chrámeček. Takže byl na světě plán, malá zastávečka. Jenže ouha, v Indonézii totiž nemůžete jít zadarmo ani na procházku kolem jezera, vážení! Postarší paní po nás chtěla nekřesťanské peníze za vstup do "parku" nebo kamže?! Chtěli jsme jít jen několikakilometrovou procházku, tolik peněz za to rozhodně nedáme. Usmlouvali jsme ji na pětinu ceny. A i tak jsme byli naštvaní, zejména potom, co jsme po celou dobu procházky opravdu nic zajímavého neviděli, ke chrámu jsme se nedostali, všude odpadky a lidé prohánějící se na motorkách po lese... Uf. Ale aspoň jsme chvilku chodili, nic naplat :)

V Bedugulu jsme sháněli nějakou dobu ubytování, dost toho bylo pozavíráno (ubytka podle knižního průvodce) a nebo to bylo mimo naší cenovou relaci. Nakonec nacházíme na doporučení místních vcelku ucházející pokoje. Vybalujeme a jdeme do "víru velkoměsta" :) Po cestě zjišťujeme, že celá oblast je islamistická, poznali jsme to podle mešity a podle nesnesitelných modliteb, kterou trubač troubil a kecal do tlampačů třikrát denně. Paráda, ale nechcete, aby vás to probudilo ve čtyři hodiny ráno... Nicméně veliké plus toto městečko mělo v restauraci, která se zde nacházela. Jednalo se o lepší restauraci na způsob bio restaurace, všechno ve dřevě, pečlivě zasazené do okolní přírody, krásná souhra, doplňky, prostě luxus. Co víc - vařili tu kontinentální kuchyni, převážně západní styl. Takže po nudlích a rýži přišly vhod steaky, masové kuličky či hranolky :))

6. června nás přivítal lehký deštík, to nás ale neodradilo od návštěvy plovoucího chrámu. Strávili jsme tam asi hodinku a půl, pořídili spoustu fotografií, nakoupili suvenýrky a hurá směr Ubud do vnitrozemí, avšak s přestávkou v Jatiluwihu a opičím parku v Sangehu. Jatiluwih jsme zařadili do našeho itineráře z jediného prostého důvodu - je tam kupa rýžových polí, po našem "rejžáků" :) Musím říct, že co jsme nenachodili den předtím okolo ošklivého jezera, to jsme si vynahradili zde, kde jsme udělali krásný logický okruh napříč krásnými rýžovými poli s lidmi, které je v tu dobu pilně obdělávali. Vznikly zde nádherné fotky a nálada všech jakoby stoupla do hvězdných výšin :) Celý tento den byl takovou perličkou celé Indonésie, protože i v opičím parku to bylo nezapomenutelné. Nebylo zde moc lidí a celou cestu nás provázel starší pán, který vydělával na fotkách, které návštěvníkům v parku pořizuje a následně jim je vytiskne a opatří ne moc vkusným rámečkem. Nicméně má kupu fíglů, jak získat opičí pozornost, čím byly především jakési křupky, po kterých šly jak "opice po banánu" :)) Díky tomuto pánovi máme krásné fotky s opičkami. Liduš nás zachránila a pak si od pána jednu fotografii zakoupila, za což ji ostatní děkují, protože nebýt toho pána, je houby sranda. Celý tento úsěšný den zakončilo přenocování v asi nejluxusnějším ubytování po celý indonézský pobyt. Původně zabookované ubytování v Ubudu jsme zrušili, protože se to nějak špatně zarezervovalao, takže ke sklonku dne nastalo klasické shánění ubytování typu: všichni z auta ven a ptát se. Díky tomu jsme sehnali za levný peníz krásné, čisté ubytko s klimatizací a krásnou koupelnou :) Aby toho nebylo málo, stihli jsme s Jendou večer v centru Ubudu tradiční indonézské taneční a divadelní představení, jejichž součástí byla i ukáza tradičního tance ohně, tzv. kecak dance, který jsem opravdu chtěla vidět. A tady navíc zadarmo, no nekup to :)

7. června jsme posnídali a vydali se na dvouhodinovou procházku po okolních rejžákách :) Také moc pěkná krajina, spoustu krásných míst k focení a kochání. Následně jsme prošli i Ubud, je to opravdu jedno z těch hezčích, mimojiné i centrum kultury, turisté si zde mohou zakoupit kurzy tance, vaření, jógy a mnohých dalších aktivit. Je to zkrátka meka všech lidí, kteří se trochu zajímají o kulturní vyžití, poznání a zdokonalování se.

Jelikož nám už nám na našich cestách zbývala pouze poslední zastávka, skalní chrám Tanah Lot, ke kterému se dá dostat pouze za přílivu, rozhodli jsme se celou naší výpravu zkrátit a vrátit se do Kuty o den dříve. Tanah Lot byl krásný, ale také prozatím nejvíce lidnatý. Byly ze masy turistů a my přijeli za úplného odlivu, což bylo už na sklonku dne. K autu jsme se vraceli již po tmě. Nicméně kolem chrámu je jedno velké obří tržiště, takže jsme prolézali krámky, vyfotili si vysícího netopýra a pár cibetek a hurá do Kuty. Cesta byla nekonečná, zvlášť po tmě. A ještě přes Denpasar, kde nás zradil náš vyhlídnutý bankomat, který byl tentokrát mimo provoz, takže žádný výběr peněz neproběhl. Hotel Mama jsme měli rezervovaný až na další noc, naštěstí měli volno, takže náš předčasný návrat se nenesl v hledání náhradního ubytování.

8. června jsme využili posledního dne výpůjčky auta a vyjeli na koupačku na malou příjemnou plážičku Padang Padang, které předcházela návštěva pláže Uluwatu, kde jsme si mysleli, že se též vykoupeme, ale vzhledem k přílivu a k zaplaveným útesům to moc dobře nešlo provést. Slabě po poledni jsme opět byli v Kutě, vrátili jsme auto a rozhodli jsme se jít vykoupat ještě do Kuty, protože Flekovi se tu ještě nekoupali. Postavili jsme společnými silami písečný hrad, pseudo Červenou Lhotu, kterou nám následně sbořil neohrabaný psík. Ale i tak si to dost kolemjdoucích fotilo. Byli jsme celebrity na pár chvil :) Večer jsme ještě skočili do cestovní agentury Perama, kde jsme si zajistili transport na sopečný ostrov Lombok, kde jsme měli v úmyslu dobýt horu Rinjani, která je se svými 3716 metry druhou nejvyšší horou Indonésie. Jelikož jedeme nízkonákladové cestování, rozhdli jsme se pro levnější variantu, která byla ovšem nesmírně dlouhá a nudná: zítra ráno nás hodí svoz do Padang Bai, odkud vyrážíme místním TRAJEKTEM na Lombok...

MAPA BALI S VYZNAČNOU CESTOU NAŠEHO PUTOVÁNÍ: https://mapy.cz/s/Fyc9

FOTKY ZDE: https://goo.gl/photos/ZdU8VcdTDkBxmrrd9