Aoraki/Mt.Cook aneb pod nejvyšší horou Nového Zélandu

21. - 24. února 2015

Dnešní den byl ve znamení přesunu k Aoraki do horské vesničky Mount Cook, která se nachází pod majestátní nejvyšší stejnojmennou horou Nového Zélandu. Do kempu přijíždíme odpoledne a rozhodli jsme se, že se půjdeme projít po treku v Hooker Valley, který je opěvován v nejednom průvodci. Bylo krásné počasí, sluníčko svítilo a Mount Cook se nám předváděl v celé jeho kráse, okolní vysoké hory byly plné namodralých ledovců, které se plazily z nejvyšších vrcholků jižních Alp. Fotila jsem jako divá. Horské scenérie, to je moje. Zhruba po hodince se nám počasí zkazilo, mračna se stáhla do údolí, Mount Cook zmizel a po cestě zpět si i trochu mrholilo. Navečer jsme se potkali s Šárkou a Ondrou, kteří s námi v kempu ale nespali, takže jsme pak opět osiřeli.

Na druhý den jsme se byli podívat na vyhlídku zvanou Kea Point. Bohužel tam žádné keové nebyli. Nicméně mraky zůstaly i dnes v údolí, takže byly vidět hory jen do čtvrtiny jejich výšky. Díky tetování jsem přišla o možnost jít na Mueller hut, z kterého je krásný výhled na Cook i okolních údolí. Bylo mi to trochu líto, ale takových výstupů a výhledů si užiju o prázdninách s Alpinou několik :-) Po obídku jsme se přesunuli do vesničky, kde jsme navštívili muzeum a trochu se prošli. V muzeu jsme se zasekli, měli tam moc pěknou expozici horolezení a spoustu informací o okolní přírodě.

S jižními Alpami jsou úzce spjata i dvě ledovcová jezera, které se nachází bezprostředně od nich. Vesnička Aoraki/Mt.Cook je kousek od Pukaki, jezero Tekapo je k vzdálené několik desítek kilometrů na východ. Obě vodní plochy jsou zajímavé svoji až neskutečně azurovou barvou, která je ještě sytější, pokud na jejich hladiny dopadá sluneční svit. Úplným barevným opakem byly pak jezera, která jsme zahlédli v Hooker Valley - ty měly barvu hutně šedivou, připomínající v mléku rozmíchaný cement. Prozřetelně jsem se na původ těchto barevných odstínů informovala v íčku. Paní mi vysvětlila, že mléčně šedivá barva je způsobena všemožnými příměsi, kamením a rozmělněnými kousky z tajících ledovců, zde tomu říkají "ledovcová mouka", která když se usadí na dně, dá prostor vodě, která již v ledovcích ve zmrzlém stavu má krásně modrou barvu (viz fotky namodralých ledovců), a tak vznikne ta krásná azurová barva.

Večer jsme si našli místečko na spaní kousek od jezera Pukaki, jelikož chytré mobilní aplikace nám hlásily, že v těchto místech je pár free kempů, takže o dnešní přenocování jsme měli postaráno.

Ráno jsme vyrazili k jezeru Tekapo zkratkou, domnívající se, že to někam povede. Nevedlo. A tak končí většina zkratek :-) Po příjezdu do Tekapa nejsme nijak dvakrát rozčarovaní - vesnička to není nijak dvakrát hezká a navíc počasí není žádná velká hitparáda, poprchává, je pod mrakem a po cestě sem jsme z vrcholků okolních hor neviděli ani prd, jelikož mraky byly proklatě nízko. Jak jsme se tak ale courali po Tekapu, již při návštěvě kostela Dobrého pastýře, jednoho z nejfotografovanějších míst Zélandu, vysvitlo slunce a začalo být teplo. Skok to byl neuvěřitelný, nicméně krásné počasí zůstalo pak až do večera a následně i druhého dne, což bylo pozitivní. Nakonec i mraky ustoupily, takže nám nic nebránilo vydat se na prochajdu na Mt. John, kde se nachází největší observatoř na Zélandu.

Jelikož bylo tak nádherně, vypustili jsme návštěvu termálních bazénů, které jsme měli v plánu. Namísto toho jsem oblékla šortky, tílko, vyzbrojila se slunečními brýlemi a vyrazili jsme do kopce. Výstup to nebyl nijak dvakrát namáhavý, o to krásnější pohledy se nám pak otevřely nahoře, z výšky krásně vynikla barva jezera Tekapo, musela jsem fotit jak o závod, to zkrátka jinak nešlo J Observatoř na hoře Mt. John má hned několik pozorovacích kopulí, celé to spadá pod univerzitu Canterbury a večer od 6 do osmé hodiny ráno je celý tento prostor vyhrazen striktně jen pro potřeby pozorování a výzkumů, takže v tento čas se sem turisté nedostanou. Je odtud široký výhled do okolí, krásná 360ka, vůbec se nediviím, že to je jedno z nejlepších míst na pozorování vesmíru. V okolí navíc platí po desáté večer zákaz jakýchkoliv venkovních osvětlení z důvodu světelného narušení, takže vědci a studenti mají opravdu kvalitní zázemí.

Večer se vracíme opět k jezeru Pukaki a spíme na trochu odlišném místě než den předtím. Observatoře nás nalákali k pozorování hvězd, takže po stáhnutí chytré aplikace do mobilu již přesně víme, na jaká souhvězdí, dráhy a planetky právě koukáme.

Druhý den ráno je ve znamení odjezdu z této krásné oblasti. Nakonec se s námi dokonce rozloučil i majestátní Mt. Cook, vykoukl z poza mraků a shlížel na nás přes jezeru Pukaki - na tento pohled jsem celou dobu čekala, krása!

Po cestě míjíme několik prodejen pstruhů a lososů, v tomto regionu je to velice populární, mají zde nespočet sádek, kde si snad člověk může i nějaké sám ulovit, případně zdarma rybičky nakrmit. My jsme však této možnosti nevyužili, jsme přeci jenom chudí backpackeři :-) V Omaramě akorát navštěvujeme skalní útvary jménem Clay Cliffs, které nakonec nebyly tak dechberoucí, jak vypadaly od silnice. Nevede sem žádná pořádná cesta, značení špatné a terén u samotných skalek nic moc. Rozhodně v sandálích to moc prolézt nejde :-) Na fotkách nakonec ale skály nevypadají tak zle, inu, posuďte sami...

Odpoledne téhož dne přijíždíme opět do Wanaky, zpět do civilizace. Zařizujeme potřebné věci, nakupujeme, tankujeme benzín, dopisuji deník, spravuji fotky a večer se přesunujeme do našeho oblíbeného kempu za 5 babek, kde si po dlouhé době děláme k večeři šopský salátek a dopřáváme si i sprchu plus mytí nádobí v teplé vodě. Díky Bohu za ty dary!!!

25. února

Počasí je stále krásné i přesto, že předpověď slibovala na několik dní déšť, hlavně na West Coastu, kam jsme se chystali a chystáme stále. Trochu mě to zaskočilo, ale říkám si "co by", hlavně, že neprší, jsem ráda, že Norům předpověď jednou nevyšla... Sleduji totiž norskou předpověď počasí, z dlouhodobého pozorování jsem zjistila, že jejich avíza počasí mají vysokou hodnověrnost :)

Ještě dopoledne tedy vyrážíme kolem jezera Hawea směrem na Haast Pass až na západní pobřeží jižního ostrova. Již kousek za Wanakou jsme ztratili signál, který jsme nemohli najít takřka až do příjezdu do Westportu. West Coast je opravdu na mobilní signál hodně špatný.

Po cestě zastavujeme na nejrůznějších místech počínají Blue Pools, přes několik vodopádů, vyhlídek až po krátké procházky po různých plážích a buších. Celodenní putování a cajdání završujeme návštěvnou Maori Beach, kde nechávají návštěvníci bílé oblázky popsané různými vzkazy, ke kterým se samozřejmě přidáváme, ale pak již míříme dál do vesničky Fox Glacier, kde se nachází i free kemp na Gillespies Beach, kam jsme zajeli. K našemu překvapení byl totálně narvaný. Říkali jsme si, že dlouhá nezpevněná cesta kupu lidí odradí, ale opak byl pravdou, přenocování zdarma s bonusem krásné pláže a krásných výhledů na jižní Alpy sem přilákalo snad na 30 aut... Parkovali jsme tak tak za značkou kempu, kousek Tonči již byl skoro mimo vymezené území, ale nám to nijak nevadilo. Po uvaření véči jsme si při mytí nádobí všimla, že kolem mě prochází hodně lidí s foťáky a chodí kamsi na kopeček něco fotit. Zvídavě jsem nechala nádobí nádobím a šla se též podívat a ihned mě uchvátil úžasný pohled na Mt. Tasman, Mt. Cook a celý masív Alp, který byl předtím zahalen v mracích. Dokonalý pohled kousek od nádherné oblázkové pláže. Kvůli tomuhle to trmácení sem stálo za to.

26. - 28. února

Ráno nás probouzí slunce a Mt. Cook stále zvědavě koukal do okolí, což mě motivovalo a akčně jsem vyšla na pláž a vše fotila. Přesunuli jsme se zpět do vesničky Fox Glacier, kde jsme se potkali s Šárkou a Ondrou a společně se šli projít ke stejnojmennému ledovci, který ale bohužel za několik let ustoupil o několik desítek metrů, takže jsme na něj koukali z vyhlídky z 300 metrů, což se nám moc nelíbilo, navíc nebyl vidět splaz, pouze konec ledovce pokrytý kamením. Zklamání. Nicméně odpoledne jsme měli v plánu vyrazit na Copland trek, který nám doporučovali kamarádi. Přenocování v hutu jsme si rezervovali již včera, jelikož byl pouze za 15 dolarů, rozhodli jsme se, že tentokrát nepotáhneme stan a dopřejeme si poprvé přespání v chatě.

Copland trek je známý tím, že kousek od chaty, která je většinou cílem všech turistů, avšak dá se pokračovat i dál až do Copland Passu, se nachází horká přírodní jezírka, která jsou jak jinak než ZDARMA, na což slyší většina návštěvníků. Ani my nebyli vyjímkou. Potkáváme se ve Foxu s Dančou, která sem dostopovala a rozhodla se, že se k nám přidá na Copland, takže odpoledne vyrážíme vzhůru ve třech, jelikož Šárka s Ondrou tento trek šli den před námi.

Dole na parkovišti kupa sandflyů, před kterými nás varoval ne jeden člověk. Nutno podotknout, že na celém West Coastu je jich požehnaně, nikde jinde jich tolik nelétá. Tady je to fakt vopruz, jsou otravní, koušou a pekelně to svědí. Po pár dnech na West Coastu by si člověk zvykl, jak by mohl někdo říct, ale člověk si prostě nezvykne. Máme poštípané nejvíce kotníky, tam jdou nejvíce. Nicméně já jsem se naučila je trochu ignorovat. Tady na parkovišti to ale bylo nemožné! Zhruba po minutě si nás našla jejich hejna a nám nezbývalo nic jiného, než utéct do lesa a započít trek. Rozcestník informoval, že na chatu je to 7 hodin. My již víme, že tyto časy nemáme brát moc vážně, takže ze zkušenosti ostatních kamarádů, kteří to šli před námi, usuzujeme, že nahoře do pěti hodin prostě budeme. Nakonec jsme to dali dokonce za čtyři hodiny a 15 minut. Neskutečné. Celá cesta nahoru byla vcelku monotónní, šlo se převážně buší (deštný les mírného pásu) a kolem krásně modře řeky, občas jsme se kochali výhledy na okolní kopce, jindy jsme museli překonat mosty, kterých bylo na celé cestě zhruba osm. Některé z nich byly opravdu dlouhé. Tyto swingbridge jsou tu populární, na každém treku se většinou alespoň s jedním setkám. U mostu je vždy napsáno, kolik lidí smí po mostu souběžně přejít. U těchto je to většinou pouze jedna osoba, takže přecházení ve více lidech se protáhne.

Na chatu přicházíme někdy kolem šesté a k našemu překvapení zde potkáváme Honzu s Kubou, což nám prozradilo již jejich auto zaparkované dole na parkovišti u začátku treku. Po chvíli se rozhodujeme, že půjdeme ozkoušet ty opěvovaná horká jezírka. Kousek od nich je převlékárna, takže hurá do plavek a naložit se do termálů. Jezírek je tam zhruba šest. Z toho pouze do dvou je možné si lehnout, jelikož zbytek je takřka vařící. Tyto dvě jezírka mají teplotu okolo 40 °C. Jedno je příjemnější, studenější, ale já mám raději teplejší, takže jsem byla namočená spíše v tom teplejším. Jediná nevýhoda těchto jezírek byla ta, že byla velice mělká, člověk si musel lehnout, aby byl celým tělem namočený, což jsem měla já ztížené mým novým tetováním, které jsem si nesměla namočit, takže jsem musela mít celou dobu nohu z jezírek vystrčenou. Další nepříjemnou věcí bylo všudypřítomné jemné bahýnko, které člověka obklopilo takřka ihned po dolehnutí a dosednutí. Bylo to ale jinak velice příjemné poležení, které přerušil pouze ranger, který nás pozval na jakousi besedu v chatě, na kterou jsme tedy přišli a předložili mu rezervaci chaty, aby o všem věděl.

Po uvaření večeře v teple chaty jsme se rozhodli ještě s ostatními pro noční návštěvu jezírek, jeden Chorvat nám totiž doporučoval jít se koupat až po setmění, protože sandflyové v tu dobu již nelétají. Měsíc krásně svítil a my si s dalšími deseti lidmi hověli v jezírku, popíjeli pivo/víno, někteří pokuřovali. Byl to krásný zážitek. Já ale byla unavená a nervózní z tetování, tak jsme to brzy zabalila a šla spát, abych si do sytosti užila spánek v teple chaty.

Další den byl ve znamení scházení zpět dolů k parkovišti, což nám překvapivě zabralo delší čas než cesta nahoru. Zvláštní. Ráno nás ale probudilo sluníčko a modrá obloha, což bylo krásné. Na chvíli se nám ukázali i zasněžené vrcholky hor. Po příchodu k auto jsme byli utrmácení, takže házíme věci do aut a co nejrychleji se přesunujeme do Foxu, abychom opět unikli dotěrnému hmyzu. Dopřáváme si dobré jídlo, kafčo, vybalujeme a v pozdním odpoledni absolvujeme procházku kolem jezera Matheson, které slibuje nejkrásnější výhledy na masív Alp. Bohužel je pod mrakem a ani jeden vrcholek se nezrcadlí na klidné hladině jezera, nicméně procházka to byla příjemná. Večer se přesunujeme opět na Gillespies Beach do kempu, kde se nám na chvíli znovu ukázal Mt. Cook, bohužel ale jen na chvíli.

Druhý den je opět vše v mracích, žádné výhledy. Přesunujeme se do vedlejší vesnice Franz Josef Glacier a míříme k dalšímu ledovci. Tento byl daleko zajímavější, než jeho soused Fox. Byl vidět splaz a dokonce i několik ledovcových jeskyní. Celé moje nadšení ale nakonec zpackal déšť, který neustal ani po návratu do auta. Rozhodli jsme se tedy už teď vyrazit do městečka Hokitika, které je známé četnými nalezišti zeleného kamene nefritu, z kterého se zde vyrábí krásné šperky. Celou cestu sem nám nepřestalo pršet. Jen na chvíli po příjezdu se obloha trochu vymetla, tak jsme se šly s Dančou projít na místní pláž a snažili jsme se hledat nefrity, jelikož v brožuře z íčka psali, že i zde jsou k nalezení. Po chvíli jsme měla každá hrst nazelenalých kamínků, ale jistotu, že se jedná skutečně o nefrit, jsme neměly. Alespoň jsme si prohlédly pláž, která byla plná různých skulptur, jakýchsi soch z proutí a naplaveného dřeva. V průvodci jsme se dozvěděli, že se jedná o výtvory soutěžících, kteří tu každoročně vytvářejí tato dílka.

Návštěvu města jsme využili tím, že jsme zašli do tamního bazénu a užili si opět po pár dnech teplé sprchy, kde jsem ze sebe opět udělala člověka. Potom pro změnu opět začalo pršet. Jelikož měl ten den kamarád Ivan narozeniny, nakoupili jsme dort a věci na večerní oslavu a přesunuli jsme se do oficiálního DOC kempu kousek od Hokitiky, abychom spali na nějakém košér místě, když budeme trochu slavit J Déšť nám náladu nezkazil, vytáhli jsme z Tonči velkou plachtu a rozdělali ji nad našimi auty, takže jsme vcelku pohodlně mohli sedět bez toho, abychom zmokli. V průběhu večera a noci párkrát déšť ustal, což jsme hojně využívali k návštěvě záchodů :-) Již po setmění přijel dokonce i Honza s Kubou, takže jsme strávili příjemný večer v sedmi lidech.

1. - 3. března

S ránem bylo opět deštivo, tak jsme polehávali a odpočívali. Kolem poledního déšť ustal, což nás podnítilo k akci, najedli jsme se, pobalili saky paky a jeli jsme se podívat k vodopádu Dorothy Fall, který byl pár kilometrů od kempu, kde jsme spali. Tam nás opět překvapil déšť, takže došlo jen na rychlou fotku a rychlý úprk do Hokitiky. Během ne moc dlouhé cesty se obloha vymetla a sluníčko nás pak doprovázelo až do večera, ke svému sklonku. Slunečné odpoledne jsme využili k procházce po místní pláži a foto hrátkám s obřím dřevěným nápisem HOKITIKA vestavěným nedaleko.

Po vyblbnutí jsme se rozhodli přesunout se do Arthur´s Passu. Po cestě jsme ovšem ještě zastavili u řeky poblíž Hokitiky, která je údajně nalezištěm nefritů, tak jsme ještě jednou zkusili štěstí a hledali krásně zelené kamínky. Výsledek byl opět dost nejasný, nejsme s to identifikovat pravost šutříků, které se nám teď bezděčně válejí v autě. Naštěstí už mě jeden takový krásný broušený nefrit můj krk zdobí :)

Příjezd do Arthur´s Passu byl doprovázen oblačností a mírným deštěm. Ještě aby taky ne, kolem něho jsou samé vysoké hory, takže oblačnost se zde v údolí dost drží. Našli jsme si v brožurce, že se zde nachází dva kempy zdarma, takže jsme i jednoho z nich zamířili. Bylo to moc hezké parkovišťátko s travnatým pláckem na stany a dokonce i kamenným přístřeškem, ve kterém byl krb. My jsme se hned pustili do vaření, neboť jsme byli hladoví jako vlci. Od vaření nás vytrhla akorát návštěva vysokohorského papouška nestora kei. Konečně jsem se s ním tedy setkala na vcelku malou vzdálenost. Tato kea byla navíc zvláštní tím, že měla pouze jednu nožičku, takže si tak srandovně pohopskávala kolem aut, stanů a somrovala jídlo. Co víc, keové si libují v okusování gumových těsnění okolo autoskel, takže Šárka s Ondrou jí nejednou museli odhánět ze svého auta, jednou se jí dokonce podařilo ukořistit kus másla. Na Tonču naštěstí nešla. Celý den jsme završili promítáním cimrmanovského Záskoku v našem "letním kině" na kolečkách, který jsem ovšem z půlky prospala.

Druhý den v Passu nás dopoledne opět přivítal déšť. Dali jsme hlavy dohromady a vymysleli jsme návštěvu nedalekých jeskyň. Podle doporučení známých je super, jde se zhruba hodinu, teče v ní potok a údajně se tam pár míst musí i brodit v tůňkách. Při dešti ideální aktivita, řekli jsme si. Ivan se od nás trhl a šel nějaký trek a my ostatní zamířili do jeskyně. Nesmím ještě zapomenout na fakt, že nám dopoledne prdla pneumatika, takže Tonča dostala rezervu, musíme co nejdříve koupit novou.

Jen co jsme popojeli několik kilometrů z Passu, déšť ustal a my si tak užili vcelku příjemné odpoledne bez deště, ovšem paradoxně po kolena ve vodě, jelikož v jeskyni bylo dost vody, takže celou dobu jsme šli s nohami namočenými. Hned začátek jeskyně byl velice zajímavý - vysvlékli jsme se do půl těla a brodili jsme tůňku, kde bylo vody nad pás. Hned do začátku jsme se tedy namočili nejvíce, co jsme mohli. Celá jeskyně byla pískovcová a byla krásně opracovaná od vody, která v ní kdysi dávno vytvořila tyto krásně tunely. Museli jsme překonávat různé nástrahy, kaskády, vodopády, tůňky, chvílemi to bylo s prvky horolezení, nakonec jsme vystoupali po ocelovém žebříku a z jeskyně jsme si pomáhali zabudovaným řetězem. Byl to úžasný adrenalinový zážitek, ale nic náročného to nebylo.

Když jsme oschli, vydali jsem se zpět k Passu a zaparkovali na druhém free kempu, který je od toho, kde jsme spali včera, vzdálený pouhé dva kilometry. Zvláštní. Celou cestu na West Coastu nepotrefíme ani na jeden free kemp a tady jsou hned dva takhle kousek od sebe. Tento kemp byl o dost větší, bylo tam více travnaté plochy a přístřešek byl o dost větší, i když postrádal krb. Večer nás opět navštívili keové, navštívil nás starý známý jednonožka, ale tentokrát si přivedl kamaráda. Je to opravdu sranda je pozorovat. K večeři byla čočka, první novozélandské vaření čóči. Už dlouho jsem na ní měla chuť. Jelikož nám ale dodělávala plynová bomba, vaření trvalo než obvykle.

Celou noc pršelo, takže ráno se kolem Tonči vytvořili velké, místy i dost hluboké rybníčky vody. Ranní úprk na záchod byl tedy doprovázen silnou dávkou vody nejen z nebe, ale i zespoda. Využíváme přístřešku k vaření snídaně, během níž nás navštívilo hned několik keů, kteří loudili a pózovali nám, takže jsme stihli pořídit několik desítek krásných fotografií. Keové dělají charakteristický zvuk, který nás v Arthur´s Passu doprovázel takřka na každém kroku, věděli jsme tedy vždy, že nějaká kea je nablízku. Jejich voláním jakoby oslovovali sebe samé: "kiiiiáááááááááááá" :)

Déšť už nás otravoval, takže hned po snídani jsme vyrazili z Passu do městečka Greymouth, kde ale též lilo jak z konve, takže jsme celé odpoledne strávili v tamním bazénu, kde jsme se nahřívali v horké lázni, sauně či dělali blbiny v dětském bazénku. Bylo to příjemné relaxační odpolko. Pokoušeli jsme se sehnat nějakou pneumatiku zde, avšak všechny vrakoviště byly zavřené, takže štěstí zkusíme ve Westportu, který byl naší další zastávkou po cestě na sever. V Greymouthu jsme si dali pizzu, nakoupili a vyjeli směrem dál po pobřeží, kde jsme si již skoro po tmě našli zapadnuté parkoviště kousek od pláže, kde jsme přenocovali a ráno ihned zase vyrazili na cestu.

4. března

Na dopoledním programu byly tzv. Palačinkové skály, moc krásné místo, jedno vůbec z nejkrásnějších na západním pobřeží. Jedná se o vysoké skalní věže, které vznikaly usazováním jednotlivých vrstev hornin, takže ve finále připomínají a sebe navrstvených několik set palačinek. Těchto skalisek je zde nespočet, vítr a voda je opracovala do krásných tvarů. Při přílivu je dokonce možné zahlédnout vodu, která se pod vysokým tlakem vtlačí do skalních věží a mořská voda pak vystříkne do veliké výšky. I přesto, že jsme tam za přílivu byli, neměli jsme to štěstí, abychom zahlédli tento vodní gejzír. Každopádně místo je to velice fotogenické, moc se mi zde líbilo.

Po Pancake Rocks jsme navštívili ještě jednu hezkou pláž nedaleko, ke které nás dovedl Truman Track, krátká procházka od hlavní silnice. Raritou této pláže byl sladkovodní vodopád, který padal přes převis vysoko nad pláží. Také jsme zde našli krásné kamínky, které si zkrátka museli odnést. Jelikož na chvíli přestalo pšet, rozhodli jsme se ještě navštívit jeskyni Fox, která podle průvodce slibovala bohatou krápníkovou výzdobu, a k jejímu dosažení bylo potřeba brodit dvě řeky. Na tohle my slyšíme, cokoliv trochu adrenalinového nebo neobyčejného nám je velkým stimulem. Brození obou řek nakonec nebyla taková sranda. Po deštích byl proud silnější, a tak jsme měli co dělat, abychom tam nežuchli. K jeskyni se navíc šlo vcelku dlouho, takže někteří z nás byli docela dlouho v mokrých spodcích (malá Danča se chudák namočila skoro až po pás, voda byla vcelku vysoko, tady jsme hold měli výhodu my vyšší). V jeskyni samotné jsme pobyli zhruba 15 minut, nebyla moc dlouhá, ale opět to bylo něco jiného, každá jeskyně, kterou jsme zde na vlastní pěst navštívili, měla vždy něco do sebe a ani jedna nebyla podobná těm ostatním. Po cestě zpět jsme spěchali k autu, abychom se převlékli a dali si něco dobrého k snědku. Šárka si po cestě zpět vyvrkla kotník, takže je ohrožené její další cestování. Ale snad se jí to brzy zahojí a bude moct opět normálně chodit a běhat.

Odtud naše cesta směřovala k Westoportu, rozhodli jsme se, že budeme hledat místo na spaní na polooostrově kousek od Cape Fouldwind. Zde jsme se prošli k lachtaní kolonii a po útesech a našli jsme si zapadlé místečko pár kilometrů odsud. Večer jsme poseděli, dali si pár kalíšků vína, společnost nám zde dělaly všudypřítomné slepičky weky, které nakonec i ukořistili něco dobrého k jídlu.

5. - 6. března

Dopoledne i odpoledne patřilo městečku Westport. Danča s Ivanem potřebovali do banky, něco se nakoupilo, ale hlavně jsme celé odpoledne strávili v tamní knihovně na internetu. Dobyli jsme zde veškerou elektroniku a všichni jsme si zařídili internetové povinnosti, které jsme potřebovali. Večer jsme se přesunuli více na sever k vesničce Granity, odkud se chceme vydat na trek Charming Creek Walkway, který je doporučován v jednom průvodci. Strašně dlouho nám trvalo, než jsme sehnali nějaké kloudné místo k přenocování. Najezdili jsme kupu kilometrů a zajeli do všemožných odboček, nakonec jsme zaparkovali na parkovišti přímo u začátku treku, tak snad nedostaneme pokutu.

Ještě v noci začalo pršet, jak předpověď slibovala. Pršet nepřestalo ani následující den. Podle Norů se mělo vyčasit kolem jedné hodiny odpoledne. Sedíme tedy v autě a čekáme, až přestane pršet, abychom se mohli jít projít po tom treku. Déšť neustává. Už to počasí začíná být vcelku otravné. Je to v podstatě již 6. den kdy tak nějak prší, i když ne třeba celý den, nicméně nálada je trochu pochmurná. Má ještě pršet zítra a pak by se mělo počasí vylepšovat. To je dobře, protože se chystáme na sever k Nelsonu, Motuece a dál na Farewell Spit (kiwi zobáček), po cestě chceme absolvovat Abel Tasman trek, kde si chceme zapůjčit kajaky a trochu se projet po moři. Jedná se o ne moc náročný třídenní - čtyřdenní pochod převážně po nebo podél pláže s nespočtem možností ke koupání, takže si ho chci maximálně užít, odpočinout si, nikam nespěchat a konečně se trochu zrelaxovat. V autě už mě to začíná občas štvát, i to cestování, začíná to být monotónní, jakoby mi vypnul mozek, člověk jen řeší, co se bude dít, kam se ten den pojede, kde se nabere benzín, kde nakoupí, kde se bude spát, co se kde navštíví, kde se vysprchuje, kde se nabere voda, ... Takhle stále dokola den co den. Netušila bych, že to napíšu, ale už se vcelku těším do Blenheimu a do práce na vinice.

Díky známému Waynovi, který s námi dělal v první práci na shazování drátů, mám slíbené ubytování v Blenu v Backpackeru, který zčásti vlastní. Je moc hodný, stará se o mě, píše mi různé tipy na práci, stará se. To ubytování bude dokonce zdarma výměnou za odpracování několika hodin týdně na recepci, což beru všemi deseti. Normálně to ubytování stojí 100 dolarů týdně a já to budu mít díky pěti hodinám týdně zdarma. Mám štěstí. A snad si i brzy seženu nějakou tu práci, kontaktů mám díky Waynovi dost, takže stačí jen zavolat, případně poslat sms, jelikož s kiwákama si nerada volám, protože jim není rozumět :)

Dnešním tedy skončí i naše putování po West Coastu, čímž končím i tuto kapitolu. Než se opět zacyklím v Blenu, vytvořím ještě určitě jeden deníček s fotkami, který bude popisovat Abel Tasman a celkově sever jižního ostrova, kde budeme cestovat v následujícím týdnu.

Přestalo pršet po dvanácté, takže jsme nakonec vyrazili na Charming Creek Walkway, bylo to krásné! Po silném a vytrvalém celonočním dešti se zvedla tamní řeka, zvedla se o hodně, působila hrozivým dojmem, uvidíte sami na fotkách. Naštěstí jsme tuto řeku jen kopírovali, šli jsme podél ní zhruba 4 km k místu zvaném Watson´s Mill, kde jsme se otočili a šli stejnou cestou zpět. Jednalo se o starou hornickou cestu, takže jsme šli takřka celou dobu po starých kolejích, kudy jezdili vozíčky, prošli jsme dva tunely a u cestičky byli vystaveny staré hornické pomůcky od vozíčků po jakési neidentifikovatelné součásti tamního mlýnu. Díky tomu, že tak hodně pršelo jsme po cestě museli překonat ne jeden vodopád, který jsme museli přeběhnout, jelikož padal přímo na turistickou cestičku. Co si budeme povídat, po 20ti minutách jsme byli úplně durch. Ještě, že jsem si vzala sandálky. Na konci cesty na nás čekal vodopád, který za normálního stavu vody není tak dominantní jako byl dnes. Jeho ústím se řinulo několik desítek kubíků špinavé vody v barvě čokoládového mléka. Sečteno podtrženo, tento krátký výlet se nám moc líbil, nakonec i sluníčko svítilo, takže jsme měli čas udělat si oběd u auta. Když jsme jeli zpět do Westportu, po cestě jsme potkávali naplaveniny stromů na silnici, všude byla vylitá voda a v místech, kde jsme přemýšleli den předtím o spaní, se řinula voda nebo bylo vidět, že se zde veliká voda přehnala v noci. Můžeme tedy mluvit o velikém štěstí, že jsme nakonec spali tam, kde jsme spali. Poprvé jsme tedy byli svědky záplav na Zélandu, hasiči měli pohotovost, i ve městech kanály nestíhaly a všechny řeky byly zvednuté o několik metrů, špinavé a plné spadaných stromů.

Ve Westportu jsme akorát nakoupili džusíček a zamířili do Nelsonu, resp. do Wakefieldu, kde plánujeme dnes přenocovat ve free kempu. Dnešním dnem jsme tedy zakončili putování po West Coastu a hurá za teplem do Nelsonu. I když počasí nakonec i tu nic moc. Budeme doufat, že se to zlepší. Jen tak mimo kontext - březnem zde začal podzim, možná i proto je teď tak hnusně, kdoví.

Zůstaňte se mnou, já jsem s vámi v myšlenkách často :)

FOTKY ZDE: https://goo.gl/photos/W6NgPBFnuE1KxW1w7