25. května - čtvrtek (druhý týden)

Ráno ještě navštěvujeme obchoďák a kupujeme maso na večer, neboť víme, že budeme spát na místě s ohništěm, takže když se počasí slituje, budeme dnes grilovat. Nacházíme zde ještě levné upomínkové předměty, které jinde v obchodech se suvenýry stojí o tolik více, takže opět něco málo nakupujeme pro naše blízké. Po cestě do termálních pramenů Chena Hot Springs zajíždíme ještě na čumendu k ropovodu, který vede napříč Aljaškou a spojuje tak severní a jižní pobřeží. Po cestě lovíme pár kešek, po dlouhé době. Na místě se zdržujeme pár hodin, teplá voda je příjemná, ale ve venkovním bazénu se nedá vydržet moc dlouho, proto navštěvujeme vnitřní bazén, ve kterém byla voda tak akorát, takže se v ní dalo vydržet poměrně dlouho. Nacházíme nějaké míče, takže je o zábavu postaráno :) Moc lidí zde nebylo, takže to bylo příjemné pokoupání. Na závěr si dopřáváme teplou dlouhou sprchu a vyrážíme zpátky do Fairbanks. Shodou okolností jsme zde byli vůbec nejseverněji z celého našeho aljašského výletu. Chena Hot Springs se nachází kousek nad 65. rovnoběžkou, od té šedesáté šesté, tedy polárního kruhu, nás dělilo pouhých 80 km vzdušnou čarou.

Po cestě do města se pokoušíme najít ještě jednu kešku, která ještě nebyla nikým nalezena, takže by to bylo naše prvenství, ale navigace nás honila v místě, kde bydleli lidé v lesích a vzbuzovali jsme značný zájem těchto obyvatel. Při cestě zpět s nepořízenou jsme hned byli oslovení a ujištění, že tam rozhodně nic takového v lese není. Nehádali jsme se a raději jsme co nejdříve odjeli. Ještě by na nás moha vytáhnout zbraň, bláznivý Američani...

Z Fairbanks nás čekal přesun do kempu, který se nachází zhruba 40 km před národním parkem Denali, který chceme zítra navštívit. Místečko to bylo opravdu úžasné. Kousek od ohniště tekla říčka a hned vedle byla připravená slušná zásoba dříví. Proto Martin neváhal a hned ohníček rozhořel, aby se nám vytvořily uhlíky na grilování. Zhruba po hodince nás oheň odměňuje výborným hovězím a bramborami s česnekem a bylinkami. Mňamina!

26. května

Martin má narozeniny! A příroda mu pro dnešek jako dáreček nadělila sníh. A já mu nadělila k narozeninám zájezd na Korsiku od Alpiny, kam spolu společně 20. července vyrazíme (já ovšem jakožto průvodce, ale určitě si to i tak užijeme). Probouzíme se do zasněženého rána, ale neodrazuje nás to v chystání snídaně. Já ovšem neváhám a poprvé vytahuji oteplováky, protože i když svítilo sluníčko, žádná hitparáda to nebyla. Po cestě do Denali zastavujeme v městečku Healy, protože se zde nachází replika onoho známého Magic Bus 142, ve kterém pobýval mladý Alex, který se rozhodl opustit konzumní způsob moderního života a vydal se do aljašské divočiny. Jeho příběh byl předlohou pro knihu a film s názvem Into the Wild. K autobusu se ale nedostáváme, protože je uzavřen na soukromém pozemku restaurace, která byla v tuto dobu ještě zavřená.

V informačním centru v Denali kupujeme jízdenky na šestihodinovou autobusovou túru do srdce národního parku, kam se jinak dostat nemůžeme a zjišťujeme, že národní park slaví letos sté výročí. Ještě před odjezdem busu stíháme shlédnout film o stavění silnice, která vede parkem a udělali jsme si pořádnou sváču, protože nás čekala šestihodinová vyhlídková jízda po parku. To jsme ale ještě nevěděli, že většinu času strávíme v autobusu. Za celou dobu jsme měli čtyři zastávky po deseti minutách, takže jsme z celé této jízdy byli trochu zklamáni. Až v autobuse se dozvídáme, že můžeme kdykoliv bus opustit a naskočit na jiný, což jsme nevěděli a jelikož bylo už vcelku pozdě, žádnou procházku už bychom tam stejně nestihli, protože poslední autobusy vyjížděli zhruba hodinu po tom našem a neměli bychom se tedy pak jak dostat zpět. Škoda. Kdybychom to věděli, naplánovali bychom si to asi trochu jinak. Nicméně park je nádherný, nebýt silnice, tak nedotknutý lidskou rukou. V parku nevedou žádné značené stezky a je tu spoustu divoké zvěře včetně medvědů grizzly, takže pobyt zde musí být velkým zážitkem. Turistiku zde podporuje i bezplatná povolenka od národního parku, díky které lidé mohou v parku stanovat a svobodně se pohybovat. Z autobusu ale alespoň očumujeme soby, losy, karibu, medvědy grizzly a stádo ovcí Dallova. No a pokud by vás zajímalo, zda jsme viděli majestátní šestitisícovou horu Denali, do nedávna McKinley, nejvyšší horu USA, tak jsme bohužel mezi ty šťastlivce nepatřili. Hora se dnes rozhodla ukrýt do mraků, což má ovšem v zálibě většinu času v roce. Nevadí, fotky jsme viděly, dokážeme si to přestavit, ale musí to být opravdu nádhera. Tak třeba příště!

Autobus nás "vrací" k informačnímu centru po sedmé hodině večer. Venku fouká a nám se nechce vůbec vařit, je nám totiž docela zima. Navíc tak nějak trochu marně hledáme místo na spaní. Vracíme se dokonce do Healy, kde alespoň navštěvujeme onen Magic Bus, který je už přístupný neb je otevřená i restaurace, která zřejmě patří mezi oblíbené, je tu docela narváno. V autobusu se nachází spoustu zajímavých informací z Alexova deníku, spousta fotek a vnitřek je udělán přesně tak, jak ho měl uspořádán Alex, který nakonec v divočině zemřel na požití jedovaté rostliny. My se nakonec vracíme zpět k parku, kde se u silnice nachází malé osamocené parkoviště, které nám je tu noc naším útočištěm. Odbýváme se instantními nudlemi a hurá do spacáku, dneska je opravdu nevlídno...

27. května

Ráno se budíme do pošmourného rána a zjišťujeme, že stále nepřestalo foukat a pokud v noci ano, nevíme o tom. Opět se nám nechce v tomto nečasu mrznout u auta a dělat se snídaní, proto dnes poprvé vyrážíme objevovat okolí bez teplého čaje a dobré snídaně. Vracíme se opět do Denali a podnikáme dvouhodinový výlet k jezeru Horseshoe, kde vidíme krásnou bobří hráz, ovšem opět bez bobra, musíme být trpěliví a snad ho někdy zahlédneme. Návštěvujeme vzdělávací centrum, kde se dozvídáme o vlčí populaci v národním parku a počtech medvědů a ostatních divokých zvířat a je nám z toho všeho smutno, neboť Američani si to tu všechno brzy vystřílí a do toho všeho se ještě přidal Trump, který oficiálně prý povolil střílet všechnu možnou zvěř včetně násilného vniknutí do medvědího brlohu v zimě a možnosti vystřílení medvědice i s mláďaty, je to hnus...

Před návštěvou psího centra jsme ještě stihli shlédnout krásný krátký film o národním parku, který byl plný úchvatných záběrů. Ihned po dokoukání filmu naskakujeme do autobusu, který nás odvezl několik kilometrů k boudám tažných psů, kteří se tu přes léto "rekreují" a připravují se na zimní mushing. Dostává se nám tu ukázky psího spřežení a můžeme si poňuchňat spoustu aljašských husky, kteří byli uvázaní u svých hezkých boudiček. Vypadá to, že se tady nemají špatně přes to léto, ale ta nadrženost na tahání saní a na zimu jim přímo číšila z očí. Naštěstí tu ta letní sezóna není moc dlouhá, takže za pár měsíců opět vyrazí do terénu. Mushing tu má velice hlubokou a dlouhou tradici, je to v zimě totiž jediná možnost, jak se do srdce národního parku dostat, když nepočítám pěškobus a běžky.

Dnes nemáme na trase žádná pěkná místa ke spaní, proto parkujeme na jediném možném místě, u velké řeky, kde ale zároveň parkují desítky dalších aut, karavanů a jiných bydlíků. Moc se nám tu nelíbí, ale vybírat si hold nemůžeme :)

28. května

Dnes se přesunujeme do Anchorage, trochu se toho obáváme, protože se v těch městech zkrátka moc necítíme a většinou máme potřebu z nich co nejdříve vypadnout. Zde to ale je trochu jinak. Návštěvu hlavního města Aljašky začínáme poledním trekem na horu Flattop Mountain, odkud se nám otevřely krásné výhledy na celé město, záliv Beringova moře a okolní hory. Docela foukalo a chvílemi mrholilo a většina hor byla schovaná v mlhavém hávu, ale nám to nevadilo, byli jsme rádi, že jsme zase jednou vyrazili do kopců.

Následně jsme se přesunuli do centra a s radostí zjišťujeme, že dnes je parkovné zdarma, je neděle, takže parkujeme hned u informačního centra, kde nám milá paní radí spoustu míst k navštívení včetně několika restaurací, kde si můžeme dá fish and chips, na což si Martin udělal děsnou chuť. Procházíme se vcelku příjemným a hezkým centrem a navštěvujeme postupně všechny restaurace, abychom zjistili, že jsou vcelku docela drahé, takže navštěvujeme jednu takovou malinkou pizzerii, kde dělají i jiná jídla, jelikož zde se cenová hladina pohybovala kdesi úplně jinde. Martin si dává pizzu a já gyros, čehož nakonec lituji, protože ta pizza byla skvělá, a ochutnáváme místní aljašské točené pivko, které nám moc chutná.

Po vydatné večeřičce se jdeme ještě projít k pobřeží, ale je zrovna odliv a celkově tu to pobřeží nestojí za nic, ale pokračujeme dál až k deltě řeky, kde pozorujeme rybáře, kteří se sem prý uchylují každý den okolo přílivu a chytají spoustu krásných ryb. Za půl hodinu jsme viděli pouze jednoho úspěšného rybáře, takže to zřejmě asi nebude tak horké. Nicméně jich tam byla opravdu spousta. Možná je na ryby ještě docela brzo. Alespoň jsme mohli pozorovat, jak krásně rybář svůj úlovek vyfiletoval. Byl to opravdu pořádný kus ryby. Martin to sledoval s trochou závisti a těší se, až si také brzy chytí svého prvního lososa :)

Rozhodujeme se, co dál, a bohužel musíme vzdát poloostrov Kenai, jelikož nám pomalu ale jistě začaly docházet peníze... Mě to moc mrzí, protože jsme zde jednou za život, ale ani počasí nemá být moc pěkné, čímž pádem jedeme z města na sever, pomalu zpět ke Kanadským hranicím. Dost pozdě hledáme místo na spaní, ale je stále světlo, takže to není problém. Tu noc spíme trochu drze na malém parkovišti před skromným kempem.

29. května

Zrána navštěvujeme farmu pižmoňů, které jsme chtěli oba moc vidět. Bohužel prohlídka venkovních výběhů je opět za peníze, což si my socky tradičně nemůžeme dovolit, tak si je alespoň s dovolením personálu zdálky fotíme. Čteme si o nich spoustu zajímavých informací v malém muzeu a vyrážíme dál na cestu. Projíždíme asi nejkrásnějším úsekem celého našeho aljašského okruhu, neboť podél silnice jsou krásné výhledy na vysoké hory a ledovce, nejznámější z nich je Matanuska Glacier, ke kterému jsme se chtěli dostat blíže, ale vstup k němu je opět za peníze, kdyby za pár, ale 30 dolarů za osobu za omrknutí ledovce nám přišlo opravdu urvané... Trochu nás štve, že tyto přírodní skvosty jsou takhle komerčně zneužívány, vždyť ledovec přeci nikomu nepatří.

Po cestě se nám naskytlo ještě pár možnosti prodloužení našeho pobytu na Aljašce, ale opět je nevyužíváme. Začínám být lehce otrávená z toho, kolik času strávíme v autě a kolik "venku" a drží se mě pocit, že jsme sem asi ani neměli jezdit, Aljaška hold na nízkorozpočtové cestování moc není a příště bych celý itinerář zvolila trochu jinak. Noclehujeme na odpočívadle kdesi na půl cesty mezi Glendallem a Tokem a nálada u obou z nás je pod psa, a to již druhým dnem. Já jsem naštvaná, že musíme tak rychle z Aljašky odjíždět a Martin je naštvaný, že já jsem naštvaná a krabicuji. Což mu nemám za zlé, ale mě se ta blbá nálada zkrátka ne a ne pustit...

30. května

Nálada se ani dnes nelepší. Jsme opět celý den v autě. Nicméně odpoledne to vše trochu povolilo a navečer to spadlo úplně, neboť navštěvujeme malé zlatokopecké městečko Chicken, kde si dáváme hned zčerstva tolik očekávánou sprchu a kde se nám moc líbí hned od začátku, i když je to neskutečná prdel světa. Parkujeme u místní kavárny, která je vyhlášena výtečnými koláči a s dovolením zde budeme i nocovat, protože kavárna zde dovoluje zdarma kempovat. K večeři si připravujeme obalovaný lunchmeat, Martin je z toho celý odvázaný, má ho totiž na tento způsob poprvé a následně si ho moc pochvaluje. Mě to opět připomnělo domov, je to totiž "recept" mojí babičky, už abychom byli doma...

Po výtečné večeři si dáváme pár sklenek červeného vínka a rozjaření vyrážíme na procházku po Chickenu, kde se nachází velké plovoucí rypadlo, kterým zde dříve bylo dobýváno zlato. Nicméně stejná technika se používá i do dnes, bohužel taková rypadla za sebou nechávají docela zpleněnou krajinu, což nevypadá moc dobře. Nachází se zde i spoustu staré techniky, vozíky, bagry, jeřábi,... Všechno prozkoumáváme a nakonec se jdeme ještě projít k řece, omrknout situaci na zítra: Martin by zde chtěl chytat a já bych ráda zkusila vyrýžovat nějaké zlato pomocí naší pánvičky, kterou nepoužíváme :) Po hezké procházce se ještě stavujeme v místním báru, kde si dáváme hned několik točených piveček. Jelikož už ale nemáme americké dolárky, jsme velice rádi, že se zde dá platit i těmi kanadskými. Hospůdka je to malá, ale příjemná, je tu pověšeno spoustu čepic, podprsenek, různých nášivek a dalších věcí, které sem přivezli lidé z různých koutů světa. I my jsme přispěli svojí trochou do mlýna a nechali jsme si připnout dědův kalendářích hned vedle pípy ke staré české papírové dvacetikoruně. Obsluha je moc milá a sedí tu ještě dva hosté, příjemní chlapíci, takže se bavíme a posloucháme jejich historky. Kromě toho, že zde žijí přes zimu pouze tři lidé a že zde stále probíhá zlatokopecká činnost nás zaujala ještě informace, že zde před pár dny prý zabili medvěda. Opět se zamýšlíme nad celou tou medvědí věcí (setkání s medvědem, útok/neútok a případné zabití medvěda) a říkáme si, zda to zabití bylo oprávněné. Jdeme spát hluboko po půlnoci a venku je neskutečného světla. Dnes se nám ale po těch pivkách bude spát ale mooooc dobře :)

31. května

Celý den začínáme výtečnou snídaní a po ní vyrážíme opět k řece. Jak ale asi sami dobře tušíte, ani já, ani Martin není úspěšný v tom, kvůli čemu jsme k řece přišli. Ryby neberou a pánvička se neukázala jako dobrý pomocník k rýžování zlata. No a vlastně ani pořádně nevím, jak na to :) V Chickenu pak chvíli pozorujeme lidi, kteří rýžovali ve městě u koryt speciálně k tomu připravených a snažíme se okoukat techniku. Je tam i někdo z personálu a ukazuje nám, jak to správně dělat a jsme dokonce svědky nálezu vcelku velké zlaté šupinky. Hlínu do koryt prý vozí z bývalého řečiště, takže úspěch zaručen - alespoň to hlásá tabule u koryt, kde si můžete za několik dolarů půjčit pánev a další vybavení.

Kolem oběda opouštíme hezké městečko a vyrážíme ke kanadským hranicím po nezpevněné dálnici s příznačným názvem Top of the World Highway. Po cestě se kocháme úžasnými výhledy nekončících lesů na Aljašce i kanadském Yukonu. Na hranicích nám oficír zabavuje dřevo, které jsme měli na rozdělávání ohně. Prý se nesmí převážet, později se dozvídáme, že je to prý údajně kvůli hmyzu, který ve dřevě žije a aby nenadělal neplechu v lesích sousedního státu :)

Jsme tak trochu rádi, že jsme opět v Kanadě. Na Yukonu. Oběma se nám zde totiž moc líbí. Nekonečné lesy, mohutné řeky, divoká zvěř a málo lidí. A co si budeme povídat - cítíme se v té Kanadě zkrátka trochu jistěji. Amerika je prostě Amerika, i když se jedná o Aljašku. Po několika desítkách kilometrů na "vrcholu světa" sjíždíme k řece Yukon do Dawson City, kde končí silnice a musíme se nechat do města převést přívozem, který zde yukonská vláda zdarma provozuje. Postavení mostu by zde zřejmě nepřicházelo v úvahu, čemuž se později nedivíme, protože zjišťujeme, jak to tu chodí přes zimu a jaké tady panují podmínky.

Navštěvujeme zde íčko a plánujeme si aktivity na další den. Ten den si nahrávám do mobilu několik kešek pod pohnutkou získat jakousi odměnu v íčku za najití všech čtyřech ve městě Dawson. Následuje veké zklamání, protože ze čtyřech nacházíme pouze jednu. Zřejmě jsou moc dobře schované, potvůrky. Vaříme si véču a Martin pokouší rybářský prut, tentokrát má štěstí a vytahuje malou rybku, kterou opětovně pouští na svobodu. V noci ještě vyjíždíme autem na Midnight Dome, odkud je fenomenální výhled na městečko a okolí a co víc - je 11 hodin večer a slunce stále nezapadlo, ne nadarmo se Dawsonu přezdívá "město půlnočního slunce". Jelikož za kopci není kde spát, sjíždíme zpět do městečka a parkujeme takřka v centru na parkovišti u veřejných záchodků, kde není žádný zákaz přenocování v autě a poprvé máme trochu problém usnout. Přehazujeme se oba ještě zhruba dvě hodiny, a ne a ne zabrat. No a hádejte co - tu noc se neukázal snad ani hrubý náznak tmy. Byl to tedy asi opravdu nejdelší den, který jsme zatím na severním putování zažili. Naše solární lampionky už opravdu dlouho nesvítily...

FOTKY: https://goo.gl/photos/2TdUNjszbsCY7RcK9