Hurá na sever - Abel Tasman a Farewell Spit

7. března 2015

Ráno nás přivítal klasicky déšť. Jelikož v tomhle jsme si nemohli ani udělat snídani, volíme úprk do města Richmond a návštěvu tamní knihovny, která má ale pouze do jedné, nýbrž je sobota. Jen co jsme odjeli z Wakefieldu, déšť trochu ustal, takže si nakonec děláme i čaj a vločkovou snídani na parkovišti ve městě. Probudila jsem se s bolestí krku, takže si dělám zázvorový čaj s medem a pořádný kotel do termsky do zásoby (jak se pak hodil v knihovně). Po chvíli sezení v knihovně se opět rozpršelo, což nám ale nevadilo, měli jsme střechu nad hlavou, nohy v teple a internet J Začala jsem dokonce logovat kešky, protože když nějakou ulovíme, zapíšu si akorát datum, místo a počet najitých krabiček. Za tu dobu, co na Zélandu jsme, se jich nastřádalo přes 200, takže chápete, že se mi do logování moooc nechtělo. Nicméně jelikož jsem nic zásadního na internetu nechtěla, rozhodla jsem se začít. Bylo to těžké. Je sice hezké, že jsem si psala místa a počet kešek, ale vzpomenout si, které PŘESNĚ to byly, to mi dalo hodně zabrat. Nakonec se ale vcelku zadařilo, oprášila jsem vzpomínky a hluboce se zamyslela, až jsem více jak polovinu zalogovala. Zbytek na backpackeru v Blenu, řekla jsem si, tam budu mít internet neomezeně.

V jednu nám zavřeli knihovnu a my se rozhodli, že zajdeme do bazénu, neboť déšť neustával (já už jsem z toho deště chytla trudomyslnost dávno, ale předpověď slibovala, že dnešek má být poslední deštivý den). Zamířili jsme tedy do Nelsonského poolu, mě již známého z našich předešlých cest, já si zakoupila pouze pobyt v teplé výřivce, protože jsem se rozhodla vyhnat bacila teplou vodou, zatímco Danča s Ivanem se rozhodli, že si půjdou zaplavat z toho věčného nicnedělání :-) Nahřála jsem si chrbát, potkala jsem holky ze Skutče, se kterými jsem pokecala (ten svět je malý), ale jsem zase jednou osprchovala, umyla, zkrátka nový člověk. Po bazénu jsme jeli nakoupit propriety na humbergery a pivínka, odpoledne jsme se totiž měli sejít se Zapadlovými u grilu u pláže. Tak se i stalo, narvali jsme si bříška, popovídali jsme si a navečer jsme se přesunuli na parkoviště do zelené zóny, kde je povoleno kempovat, resp. přespávat v autech. Danča si vymyslela lóže na předních sedadlech v autě, říkala, že se s námi vzadu na posteli moc nevyspí, takže takhle má Tonča lůžkovou úpravu i vepředu, vejdou se tam ale opravdu jen malí lidé jako Danča :-) Ten večer jsem měla domluvený Skype s rodinkou, takže po pár hrách kenta a „město, jméno“ s kamarády byl můj program jasný :-)

8. března

Dopolko jsme vyrazili do íčka zarezervovat trek Abel Tasman. Po sáhodlouhém vymýšlení (museli jsme vybrat správný kemp, protože některé již byly plně obsazené, sesynchronizovat se s odlivem, neboť část trasy je schůdná pouze za odlivu plus si nenabrat kupu kilometrů na den, abychom si ten trek taky užili) jsme nakonec zabookovali dva kempy a vymysleli si na první den 23 km a na druhý 21 km s večerním příchodem do Totaranui, cílového místa treku. Poobědvali jsme v Nelsonském parku a odpoledne jsme se opět přesunuli na pláž, kde si kluci pinkli tenis, já se byla projít po keškách, Mary si četla a Danča šla už od parku pěšky, takže si udělala k nám pláž též pěknou procházku. Navečer jsme nakoupili zásoby na trek a přesunuli se do kempu za Richmondem ve směru na Motueku, kde jsme si sbalili věci do krosen, abychom mohli ráno hned vyjít, padlo pár piv, vín, někteří dokonce zvládli celou flašku Morgana a ponocovali, resp. poraňovali až do pěti J O to horší pro ně byla vstávačka…

9. – 11. března

Jak se dalo čekat, ráno jsme neodjížděli v plánovaný čas, to vše díky našemu dýchánku minulého večera/noci/rána. Ale nebyli jsme zase takové ostudy, něco po osmé, tedy o hodinu později, jsme nasedali do aut a vyjeli směr Motueka a Abel Tasman. V Motuece jsme ještě zastavili v Mitre10, kde jsme dokoupili kartuši a hlavně jsem si KONEČNĚ koupila vysněnou hamaku (houpací jakoby síť, avšak vcelku, vyrobená z parašutistického hedvábí). Koukám totiž po ní již nějaký ten pátek, jen jsem čekala, až budou mít někde kloudné barvy, což se stalo teď. Vzala jsem k tomu rovnou i lano a hned jsem ji hodila do batohu na trek. Má se jít převážně po plážích a už jsem si představovala to pohodlíčko u zapadajícího slunce v hamace někde na zlatavé pláži.

Na parkovišti u výchozího bodu treku se srocujeme kolem desáté ranní a také tak i vycházíme. První den nás čeká 23 km a na cestě zastávka u Cleopatra´s Pool, kde je pěkné koupání v řece a jako bonus je zde přírodní skluzavka, na kterou jsme se moc těšili. Pěkně klouzala – byla porostlá jemnou řasou, která z kamenů dělala opravdový tobogán. Jako bonus dole pod skluzavkou bylo hluboké jezírko. Sjeli jsme si to každý jednou, od postranních kamenů jsme totiž byli trochu spálení a omlácení. Nicméně zážitek to byl perfektní. Chvíli jsme se ještě vyhřívali na kamenech a čekali, až uschneme a poté jsme vyrazili na cestu do kempu, která nám odsýpala, takže jsme dorazili do Bark Bay ještě za svitu slunce. Po cestě jsme potkali velice zajímavého turistu, postaršího pána,… Nebylo by na něm nic zvláštního kromě toho, že na sobě měl POUZE pokrývku hlavy! Byli jsme z něho tak vedle, že jsme ho museli vyfotit… Zřejmě se tady rozjíždí nějaký nudaturismus J Dalším zpestřením dokempového pochodu bylo hledání kešky, které bylo motivováno tím, že sem byla umístěna jen několik hodin před námi, tudíž jsme měli zálusk na tzv. FTF (first-to-find), tedy prvenství najití kešky. Chvíli jsme sice hledali (Danča dokonce našla vcelku zachovalý fotoaparát, který se nám ale nepovedl rozchodit, nicméně jsme si ho nechali, co kdyby někdy vyschl…), ale nakonec Ivan prozřetelně prozkoumal i jiná podezřelá místa, která se nakonec ukázala být jako správná a všichni tři jsme se nakonec mohli zapsat úplně první do krásného, nového, ale hlavně čistého logbooku.

První noc v hamace byla naprosto luxusní! Nevím, zda to bylo tím, že jsme toho noc předtím moc nenapsali nebo zda to pohupování a jakás takás přirozená poloha člověka, resp. trochu embrya, způsobila, že jsem usnula snad během pěti minut a po celou noc se ani jednou neprobudila. Krása! Po snídani, ehm, kolem jedenácté už zůstáváme skoro sami v kempu, tak se rozhodujeme, že tedy půjdeme. Už i ranger se divil, co tam stále děláme J My ale nikam nespěchali, protože jsme věděli, že budeme muset čekat na odliv, který má být až kolem šesté hodiny večer, abychom mohli přejít jediné místo na treku, které nejde obejít po souši. Po dvou hodinách chůze jsme dorazili k místu, kde končila cesta v moři. Trochu jsme s tím nepočítali, mysleli jsme, že se bude brodit až ten jeden hlavní záliv. Sundali jsme tedy boty a šup do vody, šli jsme podél pobřežíčka, a tak jsme dobrodili až k místu, kde jsme si dali obídek a pak pokračovali brodivým způsobem až k Awaroa Hutu, kde jsme si dali koupačku a pozorvali, jak nám mizí voda před očima. Nastával pomalu odliv a my jsme leželi přímo u místa, kde se měl přecházet záliv. Jelikož jsme na pláži leželi už dost dlouho, rozhodli jsme se po páté, že už to zkusíme přebrodit… Byli jsme prvními odvážlivci, kteří se o to pokusili. Ačkoliv jsme měli po cestě velice vážné problémy s výškou vody, která nám dosahovala až po pás (někteří, konkrétně Danča, měla co dělat, aby si nenamočila spodek krosny), poprali jsme se s tím statečně, obcházeli jsme různě proudy, které hromadily písky na určitá místa a jinde je zase podmílaly, až jsme cca po 40 minutách stanuli na druhém břehu. Jelikož jsme zůstali ve spodním díle plavek, byla nám pak po cestě trochu kosa. Večerní příchod do kempu v Totaranui jsme si zpestřovali lovením pár kešek, u jedné jsem objevila dvacetidolarovku zaseknutou mezi keškou a kamenem, zvláštní, kešky na Abelovi nám přinesly spoustu milých překvapení :-)

Druhá noc v hamace už nebyla tak bezstarostná (v noci jsem se párkrát probudila), ale jsem přesvědčená o tom, že jsem ji uvázala nakřivo, tak příště na to musím dát zřetel. Dopoledne patřilo poflakování, koupání v moři, keškování a čekání na Matta, přítele Danči, který se chystal na Abel, tak veškeré okolnosti nakonec vedly k tomu, že se domluvilo, že přijede do Totaranui, vezmeme si jeho auto a dovezeme se k autům na začátek do Marahau a on s Dančou půjde trek zpátky a na konci bude mít přistavené auto :-) Ano, Danča šla Abel tam i zpět pěšky, blázen! :-) Jelikož Honza Zapadlo se díky své výšce nemůže nasoukat na sedadlo řidiče, ujímá se řízení Mattova vozu Ivan, což se nakonec neukázalo jako úplně správná volba. Honza celou dvouhodinovou cestu popsal jako „jízdu smrti“ a že si je jistý tím, že už nic horšího nezažije… Já bych to tak dramaticky neviděla, ale když je člověk zvyklý celou dobu na automat a pak přesedne na manuál, plus má v autě šest lidí, asi si hold neuvědomí, jak HROZNĚ to vzadu může házet a jak strašně ten motor řve přímo nám do uší, když se pokouší ne vždy úplně úspěšně přeřadit… Inu, do Marahau jsme dorazili všichni živí a zdraví, rychle jsme naházeli věci do našich věrných povozů a zamířili do Motueky do Mekáče na nějakou „zdravou večeři“, kterou jsme si chtěli dát za odměnu. S plnými bříšky jsme se rozloučili se Zapadlovými a vyrazili jsme sami s Ivanem směrem na sever – na Farewell Spit, písečnou kosu, úplný sever jižního ostrova připomínající kiwí zobáček. Zapadlovi se tam chystali též, ale tuto noc chtěli spát v Richmondu, kam se nám nechtělo zbytečně zajíždět jenom kvůli noclehu, takže my jsme si nakonec našli free kemp v aplikaci WikiCamps, kde jsme strávili noc v souladu se zákony kousek od městečka Takaky.

12. března

Ráno frčíme do Takaky, navštěvujeme íčko a zjišťujeme, že tam nemají žádné kloudné brožurky, jedeme dál tedy podle výborného průvodce Frenzyho až přímo k Farewell Spitu, resp. na Whariki Beach, kam nás zavedla 6kilometrová štěrková cesta. Pokud jsem ještě nezmínila štěrkové cesty v mém vyprávění, jsou zde na Zélandu vcelku běžné a všichni je nesnášíme. Dá se po nich jet MAX. 50km/h a prach je potom zkrátka všude v autě... Ať žijí tzv. gravel roads!!!

Na Wharariki Beach volíme delší cestu, přes nějaká jezírka, až jsme se nakonec dostali na tolik opěvovanou pláž. A opravdu, pověst nelhala. Bylo to tam krásné! Pláž je plná skal a útesů, které se dají různě prolézat, akorát se blížil příliv, tak už jsme tam toho nestihli moc prozkoumat, nicméně čas strávený zde jsme si moc užili. Rozhodně jedna z nejkrásnějších pláží jižáku, troufla bych si říci, že klidně i nejkrásnější J Podle Frenzyho jsme zjistili, že můžeme jít nějaký Tophill Track až k údajnému majáku, který jsme se rozhodli jít. Byl plný krásných výhledů, rozeklaných útesů, skalisek, malých tuleních mláďátek dovádějících dole u útesů ve vlnách a dovedl nás i na místo Cape Farewell, které je nejsevernějším místem jižního ostrova. Když jsme se blížili k majáku, z dály se nám začal již poodhalovat i Farewell Spit, písečná kosa, tak rychle vyfotit a hurá dolů. Mimochodem maják jsme žádný nenašli, pouze nějaký oplocený přístřešek, který zřejmě v noci asi svítí, proto "maják". Když jsme slezli z kopců zase dolů na cestu, gravelku, kterou jsme přijeli k parkovišti, zkusili jsme štěstí a zkusili stopovat. Zastavuje hned první auto, Němka jedoucí na pláž, cestovatelka kolem světa. Němců je tady vcelku dost, většina z nich finančně těžce za vodou. Je moc milá, laskavá a vysadilla nás přímo u Tonči. Děkujeme a frčíme dál na parkoviště k Farewell Spitu, kde jsme si udělali rychlý oběd a vyrazili na okruh, který vede i přes samotnou písečnou kosu. Po cestě potkáváme mrtvou malou velrybu, která se zasekla na pobřeží a zřejmě zde uhynula. Na informačním panelu u parkoviště píší, že se to tu stává vcelku často. Písečná kosa byla plná písečných dun, které jsme si užívali děláním všemožných kravin a válením se v písku. Přešli jsme ji na druhou stranu, kterou omílá Tasmanské moře, kde jsme nemohlil odolat vlnám, do kterých jsme nějakou dobu skákali, koupali se a blbli. K autu jsme se vrátili až kolem šesté a vydali se zpátky směrem k Motuece a Marahau, jelikož jsme měli zakoupené vouchery na seakayaking na dvě hodinky a byli jsme domluvení na zítra na čtvrtou odpolední. V plánu jsme ale měli ještě několik zastávek v okolí Takaky, takže jsme dnešní noc strávili doslova pod mostem v kempu, který ale byl určen jen karavanům se záchodem, takže opět tak trochu na prasáka pod hlavní silnicí z Takaky na Farewell Spit.

13. března

Ráno vstáváme brzy a směřujeme k podvodním pramenům Pupu Springs, kde nás čekala krátká procházka, která nás zavedla ke sladkovodním pramenům, které vyvěrali v tůňce, dalo se docela dobře pozorovat, jak se dělají kola na hladině a jak voda vyvěrá ze země, jelikož voda byla dokonale křišťálová s lehce namodralým nádechem. Odtud jsme pokračovali dál k městečku Takaka, kde jsme navštívili velice zajímavé místo The Grove. Jednalo se v podstatě o mangrovníkovou buš, která prorůstala skalky a tvořila občas velice zajímavé stromovité zákruty a tvary. Zde jsme taky pobyli jen malou chvíli a pak pokračovali dále k jeskyni Rawhiti Cave, do které pokračoval už jenom Ivan, protože se mi ozval kdosi skrz práci, tak jsem šla zpět do auta řešit práci, z které se ale nakonec vyklubalo, že je na severním ostrově, takže snaha byla ta tam. Alespoň jsem se konečně dokopala k obvolání čísel od Wayna, abych zjistila, že práce v Blenu asi moc není. Nicméně jsem neztrácela naději, hodila to za hlavu a řekla si, že na místě něco seženu. To už se vrátil Ivka, naskákali jsme do Tonči popojeli dále. Tentokrát již bez zastávky až do Marahau, řekli jsme si. Čekal nás opět velice oblíbený Takaka Hill, kopec plný serpentýn, které trvají 40 km jízdy, děs. Chudák Tonča měla co dělat na cestě tam i zpět, co si budeme povídat. Ale zvládla to. Pod kopcem si Ivan vzpomíná, že nám Zapadlovi vyprávěli ještě o jednom hezkém místě, kde je nějaká povodní jeskyně, tak jsme ještě narychlo zamířili tam. Rychlá procházka, foto a hurá do Marahau, kde na nás čekali již zamluvené kajaky.

Na místě zjišťujeme, že Šárka bude mít zpoždění hodinu. Čekáme tedy na ní. O hodinu později jí volám a ona že to nestihnou, ať jedeme bez nich. Bezva, hodinka čekání zbytečně, a to jsme všichni tak spěchali. Vydali jsme se tedy s Dančou a Zapadlovými na moře v kajacích. Parádní zážitek. Dopádlovali jsme až k místu Split Apple, což je kulatá skála v půlce rozeklaná čnící z moře, připomíná tak tedy rozpůlené jablko. Zbylo nám pak ještě trochu času, tak jsme si jen tak pádlovali až jsme se na moři potkali s Šárkou a Ondrou, kteří nakonec dojeli ještě o další půl hodinu později, tak jsme s nimi na chvíli "zasoulodili", pokecali, vypili jim pivko a jeli pomalu ke břehu. Domlouvám se na srazu v kempu v Richmondu a na grilovačce, po cestě tedy nakupujeme maso a sbíráme do auta nějaké dříví na otop. Nakonec jsme se v Richmondu sešli jen se Zapadlovými. Ale to nám nevadilo, nabaštili jsme se, popili vína a šli spinkat.

14. března

Máme velice líno ráno i dopoledne. Nikam nespěcháme, neboť víme, že nás čeká jen cesta do Blenu, kde jsem už na dnešní noc objednaná na backpacker, azyl, který mi nabídl Wayne. Zastavili jsme po cestě akorát u Pelorus Bridge, aby se Ivan pobalil a já ho mohla v Blenu akorát vysadit u kamaráda, kde měl strávit pár nocí před tím, než odjede s Dančou a Šárkou na severní ostrov. Do Blenu přijíždíme kolem šesté, loučím se s Ivanem a vyrážím na adresu backpackeru, kde mě již vítá Wayne. Povídáme si, ukazuje mi ubytování a se vším mě seznamuje. Já ale dávám rychlou sprchu a opět mizím, mám totiž po skoro dvou měsících sraz s Jendou... 

FOTO ZDE: https://goo.gl/photos/msoJAKG7F1aMqTGG9