Dánsko

Ondra do Martina hučel už dlouho, ať s ním jede někam lítat. Někam se vlastně rovnalo už docela konkrétnímu místu, resp. státu, a to Dánsku. Minulý rok jim to nevyšlo a letos už to bylo také skoro na spadnutí. Pro ty z vás, které zarazilo slovo lítat: kluci mají takového vcelku adrenalinového a drahého koníčka, kterému se říká kiting. Jedná se v podstatě o využití větru jakýmsi padákem o různých velikostech k vyvíjení vertikálního (někdy i horizontálního) pohybu za pomocí jiných "udělátek", které ten pohyb umožní. Martin tedy vlastní buggynu (buggykiting) a Ondra pak má jakýsi mountainboard (landkiting). Mě pro radost zatím úplně stačí stát a "pouštět" nějaký malý kite jen tak na místě, ale to je prý pro amatéry :)

Letos se kluci ale už přeci jenom domluvili na lítací akci a vymysleli si, že pojedou v týdnu, kdy je v květnu státní svátek. Nakonec vybrali druhý májový týden a abych doma nezůstala na ocet, rozhodla jsem se, že jim budeme s Toninou dělat garde. Alespoň se podívá chlupatice k moři, žejo... :)

7. 5. tedy vyrážíme! Ondra nás nabírá firemním vozidlem značky Renault Traffic kolem druhé hodiny odpolední. Bohužel jsme týden před odjezdem prodali našeho Vitouše, takže jsme se nakonec rozhodli pro kempovou variantu ve stanech. Nic jiného nám ani nezbylo, protože jsme měli takových zavazadel (nutno podotknout, že většina byla samozřejmě kluků, kteří tahali spoustu propriet a draků na lítání), že bychom se vzadu ani nevyspali. Resp. vyspali, ale netuším, kam bychom dali ty věci, které zabíraly celý nákladový prostor :)

Autíčko jelo krásně! Nakonec konstatujeme, že to byla vlastně výhra, protože s Vitoušem bychom určitě tak rychle jet nemohli. A navíc je to nové auto, spolehlivé a má klímu! V porovnání s Vitem zkrátka naprostý výherce. První zastávka je v Ústí. Kluci vyráží do Globusu dát si polévku, protože jsou oba hladoví. Já se procházím s Toninou v okolí a nacházím spoustu exkrementů a odpadků, je to hnus! Od Ústí střídám Ondru v řízení a dojíždím kamsi k Magdeburgu. Tam za volant sedá Martin a střidá se s Ondrou kousek před Dánskými hranicemi, aby to mohl dotáhnout až do kempu, kam jsem přijeli kolem 2. hodiny ranní. Cesta tedy proběhla bez větších problémů, jen na dánských hranicích po nás chtěli pasy, které jsme samozřejmě neměli (kromě Toniny), ale naštěstí nás do země vpustili. Díky Bohu!

Kemp nás uvítal spadenými závorami. To se rozumí. Naštěstí byl hned vedle venkovní infokiosek, který ale hlásil, že je od 23:00 mimo provoz. Bylo jasné, že se do kempu nedostaneme... Chvíli zmateně objíždíme parkoviště u kempu, že bychom se vyspali v autě, ale nic nás neohromilo natolik, že bychom tam zůstali. Zachránilo nás až krásné odpočívadlo cca 1,5 km od kempu, které mělo dokonce dřevěný přístřešek a WC. Co víc si přát, když nás Dánsko uvítalo deštěm? Jelikož jsme všichni tři žízniví, na nic nečekáme a načínáme pivko, které jsme si přivezli z Čech. Je to z práce stočený Iron, který nám zbyl z víkendové akce. Nutné říct, že ta cesta mu asi neudělala dobře a byl nevalné chuti, která se ale dala překousnout. Proto toho večera statečně dopíjíme 4. litr této nádhery, dáváme si panáčka na přivítanou s Dánskem a značně unaveni uleháme do auta. Já jsem to vlastně nakonec vyhrála - mám pro sebe celou zadní "trojku", i když si tam našla pelíšek i Tonina, takže jsem musela být dost zkroucená, ale chudáci kluci spí na předních sedačkách, byť si je položili co nejvíce to šlo. Musíme hovořit o velkém štěstí, že jsme si dali před spaním trochu toho alkoholu a měli za sebou 11 hodinovou cestu, protože jsme všichni čtyři (Tonina dostala místo piva sušené ouško) usli jako špalci natotata.

Druhý den jsme vstávali docela pozdě, unavenost se na nás podepsala. Do kempu jsem tedy dorazili až kolem desáté, než jsme si postavili stan, bylo jedenáct a rozhodli jsem, že půjdeme pěšky obhlédnout pláž, která se nacházela hned za kempem a která se stala klukům v následujících čtyřech dnech domovem :) Fouká, od rána naštěstí neprší, všude písek, duny, pláž je úžasná, je dlouhá několik km a široká přes kilometr. Tvrdý písek je samozřejmostí. Kluci na nic moc nečekají, vracíme se tedy do kempu, oni sedají do auta a vyrážejí na pláž lítat. My s Toninou zůstáváme v kempu a já se snažila na chvíli usnout. To mi však Tonina nedovolila, protože sebou ve stanu furt mlela a pochodovala, takže vcelku brzy to vzdávám, beru vodítko a vyrážíme spolu na první procházku po ostrově. Našla jsem nějakou cca 10km trasu, která začíná přímo v kempu.

Brzy zjišťuji, že tenhle ostrov je opravdu jen samý písek, vřes, kleč, občas nějaký strom (jehličnatý), neutuchající vítr, jezírka a mokřady, spousta vody tam byla všude. Jeden by řekl, že to je takové dost monotónní, ale překvapivě jsem v tom viděla specifickou krásu, která mě svým způsobem zaujala a procházet se po ostrově mě tedy bavilo. Hodně se mi líbili tamní prázdninové domečky (holiday houses neboli ferienhausy), bylo jich po celém ostrově nepočítaně, protože je častým a oblíbeným cílem německých turistů, kterých tu bylo na každém kroku nepočítaně. Domečky v sobě nezapřou severský, přírodní vliv a jakýsi pohádkový styl, který často dokreslují mechem porostlé střechy a barevně sladěné nátěry domů. Ach, takový by se mi líbil tady u nás. Jsou malé, přírodní, dřevěné, krásně řešené, v souladu s přírodou a často i eko. Honem zpátky do reality. Dnešní okruh byl výjimečný tím, že jsme objevily s Tončou několik bunkrů, které zde byly postaveny roku 1916 Němci, kteří se báli, že Britové zaútočí ze severu a uzavřou tak jejich lodím Kielský průplav. Severní obranná linie procházela Severním Šlesvickem. Táhla se v délce asi 50 kilometrů od města Aabenraa na východě k ostrovu Rømø na západě. Tvořilo ji 900 betonových bunkrů a na 40 dělostřeleckých stanovišť umístěných za řadami zákopů a ostnatého drátu. Po válce území opět připadlo Dánsku, které se rozhodlo bunkry zničit. Některé ale byli příliš blízko lidským obydlím nebo byli v nepřístupném místě. Proto se o dánských bunkrech říká, že jsou nejvíc zachovalé. Dánsko se rozhodlo, že zbylé bunkry zachová a opraví pro další generace.

Kilometr od kempu mě chytá vcelku nepříjemný déšť, takže po telefonátu s klukama mě nabírají autem, protože prý už dneska lítat nepůjdou, takže se společně přesunujeme do kempu. Chvíli prší, chvíli ne, chvílemi jen tak mrholí. Naštěstí to není žádná průtrž, takže zvládáme i ohřát první z Martinem předpřipravených a zavařených jídel. Tento způsob se nám velice osvědčil na našich cestách po USA a i tady nás to utvrdilo v tom, že to budem dělat i nadále :) Po nepovedeném pokusu o napnutí plachty mezi auto a zelený porost (ano, stále foukalo) nakonec bereme saky paky a přesunujeme se mimo kemp na parkoviště, kde jsme našli pod střechou takové malé posezení. Krámky nacházející se bezprostředně u toho už jsou naštěstí zavřené. Se psem a alkoholem bohužel nemůžeme pobývat v technické budově v kempu. Ukázalo se to jako správná volba, protože pak celý večer opravdu propršelo. Takže jsme zůstali sušší a ještě jsme si mohli společně posedět a poklábosit. To je lepší, než si povídat přes stan :)

Další den kluci vyrazili dopoledne na vzdálenější pláž, já jsem se proto nechala vyhodit po cestě a 2hodinovou procházkou jsem pak za nimi přišla. Po cestě jsme s Tončou dobily jeden z nejvyšších vrcholů ostrova, který měřil úctyhodných 19 m. n. m. Více tady fouká a nashromáždilo se zde více písku :) Po prvním dni už jsem si zvykla na trochu jinou přírodu, ale stále je co obdivovat. Tonča je ve svém živlu, hlavně že je tady skoro na každém kilometru nějaké jezírko nebo mokřad, takže je takřka neustále ve vodě :) Kluci s touto pláží nebyli moc spokojeni, bylo tam totiž docela mokro - je přílivová, takže ji čas od času zaplaví mořská voda, narozdíl od té pláže u kempu. Martinovi by to snad ani nevadilo, ale Ondra to má na tom boardu blbé. Ihned po mém příchodu mi hlásili újmy na zdraví - Martin si pochroumal prst u ruky a Ondra ošklivě spadl na koleno. Proto to taky zabalili a přesunuli jsme se zpět k našemu kempu. Jelikož se udělala nádherně, kluci se rozhodli, že ještě půjdou jezdit na "jejich" pláž. Vyrazila jsem tedy s nimi a šla s Tončou k moři. I když už jsme ji nechali v moři koupat včera, dnes jsem měla více času a jelikož jsem s sebou měla i balonek, házela jsem jí ho do vln, to jí moc bavilo. 

Po chvíli se vracím ke klukům a zjišťuji, že už to pomalu balí. Martina totiž bolel ten prst a Ondru koleno, asi se opravdu nešťastně natloukli, takže pro dnešek byl konec s lítáním. Ohřáli jsem večeři a akorát přijela Danča s klukama, naše česká spojka, která se na nás přijela podívat na své cestě do Norska. To byla super náhoda, za kterou jsem byli moc vděčni! Vzhledem k tomu, že mělo pršet a my neměli v kempu kde sedět, jsem se přesunuli auty na odpočívadlo, na kterém jsme spali my první noc. Tam jsme seděli v příjemném prostředí a když začalo trochu pršet, přesunuli jsme se pod přístřešek. Danča s Vítkem a Jirkou přijeli ve dvou obytných autech, mají to krásně udělané. Dneska mají kde spát. I když je to tady podle značek zakázané, pochybujeme, že by na ně někdo v mimosezóně přiběhl a chtěl po nich platit nějakou pokutu. Skupinu cestovatelů jsem té noci opustili kolem jedné hodiny a chvíli trvalo, než jsme se pěšky přesunuli zpět do kempu. Cesta to byla nepříjemná - po rovné asfaltové silnici. Nám to ale nevadilo a pochod jsem si celou cestu zpříjemňovali zpěvem :) Do stanu padáme o 40 minut později unavení a ovínění :) 

Třetí den už jsem na procházku s Toninou nevyrazila. Nebylo už skoro kam, ostrov je to opravdu malý a kor když chcete chodit jen po turistických trasách a ne podél silnic. Tím se pro mě ostrov stal "prochozeným" :) Dopoledne jsme dorazili všichni za klukama na pláž a konečně nastal čas si to také zkusit a vzít si to do ruky. Každopádně vítr foukal tak silný, že to pro většinu nás začátečníků bylo docela náročné. Já to do vzduchu na chvíli dostala, ale s Dančou to pěkně cvičilo. Vítek si to po chvíli taktéž osvojil, ale totéž se nedalo říct o Jirkovi, se kterým to křáplo o zem a ošklivě si poranil koleno. Až do dneška (22. května) s ním má prý problém :( Martina namožený prst ze včera bolel natolik, že se rozhodl kontaktovat pojišťovnu. Ta byla tak akční, že mu sjednala prohlídku lékařem v nedalekém městečku, kam jsme se společně vypravili. Zbytek kamarádů zanecháváme na pláži. Paní doktorka mu dala malou dlahu a svázala mu to. Rentgen nebyl, má to zřejmě jen blbě naražené. Když jsme se vrátili, rozhodli jsem se jet do kempu naobědvat. Martin s dlahou nemohl lítat, proto si musel bandáž sundat a statečně prohlásil, že bude ještě dnes pokračovat :)

Kluci tedy opětovně odjeli na pláž, já jsem si dala odpolední odpočinek a pak se sešla s Dančou, šly jsem vyvenčit psi a stavily jsme se za klukama, mezitím jsem si pěkně poklábosily. Teď navečer jim to nádherně lítalo. Podle nich to byl nejlepší den. A měli pravdu. Nefoukalo až tak moc a do toho svítilo sluníčko. Ideál. Ondrovi se na sklonku dne rozbilo ložisko u boarda, takže neměl na čem jezdit dál... 

S druhou skupinkou jsem se domluvili, že s nimi pojedeme opět auty na naše oblíbené místečko - odpočivadlo. Vítek toho dne našel ještě jedno vzdálenější místo, kde byl dokonce i gril, takže bylo jasno, jelikož chtěli grilovat. To místo s grilem bylo ještě krásnější než odpočívadlo. Opravdu to tady mají krásně zařízené, udržované a čisté. Toho večera jsme si zahráli i hru Krycí jména, která nadchla Danču i kluky a nemohli jsme přestat hrát :) Proto jsme je opustili ještě o trochu později než předchozího večera. Dnes se nám šlo do kempu pěšky lépe, ale i přesto jsem zpívali, aby se to krátilo. Byl to náš poslední večer, rozhodli jsem se, že pojedeme druhý den domů, protože nemělo smysl tady zůstávat přes noc, abychom pak druhý den jeli ráno domů a co víc - v sobotu mělo hodně foukat a Martin ten prst neměl úplně ready :( 

Stalo se tedy tak, jak se plánovalo - dopoledne si ještě Ondra zajezdil na Martinově buggyně, Martin si dal oddech a dopřál konečně prstu malou rekonvalescenci, v jednu jsme pobalili věci, rozloučili se s druhou skupinou a vyjeli na zpáteční cestu domů. Už bylo na čase. Ten den opravdu hodně foukalo a mě už ten vítr opravdu začal štvát. Foukal furt, ráno, odpoledne, večer, na pláži se navíc nedalo kam schovat. Sobota mě doslava "vyfoukala" domů. 

Zajímavosti: na ostrov Rømø se jako na jeden z mála ostrovů v této části severního moře dostanete autem (na ostatní jedině železnicí nebo trajektem). Vnitrozemí spojuje s ostrovem dlouhý 10km most, resp. násep, jehož okolí je pravidelně zaplavováno a odplavováno přílivem a odlivem. Tento zajímavý jev, resp. místo se nazývá Wattové pobřeží nebo Wattové moře. Je to velice specifická vlastnost a neděje se to jen tak někde ve světě. Díky tomu byla na ostrově Rømø zřízen národní park, do kterého je zákaz vstupu, jelikož Wattové pobřeží obsahuje spoustu organicky bohatých usazenin. 

Statistiky: dvě naražená kolena a jedno odřené, jeden naražený prostředník, odřený nos, upadené ložisko na boardu, přes dvacet hodin v autě - dovolená k nezaplacení :) 

Náklady: 1 noc v kempu vyšla na jednoho přes 500 Kč (což je docela randál, ale kemp byl skoro prázdný, takže jsme měli celou jednu kempovou sekci sami pro sebe a Tonina tak měla super velkou zahradu na házení míčku :)), náklady na naftu na jednoho pak cca 2000 Kč. Dohromady tedy 4000 Kč, byli bychom ušetřili za jednu promařenou noc v kempu. Další náklady nepočítáme, jelikož byli dost společné a různě se to přelívalo (díky Bohu za skvělou bezchybnou aplikaci Splid, která do haléře spočítá kdo komu co visí bez složitých výpočtů na papíře). Počítám ale, že to mohlo vyjít cca na 5000 Kč na osobu celkem. 

Pokud jste dočetli až sem, asi si říkáte, jak je to s těma tkaničkama? Úplně jednoduše. Hned druhý den našeho pobytu jsem si všimli, že se nám na ostrově enormně často rozvazují tkaničky. Tento jev jsme si vysvětlovali pouze možným neutuchajícím větrem či obsahem soli ve vzduchu. Jestli je to pravda netušíme. Kdybyste někdo měl nějaké zásadní poznatky nebo dokonce věděli, čím to je, určitě se ozvěte :) 

FOTKY Z DÁNSKA